RECENZE: Stevie v Hampstead Theatre ✭✭✭

Stevie

Hampstead Theatre

17. března 2015

3 hvězdičky

Na hře Hugha Whitemora z roku 1977 o básnířce Stevie Smithové jsou dvě vskutku pozoruhodné věci. Tato inscenace v režii Christophera Morahana, kterou minulou sezonu uvedl festival v Chichesteru a nyní hostuje v londýnském Hampstead Theatre, k nim přidává třetí.

První z nich je Whitemorova alchymie, s níž proplétá poezii a prózu v jemný, hloubavý a pronikavý příběh. Často je téměř nemožné poznat, kde končí dialog a začíná úryvek básně. Částečně je to zásluha bezchybného přednesu, ale především jde o mistrný tah dramatika, jak vykreslit ono komorní domácí prostředí středostavovského předměstí, kde básnířka tvořila svůj odkaz.

Hra se věnuje jak básnířce, tak její poezii. Tím, že Whitemore ukazuje, kým Stevie byla a jak žila, osvětluje kontext její tvorby. Použitím samotných veršů k tomuto účelu pak čtenáři či divákovi umožňuje vidět celek i detail, čímž vzniká nostalgická a objevná perspektiva. Civilní způsob přednesu většiny básní jen umocňuje celkový dojem: poezie tu není žádnou archaickou, elitářskou formou umění, ale něčím, co je dostupné každému a všude.

Druhou pozoruhodností je samotná bravurnost role Stevie. Není to Hamlet ani Médeia, ale je to obrovská role plná monologů, která od své představitelky vyžaduje maximum. Jde o tichý, introspektivní part – nejsou tu žádné vraždy, násilí ani pomsta. Vlastně tu nedojde ani k pořádné hádce, není tu prostor pro výbuchy hněvu, v nichž by se mohlo blýsknout ego divy. Role je rozvážná a hloubavá, naplněná drobnostmi všedního dne. Je to typ hry, kde největším šokem druhé poloviny je buď zpráva o dávném pokusu o sebevraždu, nebo úvaha nad tím, jakou dobrotu dostane tetička Lvice k šunkovému salátu. (Vítězí mléčný pudink!)

Pozoruhodné na tom všem je, jak vzácné je dnes takové psaní potkat. Současná tvorba je posedlá velkými tématy, osudovými následky a globálními myšlenkami. „Biografické“ hry 21. století nebývají příliš komorní, ale největší silou Whitemorova textu je právě jeho neúprosná každodennost. Z té může velká herečka vytěžit maximum a divák může znovuobjevit dílo velké básnířky. Z prosté obyčejnosti tu vyvstává velikost.

Morahanova produkce dává hře třetí dar: dokonalou scénografii Simona Higletta. Design je skvostný v každém ohledu – od kostýmů přes pojízdný bar až po atmosféru onoho typického předměstského domu ze šedesátých let, který Stevie sdílí se svou stárnoucí tetičkou Lvicí. Scéna hru přirozeně ukotvuje v čase a prostoru, čímž vybízí k nostalgii i porozumění. Každý v podobném domě někdy byl nebo v něm někoho znal. Je to hřejivé, vlídné a normální.

Je to ale i něco víc. Jde o poetickou, nikoli realistickou reprezentaci domova. Nejsou tu všechny stěny; k oddělení chodby a pokoje je potřeba fantazie. To ale není jediná básnická licence, k níž se Higlett uchýlil. Na jedné straně scény jako by vzlétlo rákosí (dávno natrhané a stojící ve váze na pianu), rozprostřelo se po stěně a splynulo s vnějším světem. Nejdříve to vypadá jako vzor tapety, ale je to krásná evokace toho, jak obyčejné věci dostávají křídla. Jako pozadí pro příběh předměstské básnířky to funguje skvěle.

V titulní roli je Zoe Wanamakerová v naprosto famózní formě. Mírně shrbená, s nohama v neustále neohrabaném postoji a v prostém, až nemódním oblečení se s naprostou suverenitou proměňuje v drobnou, ptáče připomínající básnířku. Je naprosto uvěřitelná jako žena, která do okolního světa úplně nepatří, ale v bezpečí domova je naprosto svá. Wanamakerová do role vnáší neustálou melancholii, a to i přes svou závislost na cigaretách, kousavý projev a drobné vrtochy. Na jejím precizním a plně procítěném výkonu není co vytknout.

Wanamakerová předvádí mistrovskou lekci v téměř zapomenutém umění recitace. Do básnických textů se pouští s vervou a vášní; i když verše sype skoro mimochodem jako zrní slepicím, v jejím podání mají jasnou ostrost. Dokáže vystihnout humor i hluboký vhled každého řádku, zatímco jí oči září intenzitou dokonalého pochopení. Je radost ji poslouchat.

Lynda Baronová je úžasně laskavá jako tetička Lvice, rázovitá stará panna, která vede domácnost a poskytuje Stevie bezvýhradnou lásku, jež ji drží nad vodou v letech osamění. Je skvěle nerudná vůči daňovým úřadům a pro slůvko „nesmysl“ nejde daleko, zatímco se věnuje domácím pracím, vaří čaj nebo si dopřává tajnou skleničku sherry. Je to nádherně zemité a vřelé vystoupení. Když na tetičku dolehne stáří, Baronová velmi přesně ukazuje její křehkost; scény mezi ní a Wanamakerovou jsou plné pravdy a tichého smutku. Moment s pudinkem je pak skutečným skvostem.

Muži hráli v životě Stevie Smithové spíše vedlejší roli, což výstižně shrnují tři postavy v podání Chrise Larkina. Obzvláště vydařený je jeho výkon v roli pošetilého muže, který ji po jedné rozpačité milostné zkušenosti žádá o ruku – jeho trapnost ve chvíli, kdy chce zážitek analyzovat, je téměř hmatatelná. Méně přesvědčivý je jeho afektovaný přítel a řidič, který připomíná spíše karikatury Maggie Smithové, ale to je dáno spíše samotnou scénou, kterou by bylo možné bez velké ztráty vypustit.

Larkinův nejlepší moment však přichází při recitaci básně Drowning, Not Waving (Tonoucí se, nemávající), což je pravděpodobně nejslavnější autorčino dílo. Je to krásný okamžik v této tiché, podmanivé a jemné hře.