RECENZE: Pinocchiova dobrodružství, Greenwich Theatre ✭✭✭✭✭

Pinocchiova dobrodružství (The Adventures of Pinocchio)

Greenwich Theatre

8. srpna 2015

5 hvězdiček

Člověk občas zapomíná, jak temný a ponurý příběh o Pinocchiovi ve skutečnosti je. Spíše než o klasickou pohádku jde o pořádně strašidelné vyprávění, i když v něm víla nechybí. Dětská představivost miluje mrazení z dobrého příběhu a otevírat mladou mysl temným pravdám a upřímné realitě je stejně důležité jako učit slušnému chování a zásadě, že ke každému se máme chovat rovně.

Divadlo dokáže odemknout – nebo spíše udržet odemčenou – fantazii. Produkce navržené tak, aby zaujaly a uchvátily mladé diváky, jsou naprosto zásadní. Rozšiřují obzory, pomáhají překonávat strach a vedou k pochopení. V dnešní době se podívaná často nahrazuje prostou radostí z „hraní si“; obrovské, ohromující kulisy, kostýmy a speciální efekty se zdají být pro producenty důležitější než stimulace dětské představivosti, dotek duše nebo vyslání myšlenek na výlet do neznáma. Více není nikdy dost a na heslo „méně je více“ se myslí jen zřídka.

Naštěstí velkolepý vizuál není modlou inscenace Pinocchiova dobrodružství, která se právě hraje v Greenwich Theatre. To neznamená, že by představení postrádalo působivé momenty, to v žádném případě, ale magie zde vychází z kombinace režijního vedení a fantazie publika. Pokud jste ochotni se nechat vést, vezme vás na divokou a obohacující cestu, kde nic může být něčím, lišky, kočky a cvrčci mluví, stejná tvář patří různým postavám, zrada číhá za každým rohem a kouzlo věrnosti a síla lásky dokáží zachránit situaci.

Režisérka Bronagh Lagan dbá na to, aby inscenaci definovala prostota a upřímnost. Pětičlenné obsazení neúnavně pracuje na tom, aby zapojilo a okouzlilo mladé publikum, pro které byl tento kus vytvořen. Soudě podle soustředěného klidu a nadšených úsměvů na tvářích dětí v sále, Lagan i její herci našli naprosto správnou rovnováhu. Děti, pohlcené nejen příběhem, ale i způsobem jeho vyprávění, sledovaly dění s napjatou pozorností a žasly nad tím, jak vynalézavé a přístupné jim živé divadlo může být. Není pochyb o tom, že některé děti nic podobného dříve neviděly – přesto se jim to líbilo, budou to moci napodobovat doma při hraní a s radostí se vrátí na další kus.

Pinocchio je samozřejmě loutka. Dřevěná loutka a dost možná ta nejslavnější na světě. Je tedy příznačné, že představení začíná stínovým divadlem, ve kterém se představí hlavní postavy a odvypráví se minulost o Gepettově osamělosti. Je to uděláno krásně, ale bez příkras. Smutný osud Gepettovy ženy je vysvětlen přímo: děti vědí, že tohle nebude jen samá legrace a smích. Jejich zájem je okamžitě vzbuzen.

Loutkářství v nejširším slova smyslu se v průběhu představení využívá různými způsoby, takže tvoří jasnou linku celého dobrodružství. Stává se metaforou pro manipulaci a poskytuje tak skutečné podněty k přemýšlení i pro dospělé v publiku. To platí zejména v sekci Terra Di Ragazzi, kdy se věci pro Pinocchia a Knotka (Lampwicka) začnou hrozivě hroutit.

Jednotlivé postavy jsou naznačeny drobnými doplňky kostýmů a charakterním herectvím. Jednoduchost tohoto přístupu přináší své ovoce – cílové publikum je citlivé na malé změny, rozpozná různé postavy a bez námahy sleduje děj. Doufejme, že jejich dospělý doprovod také.

Scénář je přímý, hravý a plný vhledů. Postavy jsou definovány ostře a rychle. Autor Brian Hill a skladatel/textař Neil Bartram jsou sehraný tým; jejich muzikál The Story Of My Life z roku 2009 sklidil mezinárodní úspěch. Partitura je zábavná a melodická, s mnoha vynikajícími čísly. V kompozici je cítit vliv Sondheima a Rodgerse – což je velmi pozitivní. Písně jako „What Will You Be?“, „Money Grows On Trees“, „Terra Di Ragazzi“ a „Being Real“ jsou skvělé, s radostnými melodickými linkami a chytlavým doprovodem. Pulzují energií.

Hudební nastudování Freddieho Tapnera je prvotřídní. Zpěv i hra orchestru jsou na skvělé úrovni a rovnováha zvuku je precizně vyvážená. Je rozumět téměř každému zazpívanému slovu, což je u malých uší kritické. Malá kapela vytváří skvělý, soustředěný doprovod plný vitality, který vás nenechá jen tak v klidu sedět bez pohupování.

I herecké obsazení je špičkové.

Christian James je úžasný Pinocchio. Dokonale zachycuje pocit jinakosti a odloučenosti své postavy (jakožto oživlého dřeva), stejně jako touhu nováčka objevovat svět a dětskou potřebu se bouřit. Scéna, kdy se učí o lhaní a o tom, jak mu roste nos, je opravdovou radostí, stejně jako způsob, jakým si svůj „přírůstek“ rychle oholí před Gepettovým návratem.

Jeho naivní cesta světem s vykulenýma očima, jeho základní chápání obchodu i podvodníků a ochota důvěřovat – všechny tyto atributy vyniknou, když Pinocchiovo dobrodružství začne neuposlechnutím Gepetta a cestou do cirkusu místo do školy. James to vše mistrně přenáší na diváka a ukazuje také Pinocchiovo postupné chápání světa i následky tvrdých lekcí.

Zároveň si roli náramně užívá, někdy s jemností a jindy s nespoutanou energií. Má skvělý, jistý tenor a ví, jak ho nejlépe využít. Bartramově hudbě dává maximální hodnotu. Píseň „Being Real“ je obzvlášť silná. Navíc je zdatným tanečníkem a s lehkostí i precizností zvládá hravou choreografii Granta Murphyho.

Martin Neely má jako Gepetto vynikající hlas a do role otce vnáší vřelost i důstojnost. Chvílemi jemný a vzápětí ustrašený o Pinocchia, Neely ztělesňuje starostlivého novopečeného otce. Jeho čirá radost, když se konečně shledá se svým zatoulaným synem, je vykreslena krásně a dojemně. Rachel Louise Miller v roli Víly a Vypravěčky zastupuje ženský rodičovský prvek a po celou dobu působí srovnaně a mile. Zpívá s onou zvláštní září, kterou víly vyžadují; každý tón je čistý a jasný jako zvon.

Miller hraje také Annette a kočího, dvě z mnoha postav, které Pinocchio na svých cestách potká. Všechny své úlohy zvládá s odlišením a šarmem, stejně jako Ceris Hine, jejíž role zahrnují mluvící Kočku, principála loutkového divadla a Mary. Zvlášť se mi líbila divoká energie její Kočky a hlučná sebejistota, s níž definovala nenasytného principála.

Partnerem Hine v jejím kočičím podání je mluvící Lišák, kterého s energií a oslnivým projevem hraje James Charlton. Se svým charismatem, showmanstvím a krásně znějícím tenorem s lehkými výškami je Charlton ideální volbou jak pro Lišáka, tak pro Knotka, jeho druhou hlavní postavu. Navíc skvěle oživuje loutkovou narážku na Cvrčka; milý detail. Charlton má výborný kontakt s publikem a uvolněný styl vůči kolegům. Každá scéna s ním ožije a jeho dvě hlavní čísla jsou vrcholy show.

Lagan dohlédla na vynikající produkci zajímavého a poutavého muzikálu, který nabízí svěží, ale osvěžujícím způsobem tradiční přístup k zábavě a rozvoji (předovšetkým) mladého diváka. Z divadla odcházíte s naléhavým přáním, abyste mohli dětem dopřát více takových představení.

Foto: Claire Billyard

Pinocchiova dobrodružství se hrají v Greenwich Theatre do 23. srpna 2015