RECENZE: What Am I Doing?, Union Theatre ✭✭✭✭

What Am I Doing?: Tales From A Worrying Actor (Aneb historky úzkostného herce), The Union Theatre, 11. října 2015

u2605 u2605 u2605 u2605

Gregory Hazel, onen titulní „úzkostný herec“, sedí na vysoké stoličce a přímo srší nervózní energií. Jak sám trefně podotýká, uvést představení o strachu a obavách je samo o sobě dosti deprimující vyhlídka. Přesto slibuje, že následující dvě hodiny sebemrskačské zábavy nebudou jen reflexí těžkého chleba začínajících herců, ale spíše osvětlí, proč je úzkost v samotném srdci lidského bytí.

I když si nemyslím, že What Am I Doing? tento ambiciózní slib zcela naplnilo, Hazelovo přirozené charisma podpořené neustálým přísunem vtipných historek vytvořilo velmi příjemnou show jednoho herce. Představení, koncipované jako pásmo písní a monologů, těží především z Hazelovy schopnosti dělat si legraci sám ze sebe. Většina humoru se točí kolem jeho zkušeností s lákavou, leč často absurdní povahou uměleckého života. Od nabubřelého rozhodnutí zakřičet na celou školu při besídce „Všichni se přidejte!“ během zpěvů vlastní písně až po bilancování budoucí kariéry – „V roce 2015 jsem dostal víc nabídek na drag show než na seriózní role“ – Hazel prochází svým životem s naprosto odzbrojující lehkostí.

Vše navíc dotváří sympatická, až syrová neuhlazenost celého kusu. Minimálně jednou musel nahlédnout do scénáře, aby zjistil, co následuje – „Člověk by řekl, že jsem si to i sám napsal,“ komentoval to suše. Pravidelně se nám také svěřoval se svou trémou přímo na pódiu: „Z téhle další písničky mám pocit blížící se záhuby.“ Absence pevnější struktury však bohužel trochu oslabila dopad hudební složky. Hazel je spíše schopným než úchvatným zpěvákem, přesto byl v upřímnosti jeho podání cítit velký potenciál. Ve spojení s vynikající Simonou Budd u piana by písně měly být stejně zábavně upřímné jako samotné vyprávění.

Jenže jejich sázka na univerzální témata – častým motivem byla láska – postrádala citový tah, protože chyběl kontext. Verše jako „chodíme na rande a ty sleduješ hodinky“ ve mně vzbuzovaly zvědavost na Hazelovy osobní prožitky, ale tato témata byla většinou po doznění písně opuštěna. Texty se navíc příliš opíraly o klišé typu „předávkování láskou“ či „možná to zvládnu“, což působilo poněkud neosobně. Strhující finále v podobě nadšené interpretace „I Guess That’s Why They Call It the Blues“ s masivním zapojením publika ale zafungovalo skvěle, protože navazovalo na dřívější historku o castingu do soutěže The Voice. To spolu s vtipným i dojemným číslem o „lítosti“ ukázalo, jaký potenciál by show měla s provázanějším hudebním narativem.

Zvláštní uznání si zaslouží „nádoba úzkosti“, do které diváci o přestávce házeli lístky se svými obavami a které Hazel po návratu na scénu předčítal. Mezi tyto perly patřily kousky jako „bojím se, že moje úzkost nebude dost zajímavá“ nebo „mám strach z příchodu Temného pána a z paralyzující hrůzy, kterou přinese z hlubin“. Tento náladový úvod do druhé poloviny poskytl Hazelovi nepřeberné množství příležitostí k improvizaci, ve které díky svému skvělému komediálnímu timingu exceloval. Byla to skutečně jedna z nejbizarněji vtipných pasáží v rámci one-man show, jaké jsem kdy zažil.

What Am I Doing?: Tales From A Worrying Actor byla nezapomenutelná podívaná, která ukázala Gregoryho Hazela jako brilantního vypravěče. Ačkoli písně působily o poznání méně významně než jeho monology, několik výrazných čísel naznačilo cestu k mnohem hlubšímu vyprávění. Rozhodně si jeho příští produkce nenechám ujít.