RECENZE: Bouře (The Tempest), Southwark Playhouse ✭✭✭✭

Bouře (The Tempest)

Southwark Playhouse

6. ledna 2017

Čtyři hvězdičky

Rezervovat vstupenky

„Neboj se,“ říká Kaliban, nespravedlivě očerňované monstrum a domnělý protivník v Shakespearově Bouři. „Ten ostrov je plný zvuků.“ A skutečně je – hned při vstupu do komorního sálu „Little“ v Southwark Playhouse věci naplno běží a na diváky usazující se na svá místa se valí zvuková stěna. Herecký soubor, vyzbrojený nejrůznějšími bicími nástroji, vyklepává úderné melodie, které diváky vítají v rytmickém, staccatovém světě ostrova. Společně improvizují a hrají si s publikem – jeden z nich se drze vklouzne na neobsazené sedadlo a buduje atmosféru zábavy ještě dříve, než samotná hra vůbec začne.

Pouze Prospero (Sarah Malin) stojí stranou a čeká na ten správný okamžik, kdy tyto radovánky ukončí a vyvolá svou mořskou bouři. Hudba se mění a bubny se transformují v dunění hromu a ostré, burácející blesky. Jde o jednoduché techniky, které jsou však nesmírně působivé.

A v tom v podstatě spočívá kouzlo této inscenace. Je neuvěřitelně prostá – s šesti herci, minimální scénou a pár rekvizitami, ale provedená naprosto bravurně. Malý soubor má skvělou chemii a vše je precizně načasované, nazkoušené a obratně provedené.

Malin v roli Prospera skvěle kombinuje mateřský instinkt s vnitřní silou mocného mága. V vestě a oblekových kalhotách působí androgynním dojmem; k vyjádření její magické moci stačí světlo, zvuk a vynikající práce s pohybem těla – žádné další efekty nejsou potřeba. Sekunduje jí Peter Caulfield jako patřičně nadpozemský Ariel, který se prostorem pohybuje jako stín a v případě potřeby doplňuje děj podmanivým zpěvem. Na začátku hry uvidíme uhrančivou sekvenci, v níž ho Prospero uvězní v jakési svěrací kazajce, čímž si Arielovu moc podmaní, to vše za doprovodu vynikajících perkusí (v podání Andrewa Mereditha, který ovládl řadu neobvyklých nástrojů, aby vytvořil úžasné zvukové krajiny). Je to jeden z mnoha silných obrazů, které se v celém kuse objevují.

Pravděpodobně největší kus práce odvádějí Benjamin Cawley a Gemma Lawrence, kteří se zhostili trojrolí: Ferdinand, Stephano a Sebastian, resp. Miranda, Trinculo (v této produkci „Trincula“) a Antonio. Cawleyho Stephano je uvolněná a vtipná interpretace a jeho Ferdinand je tak roztomile milý, že Mirandino rychlé vzplanutí působí zcela opodstatněně. Mirandu Lawrence ztvárnila velmi dobře, ale jejím skutečným vrcholem je drzá, vypitá „cockney“ Trincula. Díky smršti skvěle choreograficky zvládnutých rychlých převleků a výrazných akcentů herci bez potíží přelétají z postavy do postavy. Výhodou tohoto pojetí je, že se postavy objevují jako by odnikud, jako by je vykouzlila Prosperova magie. Stanton Plummer-Cambridge v dvojroli Kalibana a krále Alonsa je pak vynikající ukázkou toho, jak lze postavu vytvořit pouhým držením těla.

V této ořezané verzi textu zůstaly zachovány všechny nejlepší repliky, včetně slavných Kalibanových úvah o soundscapu ostrova či Prosperova prohlášení, že „jsme z takové látky, z jaké se tkají sny“. Příběh zůstává jasný a ucelený, na rozdíl od jiných adaptací, v nichž se divák může snadno ztratit.

Tato interpretace sice nepřináší převratné novinky, ale vše, co dělá, dělá poctivě a je plná chytrých nápadů, jak s omezenými prostředky vybudovat svět divadelní hry. Celá inscenace má obrovské kouzlo a díky devadesátiminutové stopáži a proškrtání nadbytečného obsahu je ideální pro ty, kteří s touto hrou či Shakespearem obecně teprve začínají. Osvěžující, nápaditá produkce bez zbytečných kudrlinek.

Hraje se do 28. ledna 2017

REZERVOVAT VSTUPENKY NA BOUŘI V SOUTHWARK PLAYHOUSE