RECENZE: Tori Scott - Thirsty, Vaults Festival ✭✭✭✭✭

Tori Scott Tori Scott: „Thirsty“ (Žíznivá)

Vaults Festival

14. března 2018

5 hvězdiček

Tato show byla čirá radost. Energický začátek s hymnickou peckou „I’m Feelin’ Sexy And Free“ nasadil laťku vysoko a rázná americká diva Tori Scott v nastoleném tempu nepolevila. Vlastně ještě přidala! Ve svém neúnavném přívalu charisma, síly, nádherného hlasu a výrazu nebrala žádné zajatce; to vše prokládala chytrými a drzými postřehy rodilé Newyorčanky: „Tohle není show, která by vás udělala šťastnými. Nezmění vás. Nebudete po ní mít pocit, že svět je lepším místem. (Pauza) Spíš naopak.“

Ale než jsme se dostali k vtipům – a že jich bylo požehnaně! – museli jsme se k ní přidat u druhé bomby v pořadí, „Climb“. Tato píseň vnesla více swingu do zvuku jejího špičkového tria ve složení Adam Wachter (klavír a hudební nastudování), Jamie Wilkins (basa) a Lisa Martin (bicí). Wachter a Tori jsou staří známí z New Yorku a jsou si tak blízcí, že ho bez váhání představila jako „nezadaného univerzála“: Scottová si je moc dobře vědoma svého publika a gay komunita v něm tvoří velkou a milovanou část. Podobně jako Bette Midler v dobách své slávy v lázních St Mark’s, hraje Tori pro tuto galerii stejně jako pro smetánku z Hampsteadu a Holland Parku, která ji také zbožňuje a v úctyhodných počtech jí přichází vzdát hold.

A proč ne, když člověk může v doprovodu tak roztomile upírské antihrdinky zapomenout na realitu (což je jeden z jejích výslovných cílů) a nechat se krmit pikantními historkami, které dávají jejímu repertoáru zcela nový kontext? Vtipná historka o pasažérovi v metru, který se před ní ukojoval, tak s mrazivou trefností přechází v „Zing, Went The Strings Of My Heart“. Tori je kus ženské s velkým hlasem a neuvěřitelnou drzostí; po tomto čísle dokáže s naprostým přehledem zdvojnásobit tempo a střihnout si i „The Trolley Song“, zatímco Wachter na svém nástroji vykouzlí bohaté orchestrální efekty.

Záblesk kvazi-reality přineslo několik dobře zvolených drbů ze šoubyznysu, které se dotýkaly jejích vlastních kořenů. Vyprávěla o „gay tatíncích“, kteří se s ní spřátelili v kulturním vakuu texaského Arlingtonu, kde první show, kterou objevila, byla „Evita“. Následovala „What’s New, Buenos Aires?“ v podání řádně rozjeté kapely s latinskoamerickým švihem. Historka o „poppers“ nás pak vystřelila do medley skladeb „I’m Flying“ a „Wake Me Up When It’s Over“. To nás přivedlo k o něco střízlivějším úvahám o současném stavu USA, smíchaným s veselým funkem „Tightrope“ od Janelle Monáe, interpretovaným s větší dávkou soulu, než bývá zvykem. Scottová už má něco odžito a v těchto písních nachází hloubku, o které mladší zpěvačky nemají ani tušení (pokud to tedy náhodou není Judy Garland).

Poté jsme se přesunuli do jiných hudebních vod se skladbou „Under Pressure“ od Queen a Bowieho. Slyšet, co s touto písní provedl výjimečný hlas Tori Scott, byl zážitek: pokaždé, když si myslíte, že už ji máte přečtenou, vás vezme někam úplně jinam. A ten výkon! Toto číslo předvedla ve stylu Lindsey Lohan, včetně hysterického pobíhání hledištěm a šplhání mezi řadami, což korunovala poznámkou: „Podle Googlu je tohle americká verze našeho zdravotnictví.“

Další zastávkou byla Madonnina „And I Feel Like I Just Got Home“, podaná s větší vážností, než by se mohlo zdát možné. Bylo to ohromující. Ale to nejlepší mělo teprve přijít. Skrze historku o příšerných baptistických pokrytcích z jihu Texasu jsme slyšeli Hozierovo „Take Me To Church“. Prostý, čistý hlas gradující v dravý útok. Poté, přes vřelé vzpomínky na dospívání s alkoholem, přišla rozpustilá „And Then He Kissed Me“ a „Do What You Want With My Body“ – špatné vzpomínky na pití nás dovedly k čemu jinému než k „Chain of Fools“, která se prolnula s „I’ve Had A S**t Day“. Další vodkové vzpomínky vedly k historkám z Tinderu, které nás katapultovaly do úžasně upřímné a přesné francouzské interpretace „La vie en rose“. Sublimní!

Chytrý přechod – jak je u této mistryně zvykem – nás dovedl k procítěnému a dojemnému pojetí „Wrecking Ball“, které Scottová dokázala propojit s klasikou „The Man That Got Away“. Toto poslední číslo v podstatě zastavilo čas: podala ho s tak pečlivou věrností frázování Judy Garland, a přesto s vokálními ozdobami a tónovým zabarvením (místy připomínajícím Doris Day či Dinah Shore), že si píseň zcela přivlastnila. Wachter byl v doprovodu naprosto bezchybný. Bylo nám jasné, že Tori není jen královnou moderního popu, ale pevně stojí v tradici velkých interpretek Great American Songbook. Naprostý úžas.

Úlevu od těchto emocí přinesl opilecký tah skladbou „I’m Miss Beehive 1963“ z muzikálu „Hedwig and the Angry Inch“, který vyvrcholil ovacemi vestoje při „What’s Going On“ v plné texaské síle. Samozřejmě nesměl chybět přídavek, a tak jsme se dočkali něžné a krásné „Do You Wanna Dance?“ s andělským nádechem připomínajícím mix Karen Carpenter a Diany Ross. Ó ano, slečno Scottová. My tančit chceme. Prosíme, brzy znovu!

ZJISTĚTE VÍCE O TORI SCOTT