RECENZE: White Christmas, Dominion Theatre ✭✭✭✭

White Christmas

Dominion Theatre

12. listopadu 2014

4 hvězdy

Pokud náhodou někdo z producentů muzikálového divadla potřebuje dostat lekci, že hvězdné obsazení nikdy nespasí divadelní inscenaci, pokud hvězdy skutečně nepředvedou stoprocentní výkon, pak není lepší příležitosti k učení než v inscenaci Irvinga Berlina White Christmas v režii Morgana Younga, která se právě hraje v Dominion Theatre. Hlavními hvězdami produkce jsou Aled Jones a Tom Chambers, ale z hlediska talentu, dovedností a schopností, které jsou zde k vidění, tvoří jen zlomek. White Christmas je samozřejmě slavný film, šitý na míru Dannymu Kayovi, Bingu Crosbymu a Rosemary Clooneyové. Irving Berlin ve svém vrcholném období vytvořil jiskřivou partituru a texty. Toto je adaptace onoho filmu, přičemž materiál byl upraven a rozšířen pro potřeby divadelního provedení. Tato pódiová verze prošla několika inkarnacemi a produkce v Dominion je lepší než verze, která se hrála na Broadwayi před několika sezónami.

Je to naivní příběh, vskutku absurdní, ale odpovídá své době a z vyprávění vyzařuje laskavá srdečnost, která je až dojemná. Je to příběh o třech párech milenců, kteří se málem nedají dohromady (o čtyřech, počítáme-li Mika a Ezekiela), odehrávající se na pozadí nedorozumění, triků a potřeby uspořádat show na charitu a nakonec i onoho sněhu. Celé to kypí optimismem, patriotismem a špetkou skepse tak, jak to umí jen americké muzikály – rčení „sladké jako kukuřice v srpnu“ snad nikdy nedávalo větší smysl. Popravdě řečeno, scénář Davida Ivese a Paula Blakea je zde v podstatě vedlejší.

White Christmas je opravdová song-and-dance show. Jejím hlavním účelem je poskytnout prostor pro velkolepá čísla a báječný zpěv. V tomto směru inscenaci výrazně pomáhá hudební ředitel Andrew Corcoran a zhruba dvacetičlenný orchestr, který diriguje – Berlinovu hudbu hrají bezchybně, s uvolněnou elegancí i řízným doprovodem dechů, přesně podle potřeby. Zvuk je bohatý, plný a velmi působivý.

Když se naplno rozezní orchestr doprovázející celý soubor ve velkých číslech, je výsledek skutečně úchvatný. Atmosféra staré Broadwaye je zachycena a udržena s naprostou jistotou. Corcoran v hudební rovině doručil přesně to, co sliboval.

Choreografie Randyho Skinnera je hravá a zábavná. Dočkáme se velkých stepařských čísel i komornějších okamžiků radosti. Čísla jako Sisters (dámská verze), The Best Things Happen When You Are Dancing, Blue Skies, I Love A Piano a White Christmas vyzařují nakažlivé kouzlo. Na představitelky hlavních ženských rolí a ansámbl v těchto tanečních pasážích je radost pohledět.

Jelikož jde o vánoční show, je nevyhnutelné, že se objeví mrzutý starý pán a bystré, šťastné dítě – a v tomto ohledu White Christmas nezklame. V roli Susan, předčasně vyspělé, ale okouzlující vnučky válečného hrdiny generála Hanka (Graham Cole), byla Sophia Pettitt dokonalá. Energická, zvídavá, veselá a upřímná; svým číslem ve druhém jednání Let Me Sing And I'm Happy naprosto nadchla publikum. Je to vřelý a vyzrálý výkon.

Cole je v roli nevrlého Hanka perfektní – muže, který k pocitu úplnosti potřebuje armádu, nebo si to aspoň myslí. Je to prvotřídní mrzout, dojemný dědeček, a když je třeba, v emocionálním vyvrcholení zápletky předvede skutečnou hloubku. Naprosto přesně vystihuje onen unikátní americký smysl pro vojenskou hrdost a dokáže jej prodat.

Zdatně mu sekunduje Wendi Petersová v roli Martha, která svým projevem připomíná Ethel Mermanovou. Jako hlučná (vlastně velmi hlučná, a to zcela v souladu s postavou) bývalá broadwayská tanečnice, která Hankovi organizuje život, aniž by si on sám (aspoň do poslední chvíle) uvědomoval, jaké má v ní požehnání, je naprosto triumfální. Petersová nevynechá jediný moment – je velmi vtipná, zpívá úžasně a dává do role všechno. Bez ohledu na to, co říkají plakáty, tohle je výkon skutečné hvězdy.

Brendan Cull vytěžil maximum z role Mika, která by jinak mohla být nevděčnou úlohou inspicienta stodoly, v níž se má show odehrát. Jeho výstřední, poněkud vyšinutý, ale naprosto roztomilý inspicient je nečekaným dárkem. Krásně ladí s Philem Colem a jeho flegmatickým kulisákem Ezekielem. Společně se postarají o jeden z nejnečekanějších salv smíchu večera. (Týká se to javorového sirupu, ale to už musíte vidět sami!)

Louise Bowden je coby Judy, v níž se tak trochu zrcadlí Mitzi Gaynor, prakticky dokonalá v každém ohledu. Je nádherná, tančí jako bohyně, zpívá s grácií a krásným tónem a jako romanticky založená sestra Haynesova je naprosto uvěřitelná. Její výkon v I Love A Piano bere dech. Další skutečná hvězda večera.

Stejně působivá je Rachel Stanley v roli Judyiny sestry Betty. Je to ta starší a složitější ze sester; zatímco Judy se zamiluje po hlavě, Betty o lásce musí být přesvědčena. Stanley se toho zhostila s velkou bravurou; její vřelost je nefalšovaná a dokáže zařídit, aby se poněkud absurdní chování její postavy zdálo být zcela lidské. S Bowden tvoří skvělý pár, jako sourozenci působí velmi přirozeně a jejich úvodní číslo Sisters je čirá radost. Ve druhém jednání navíc předvede strhující pěvecký výkon v Love, You Didn't Do Right By Me.

To jsou čtyři skvělé ženské výkony v jedné show. Dámy, klobouk dolů!

Aled Jones a Tom Chambers působí v muzikálovém divadle trochu jako David Cameron a Nick Clegg: vypadají v pořádku, dělají, co se od nich žádá, vidíte na nich snahu a působí dojmem, že jsou pány situace, ale pořád je tu ono hlodavé podezření, že tam něco nesedí, že to nejsou opravdoví přátelé a že tu práci spíše jen nějak „uhrají“, než aby ji skutečně odváděli.

Mezi oběma pány zkrátka nefunguje žádná chemie, a vzhledem k tomu, že celá show stojí na základech jejich velkého přátelství, je to vážný problém. Stejně tak ale není žádná chemie mezi Jonesem a Stanleyovou nebo Chambersem a Bowdenovou – a rozhodně to není z nedostatku snahy ze strany dam.

Ani jednomu z mužů neschází snaha, ale chybí jim ona lehkost, styl a grácie, kterou zdejší hlavní protagonisté potřebují. Ani jeden neumí tančit tak dobře, jak by role vyžadovala; v tomto směru je oba zastiňuje pánská company v pozadí. Popravdě řečeno nejsou ani moc dobrými herci, a stejně tak postrádají pěveckou jistotu, kterou Berlinova partitura vyžaduje.

A přesto... jim to u diváků projde. Ačkoliv se v muzikálovém řemesle nemohou měřit se svými kolegy, jsou to excelentní imitátoři. Jones zpívá lépe než Chambers a Chambers tančí s větší jistotou než Jones. Jejich verze čísla Sisters, která má být komediálním vrcholem druhého jednání, působí ploše a nudně, což jen dokazuje, že jsou to ženy, které na jevišti rozdmýchávají ten pravý oheň.

Soubor je skvělý, přičemž vynikají zejména Jonny Labey, Karen Aspinall, Stuart Winter, Matthew Whennell-Clark a Jennifer Davison.

Scéna Anny Louizos funguje uspokojivě, i když je tu až příliš mnoho momentů odehrávajících se „před oponou“ a některé přestavby působí zdlouhavě. Na odhalení scény pro „White Christmas“ se však vyplatí počkat a celkový design, působící téměř jako loutkové divadlo, funguje znamenitě. Obzvláště vydařená je scéna ve vlaku a stylový newyorský noční klub. Práci Louizos skvěle doplňují kostýmy Carrie Robbins – jsou tak okázalé a blyštivé, jak jen lze doufat, zejména „klavírní“ šaty na začátku druhého jednání.

Jde o skvělou sváteční zábavu pro celou rodinu. První jednání by sneslo větší spád, ale to druhé uteče jako voda. Celkově je v tomto vánočním spektáklu tolik radosti a talentu, že si v něm každý (kromě těch nejzarytějších škarohlídů) najde něco, co si zamiluje, a možná i uroní slzu či dvě.

Jenže o kolik chutnější by to sousto bylo, kdyby obě „hvězdy“ připomínaly spíše Dannyho Kaye a Binga Crosbyho a méně Davida Camerona a Nicka Clegga? Naštěstí dámy, ostatní mužské postavy a ansámbl táhnou večer s přehledem. Upřímně – kdo potřebuje „hvězdy“ z plakátů? Proč nemohou být obsazováni lidé, kteří dokážou skutečně zazářit?