RECENZE: Soud s demokracií (The People Vs Democracy), Free World Centre ✭✭✭✭✭

The People Vs Democracy

Free World Centre

5 hvězdiček

Nedávné britské všeobecné volby, které přinesly dlouho očekávaný – ovšem ve výsledku mylně předpovězený – těsný výsledek, vyvolaly více dramatických komentářů než obvykle. Stěží byste však hledali neobvyklejší a ve finále dospělejší a podnětnější reflexi, než jakou nabízí inscenace Jamieho Harpera The People versus Democracy, která se v Clerkenwellu hraje ještě jeden týden. Ačkoliv by ji někdo mohl za drama vůbec nepovažovat, pro mě představovala nejúdernější nepřímou úvahu o současném stavu naší politiky z celé té záplavy her věnujících se stavu země. Jsme zvyklí na politické hry, které těží z přízemních intrik a pádů při šplhání po kariérním žebříčku, a je těžké se na ně nedívat s cynismem odkojeným seriály Jistě, pane ministře a House of Cards nebo vybroušeným skrze The Thick of It. Je proto skutečným a osvěžujícím překvapením, když zde nestojíme tváří v tvář souboji politických osobností ztvárněných herci, ale samotnému procesu vyjednávání a tvorby politických strategií v podání nás samotných – diváků jakožto politických aktérů a voličů. Na konci večera si díky přímé účasti na politických krocích a jejich důsledcích jasně uvědomujeme, že osobní rovina je politická a nikoliv naopak. Namísto abychom jen nečinně přihlíželi bizarním pletichám přebujelých eg, jsme konfrontováni s propojenými dopady našich vlastních, zdánlivě drobných příspěvků. Politické společenství zde znovu nachází vědomí svých šlach a kapilár, což u nás všech přítomných posílilo vnímání toho, jak moc v sázce u voleb je a proč je tak důležité se do politického procesu zapojit.

Jamie Harper, který večer připravil a v roli vysokého státního úředníka ho i řídí, bere vážně paralely mezi divadlem a teorií her. Neexistuje tu fixní scénář ani herci v rolích striktně definovaných autorem. Místo toho je nám, publiku, přiděleno zaměstnání nebo sociální status a soubor aspirací – podobně jako postava v dramatu dostává povahu nebo rodinné vazby. Poté musíme pracovat na dosažení těchto cílů skrze vyjednávání, diskusi, handlování a (v některých případech) i jistou dávku prohnaného využívání systému. Každý začíná s nějakým aktivem, které ostatní potřebují nebo chtějí. Tato aktiva mají bodovou hodnotu, která slouží jako platidlo při vyjednávání. Někdo vlastní energii, kterou může prodat, jiný má pozemky k developerské výstavbě, zatímco další skupina chce stavět domy – v některých případech sociální bydlení, v jiných neregulované komerční projekty. Jsou tu prodejci potravin i zpracovatelé odpadu; zkrátka moderní společnost v malém, tvořená ambiciózními producenty, spotřebiteli a poskytovateli služeb. Úlohou herců je zde moderovat a povzbuzovat jednotlivé sektory publika, ačkoliv každý divák jedná spíše samostatně než jako člen týmu. Každé kolo hry je proloženo komunitními debatami v miniaturním parlamentu, kde se diskutuje o politických rozhodnutích (např. výstavba recyklačního závodu nebo výše daní), která mají na občany různý dopad. Tyto debaty vyhrocují dva herci v rolích novinářů a předsedá jim vysoký státní úředník (Harper). Mezi další varianty patří placení daní na konci každého kola a zdravotní prohlídka, která prověří, zda jste utratili dostatečně za jídlo (spotřebu) i za vydělávání peněz. Ty, kteří se lstivě vyhýbali investicím do vlastního zdraví, čeká skutečné fyzické cvičení. Můžete si také „koupit“ vzdělání, abyste získali dovednosti potřebné k dosažení další úrovně vašich cílů. Večer by mohl trvat donekonečna, ale končí bilancováním, kdo dosáhl svých původních záměrů a kolik nasbíral bodů.

Uvědomuji si, že takto shrnutá interaktivní hra může znít spíše jako záslužná dřina než zábava; spíše jako zkouška ke vstupu do státní správy než večer v divadle. Tento dojem by však byl mylný. Pro nás všechny to byl obohacující zážitek, který v těch nejlepších divadelních tradicích rozšiřuje obzory. Tím, že jsme byli vrženi do chaosu individuálního rozhodování v kolektivním kontextu, jsme znovuobjevili komplexnost přirozené politické debaty, která tak bolestně chyběla v pořadu Question Time a dalších předvolebních diskusích. Podstata hry a zapojení publika tkvělo v improvizovaných rozhovorech, které vznikaly mezi účastníky při snaze uspět na trhu. Úroveň a kvalita úvah v mini-parlamentu byla vysoká a mnohem informovanější, než kdybychom ve studiu abstraktně probírali možnosti financování a alokaci vzácných zdrojů. Formát tak nabídl úžasně dospělé zosobnění propojenosti sociálních voleb – toho, jak rozhodnutí v jedné oblasti vyvolá mnoho nepřímých důsledků pro jiné skupiny, které nejsou na první pohled zřejmé. Volební diskuse se tak často točí kolem individuálních cílů, že bylo ozdravné si připomenout, že jich lze často dosáhnout pouze v komunitním prostředí a obvykle lépe s plným vědomím dopadů našeho konání na ostatní.

Během večera, kterého jsem se účastnil, spontánně vyvstala témata jako míra státních zásahů při řešení tržních bariér, výhody a nevýhody privatizace (zejména ve školství), daňové sazby, platy státních úředníků (těm jsme platy snížili!) a rovnováha mezi sociálním bydlením a luxusními sídly (tady jsme to nechali na trhu). Nejlepší podnikatelské řešení přišlo od skupiny vzdělaných nezaměstnaných, kteří sehnali dostatek financí a půdy, aby si založili komunu – na čemž jsme se všichni shodli jako na velmi rafinovaném a ideologicky čistém způsobu, jak přečkat útrapy úsporných opatření... Vážněji řečeno, myslím, že jsme všichni odcházeli s lepším pochopením toho, jak nesmírně obtížná je tvorba politických strategií, když jde především o rozdělování omezených prostředků mezi soupeřící, stejně legitimní zájmy. S tímto oříškem zápasí političtí filozofové i straníci a ani my jsme nedošli k žádným převratným závěrům, kromě uznání, že trhy jsou nezbytné a nevyhnutelné, ale vyžadují neustálé připomínání, že bychom měli hledat širší pochopení i mimo naše bezprostřední sobecké cíle – a že skrze takovéto zapojení představivosti můžeme ve skutečnosti dosáhnout více vlastních met. Zájmy a empatie mohou existovat vedle sebe, jak již dávno řekl skutečný (nikoli ten démonizovaný) Adam Smith.

A pro případ, že vás zajímá, jak jsem dopadl já... nuže, váš recenzent začal večer jako horník prodávající energii, zakoupil si vzdělání potřebné k navrhování sociálního bydlení a skončil jako majitel impéria se sociálními byty, v němž se snoubila ideologická čistota se značným bohatstvím. Možná jsem minul povolání? Veškeré uznání patří Jamiemu Harperovi a jeho energickému týmu za skvělý večer plný podnětné zábavy. Určitě si na to zajděte, dokud se hraje, abyste trochu víc uvěřili v možnosti politického procesu, ať už si o úrovni debaty v reálném životě myslíte cokoli.

The People Vs Democracy se hraje do 22. května.