RECENZE: Skleněný zvěřinec (The Glass Menagerie), Booth Theatre ✭✭✭✭✭

Foto: Michael J Lutch Skleněný zvěřinec

Booth Theatre

18. ledna 2014

5 hvězdiček

Prospal jsem nejednu profesionální inscenaci Skleněného zvěřince Tennesseeho Williamse, většinou proto, že se únavní režiséři a sebestřední herci snažili „předat poselství“ nebo s tím „něco udělat“. Tímto procesem však Williamsovu hru, kterou on sám nazval hrou vzpomínkovou, zbavili jejího lyrického potenciálu, univerzálnosti i vnitřní síly poháněné postavami.

Stejně tak, když newyorští kritici téměř jednohlasně pějí ódy na nějakou inscenaci, bývá to často – i když ne vždy – důvod k obavám, nebo alespoň k určité zdrženlivosti. Vyhlídka na současné broadwayské nastudování Williamsova mistrovského díla v Booth Theatre ve mně tedy vzbuzovala stejnou měrou obavy i očekávání.

Ale... hned po vstupu do divadla nastavila Boba Crowleyho neobyčejná a nádherně evokativní scéna jasný tón: naprosté pohlcení. Domov hlavních hrdinů byl rozdělen do dvou částí, z nichž každá jako by se vznášela na vodě, takže odrazy a zrcadlení byly neustálou, sjednocující přítomností. Vidět to, co existuje, i to, co si jen myslíte, že tam je – a zároveň nevidět to, co tam skutečně stojí.

Závratné schodiště venkovních požárních úniků stoupalo až k nebesům, čímž jednak ukotvilo místo děje v městské Americe (přesněji v St. Louis) a zároveň odráželo výšiny, do nichž drama vystoupá, i motiv sbírky skleněných zvířátek, která fatálně poznamená život jedné z hlavních postav.

V kombinaci s ohromujícím osvětlením Natashy Katz, zvukovým designem Clivea Goodwina a jímavou, tklivou a naprosto přesnou hudbou Nica Muhlyho je Crowleyho vize rodiny Wingfieldových úchvatná: přízračná, prosycená nespokojeností a klamem, a přesto pulzující možnostmi.

Do tohoto precizního a magického světa vstupují čtyři neuvěřitelní interpreti a během několika minut je jasné, že jde o jedno z nejlepších provedení Williamsovy hry, jaké v tomto století uvidíte. Je těžké uvěřit, že by se mu nějaká dřívější inscenace mohla vyrovnat detailem, intenzitou, soustředěním a inovací. Zářivé osvětlení textu v režii Johna Tiffanyho, jeho jasné vyprávění příběhu a obratné, až zázračné využití divadelních prostředků, stylu a chytrých efektů vytváří jeden z nejzábavnějších, nejdůležitějších a nejdynamičtějších večerů, jaké lze v divadle zažít. Je to mistrovský génius.

A rozhodně nezahálel ani při výběru obsazení.

Téměř neexistují slova, která by adekvátně popsala složitost, tiché zoufalství, křečovité lpění na realitě, nebezpečné utíkání do minulé či smyšlené slávy, humor i statečnou, nedůstojnou hrůzu, kterou fenomenální Cherry Jones vnáší do role Amandy – matky dvou sourozenců, které její blouznění každého jinak drtí. Každá věc, kterou Jonesová udělá, je inspirativní, dotažená k dokonalosti a do hloubky promyšlená.

Její divoký zjev ve starých potrhaných plesových šatech; její extatické a vyšinuté vzpomínky na narcisy; lstivé pokusy přimět nápadníka, aby opil její dceru; její zdrcující uvědomění si beznadějné budoucnosti, když onen nápadník prozradí, že se bude ženit – to vše je v každém směru dokonalé. Jonesová ztělesňuje ústřední pilíř Tiffanyho přístupu – její portrét Amandy je verzí ze vzpomínek, není ani vzdáleně realistický, je snový, bizarní a pohlcující, přesně tak, jak by si ji pamatoval Tom, vypravěč. Protože tak mu to vyhovuje. A přesto je v každém odrazu toho, co Jonesová dělá, kus pravdy. Je to ohromující výkon.

Zachary Quinto je naprosto přesný jako její syn Tom, který chce uniknout z vězení rodinné tragédie a kterému se to nakonec sobecky podaří, jen aby zjistil, že jeho život bude navždy pronásledován hrůzou, kterou způsobil své postižené sestře Lauře. Sklízí mnoho smíchu a daří se mu být skrz naskrz sympatický, ačkoli k Tomovi není lehké pocítit lásku. Jeho scény s Jonesovou jsou v každém ohledu brilantní.

A neobvykle, snad i nečekaně, nikdy nenaznačuje, že by Tom byl gay, na čemž mnoho nedávných inscenací trvalo. Ale stejně jako nedávné broadwayské nastudování Kočky na rozpálené plechové střeše dokázalo, že homosexuální podzápletka není pro fungování Williamsova dramatu nezbytná, dokazuje to zde i Tiffany. Quinto prostě jen zoufale touží opustit dům, nikoli „skříň“. A je to tak správně.

Jako tělesně postižená Laura, dívka, která utíká do svého světa malých skleněných zvířátek, protože tlaky a nároky reálného světa jsou na její křehké a plaché vnímání života příliš velké, je Celia Keenan-Bolger naprosto triumfální. Je neuvěřitelně křehká, přitom však naprosto uvěřitelná a nežadoní o soucit. Úžas v jejích očích, když si prohlíží svou třpytivou sbírku zvířátek, je fascinující; a v nádherné scéně s nápadníkem krásně vystihuje možnost vysvobození – zejména ve chvíli těsně před rozbitím skleněného jednorožce, kdy se při tanci uvolní a odevzdá se mu. Extáze a odevzdání v jejích očích i celém těle jsou zázračnou podívanou. Její regrese do zoufalého lpění na matce, jakmile vyjde najevo pravda, je hluboce dojemná.

V pravděpodobně nejtěžší roli je Brian J. Smith neúprosně normální a s chirurgickou přesností vytěží maximum z každé vteřiny jako nápadník, pojatý osvěžujícím, upřímným a civilním způsobem. Ano, je okouzlující; ano, zlomí Lauře srdce; ale není zlý ani záměrně krutý – je prostě v pasti intrik matky a syna.

Smith a Keenan-Bolgerová mají společnou scénu večera, protože i přes veškerou dokonalost, kterou Jonesová a Quinto do svých rolí vnášejí, Tiffanyho inscenace stojí a padá na setkání plaché Laury a mužného, žádoucího nápadníka – a je to v každém ohledu strhující a tragické. Je to také jediná část hry, k níž se přistupuje realisticky, takže její kontrastní účinek s excentrickými a stylizovanými aspekty ostatních scén je elektrizující a naprosto výjimečný.

A když Jonesová vznese do scény svou rtuťovitou, mystickou a pomýlenou Amandu, je výsledný efekt ohromující: její tvář a oči ve chvíli, kdy se Smith zmíní o své snoubence Betty, vytvářejí jeden z nejsilnějších a nejpůsobivějších divadelních obrazů, jaké jsem kdy zažil.

Kdo by si pomyslel, že Tennessee Williams může být tak moderní, tak svěží, tak aktuální, tak hluboký, tak znepokojivý a tak magický? John Tiffany to věděl.

Prodejte končetiny, orgány, děti, zlato, cokoli – ale tuhle inscenaci musíte vidět, pokud si ceníte špičkového dramatického umění. Je to životní reinterpretace klasického kusu divadelní historie.