RECENZE: The Divide, Old Vic Theatre ✭✭

Richard Katz (Rudgrin), Jake Davies (Elihu) a Erin Doherty (Soween) v inscenaci The Divide. Foto: Manuel Harlan The Divide

The Old Vic

7. února 2018

Dvě hvězdy

Rezervujte zde Dystopické drama Alana Ayckbourna se po své premiéře na loňském edinburském festivalu dočkalo víceméně zdrcující kritiky, a tak bylo zajímavé sledovat, jak si povede po radikálním prořezání. Původně dvoupatrový kolos trvající šest hodin byl v divadle Old Vic zkrácen na „svižných“ tři hodiny a padesát minut. Jenže je to pořád příliš dlouhé. Když začne oběma jednáním (každé má hodinu a čtyřicet minut) docházet dech, vleče se to neskutečně.

Weruche Opia (Giella) ve hře The Divide. Foto: Manuel Harlan

Není to ale jen špatné. Vizuálně jde o ohromující podívanou a naprostou mistrovskou lekci v jevištní technice. Světelný design Davida Platera a video projekce Ashe J. Woodwarda jsou využity s úžasným efektem, zejména ve scénách u vodopádu. Paravány a projekce se střídají v rychlém sledu a schodiště dělící scénu na dvě poloviny vytváří působivý obraz. Atmosféru skvěle dokresluje vynikající sbor a živá hudba. A pak je tu samotný děj.

Obsazení The Divide. Foto: Manuel Harlan

Píše se rok 2118 a lidstvo zpustošil mor. Postupem času se ukázalo, že ženy jsou nositelkami záhadného viru, zatímco muži jsou k němu stále náchylní. Řešením se stalo striktní rozdělení populace podle pohlaví: „čistí“ muži nosí bílou a žijí na severu, zatímco nakažené ženy nosí černou a obývají jih (je to velmi britská perspektiva, o zbytku světa nepadne ani zmínka). Celý příběh rámuje přednáška starší verze hlavní hrdinky Soween, která o tragických událostech minulosti napsala bestseller. Vyprávění se však rychle přesouvá k mladé Soween (skvělá Erin Doherty) a skládá se ze školních hlášení, deníkových zápisů, soudních záznamů a e-mailů. Sledujeme osudy jejího bratra Elihu a jejich společnou náklonnost ke spolužačce Gielle, jejíž zakázaná heterosexuální láska k Elihovi hrozí rozvrátit základy celé společnosti.

Obsazení The Divide. Foto: Manuel Harlan

Zatím to zní zajímavě, i když milostný příběh Gielly a Elihu až příliš připomíná Romea a Julii. Hra také zcela ignoruje ty, kteří nezapadají do přísně binárního rozdělení světa, což působí jako promarněná příležitost k hlubšímu zamyšlení.

Zatímco hlas dětství a dospívání Soween zachytil Ayckbourn s věrohodnou naivitou, jiné prvky scénáře jsou méně přesvědčivé. Dialogy se až příliš líně opírají o genderové stereotypy a humor postavený na tom, že je něco „typicky mužské/ženské“, už dnes působí poněkud vyčpěle. Najdou se tu sice skutečně vtipné momenty, zejména z dětství sourozenců, ty ale blednou ve stínu vtipu o sexuálním napadení, který autor použil pro laciný smích. Dvě hodiny materiálu se vystřihly, a *tohle* ve hře zůstalo?

Sophie Melville (Sassa) a Erin Doherty (Soween) v The Divide. Foto: Manuel Harlan

A je tu další věc – i když jsem vděčný za výrazné zkrácení stopáže, švy v ději jsou až příliš vidět, hlavně ve druhém dějství. Ayckbourn měl zjevně v úmyslu rozehrát širší konspiraci s tajemnou mocí v pozadí (tzv. „Kazatel“), ale tato linka se v polovině druhé části náhodně vytratí a už se k ní nikdo nevrátí.

Upřímně, pro takový scénář je hereckého ansámblu až škoda. Jake Davies jako Elihu, Finty Williams jako matka Soween, Thusitha Jayasundera jako přísná otcovská figura „MaPa“ a Lucy Briggs-Owen v roli nespoutané matky Gielly tvoří nesmírně talentovaný soubor. A pak je tu samozřejmě Erin Doherty. Poté, co zazářila v Vánoční koledě v divadle Old Vic, znovu potvrzuje svůj talent. Jako Soween je plná vřelosti a přirozeného humoru a s neuvěřitelnou lehkostí zvládá obrovské plochy textu. Věříte jí každou fázi od osmi do čtrnácti let a od začátku jí držíte palce.

Jake Davies (Elihu) v The Divide. Foto: Manuel Harlan Ale *The Divide* je hra, která se nemůže rozhodnout, jakým žánrem chce být. Výchozí situace slibuje dystopickou sci-fi, ale Ayckbourn si prostě nemůže pomoct a neustále do děje vkládá své typické konverzační komedie mravů. Tyto dva prvky k sobě nepasují a zbytečně zlehčují temné situace. Po dlouhém putování a mnoha tragédiích svitne hrdinům naděje a my končíme u krásného obrazu jednoty, solidarity a míru.

Jenže tak to nekončí. Hra totiž pokračuje dalších 20 zbytečných minut banálním a vykonstruovaným epilogem, kterému se úspěšně daří zkazit dojem ze všeho předchozího. Věci se vrátí k „normálu“, jak ho zná divák v roce 2018, během pouhých tří let, přičemž zmizení moru není nikdy uspokojivě vysvětleno. Ženy, náhle osvobozené ze segregované společnosti, se začnou chovat jako „utržené ze řetězu“ a jsou za to okamžitě a bolestně dehonestovány. Prostě špatně vždycky. Muži samozřejmě podobnému opovržení nečelí.

Soween, která opakovaně tvrdí, že s muži nechce mít nic společného, je nakonec nevysvětlitelně spárována s nudným kamarádem svého bratra (Martin Quinn se v této nevděčné roli snaží, co může). Jeho jedinou vlastností je vytrvalost – což jen přiživuje nechutný mýtus, že ženy se jen dělají nedostupnými a když se jich zeptáte dostatečněkrát, nakonec povolí. Člověk má pocit, že Soween byla podvedena; poté, co ztratila obě ženy, po nichž celé mládí toužila, skončí s tímhle budižkničemu. Naznačovat, že skončí s mužem prostě proto, že to tak dělají všichni, a že její sexualita se změní v okamžiku, je z jakéhokoli pohledu přinejmenším problematické.

I přes veškeré škrty a navzdory špičkové úrovni všech technických složek není inscenace The Divide kvůli nevyrovnanému a problematickému scénáři stále úplně zralá pro publikum.

Můj verdikt? Skvělá technika, škoda toho konce.

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA THE DIVIDE V OLD VIC