RECENZE: Ugly Lies The Bone, National Theatre ✭✭✭

Ugly Lies The Bone v Národním divadle. Mark Douet Ugly Lies the Bone.

The National Theatre (Národní divadlo)

2. března 2017

3 hvězdičky

Rezervovat vstupenky

Tato nová hra americké dramatičky Lindsey Ferrentino zkoumá využití virtuální reality při léčbě vojáků s posttraumatickou stresovou poruchou (PTSD). Fascinující poznámky v programu mapují úspěchy využití imaginárních světů při léčbě těchto stavů, rozebírají případ skutečného vojáka, který se takto léčil, a docházejí k závěru, že VR může poskytnout účinnou úlevu od bolesti – často lepší než léky. Jess, těžce zraněná vojačka vracející se domů z Afghánistánu, v příběhu experimentuje s touto průkopnickou terapií a začíná obnovovat své vztahy i samu sebe. Celkově jde však o hru, která zcela nenaplňuje příslib obsažený ve vědeckém námětu a v některých pasážích textu.

Ugly Lies The Bone v Národním divadle. Mark Douet

Nejdříve k pozitivům. Scénografie je dalším triumfem Es Devlin, která nás hladce přenáší z virtuální reality do rodinného života na Floridě; scéna je často působivá svou jednoduchostí a vizuálně nás plně vtahuje do virtuálního světa. V hlavní roli Jess je Kate Fleetwood vynikající. Její pohyb naznačuje neustálou bolest, je namaskována tak, že působí hluboce zjizveně, a pravidelně se zmítá v křečích, jak se kůže přizpůsobuje kostem. Je to fascinující výkon a její vztah s „Hlasem“ (Voice), jakýmsi nebeským vědcem, který vytváří virtuální svět, do něhož Jess vstupuje, tvoří jádro hry. Jess v jednu chvíli říká, že teprve ve virtuálním světě začíná situaci zvládat a že problémem je realita venku – a to je právě kámen úrazu celé hry.

Ostatní postavy jsou poněkud ploché, přestože se je herci snaží ze všech sil polidštit. Mezi Jess a její sestrou Kacie (dobře zahranou Olivií Darnley) panuje vřelost, přesto by Kaciein optimismus potřeboval hlubší prověrku. Hra má mnoho momentů, kdy se divák zasměje nahlas, zejména díky Ralfu Littlovi v roli Stevieho, bývalého partnera Jess, který se nyní snaží vyrovnat s její novou podobou. Kris Marshall je poněkud nevyužitý v roli Kelvina, Kacieina přítele; je to nevděčná role, která sice přináší humor, ale ději příliš nepomáhá. Sázky mohly být nastaveny výše – všichni jsou tak milí a chápaví, že divák nikdy nepocítí skutečný tlak a konflikt uvnitř vztahů.

Je to hra, které se daří vzácná věc: působí současně příliš dlouze i příliš krátce. Najdeme tu několik zbytečných úvodních scén, a když Jess dospěje na konec programu, je jí řečeno, že ho může hrát znovu a že kurz dokončila, čímž se v podstatě popírá smysl celého příběhu. (A není snad divadlo samo o sobě virtuální realitou každý večer?) Závěrečná scéna však představuje matku obou sester, kterou hraje Buffy Davis (zároveň představitelka Hlasu). Dcery se obávají, že matka zraněnou Jess nepozná, ale ta situaci přijme s naprostým klidem. Hned v dalším replice se však ukáže, že trpí demencí a myslí si, že její dcery jsou ještě děti, které právě vysadila u školy. Tento motiv demence jako virtuální reality působil jako začátek úplně jiné hry, nebo alespoň další, silnější scény. Celkově lze říci, že i přes skvělé obsazení a vysokou úroveň produkce hra nedosahuje výšin, kterých by mohla dosáhnout.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA UGLY LIES THE BONE