RECENZE: Xanadu, Southwark Playhouse ✭✭✭✭

Carly Andersonová a soubor muzikálu Xanadu. Xanadu

Southwark Playhouse

3. listopadu

4 hvězdičky

Dlouhé roky byl název Xanadu v kultuře vnímán jako naprostá katastrofa. Tato romantická komedie z roku 1980 byla tak nesnesitelně příšerná, že inspirovala Johna Wilsona k založení cen Zlatá malina – dnes již proslulých anti-Oscarů, které oceňují to nejhorší z uplynulého filmového roku.

Není tedy divu, že dramatik Douglas Carter Beane nabídku na napsání muzikálu na motivy tohoto filmu nejdříve odmítl. Nakonec se však nechal přesvědčit a výsledkem se stal překvapivý muzikálový hit, který si vysloužil dvě nominace na cenu Tony.

Příběh propojuje dvě podoby Benátek – mytickou řeckou epochu a kalifornskou Venice Beach 80. let. Řecká múza Kleió je seslána na Zemi v podobě Australanky Kiry, aby inspirovala obyvatele Kalifornie. Kvůli kletbě svých žárlivých sester se však zamiluje do umělce Sonnyho a pomáhá mu splnit si sen o otevření diskotéky na kolečkových bruslích.

Carly Andersonová a soubor muzikálu Xanadu

Můj první dojem ze Xanadu byl, že mě čeká naprosté utrpení; zápletka působila chatrně a sbor „sester“ byl zpočátku tak pronikavý a hlasitý, že jsem měla chuť popadnout brusle a zamířit k východu. K mé velké úlevě se tato zběsilost brzy uklidnila a postavy začaly ukazovat svůj skutečný charakter.

Představení je snad nejvíc „camp“ a nejbláznivější věc, kterou jsem letos viděla (a to jsem sledovala Christophera Bigginse v převleku za ženu celé dvě hodiny na koncertě West End Heroes). Partitura je stejně diskotéková jako hity tria Stock Aitken Waterman, ale nedostatek žánrové pestrosti bohatě vynahrazuje svou nakažlivou energií a optimismem.

Samuel Edwards jako Sonny

Energický a sebeironický scénář Cartera Beanea zaručuje, že si show diváky podmaní – muzikál si totiž užívá vlastní potrhlost a je sám sobě největším kritikem. Text je prošpikován rýpanci do původního filmu a divadelními interními vtípky. Za zmínku stojí závěrečná konfrontace, kdy Melpomené vysvětluje nepřítomnost své parťačky Kalliopé „doublováním rolí“, zatímco se představitelka Kalliopé v pozadí tváří poněkud provinile.

Xanadu by se slabším obsazením mohlo pohořet, ale výkony jsou zde skutečně prvotřídní ve všech ohledech. Samuel Edwards a Carly Andersonová jsou v rolích Sonnyho a Kleió naprosto dokonalí a dokazují, že skvěle zvládají všechny složky (zpěv, tanec, herectví i bruslení!). Edwards je v roli přihlouplého umělce nesmírně sympatický, zatímco Andersonová těží maximum komiky ze svého výrazného australského přízvuku.

Z ostatních účinkujících zaujala Alison Jiearová, která propůjčila svůj mocný hlas intrikánské Melpomené, múze tragédie. Lizzy Connollyová byla v roli její spolupachatelky Kalliopé ďábelsky vtipná; Connollyová má dar pro nesmírně zábavnou mimiku i precizní komické načasování a stává se z ní vynikající charakterní herečka.

Choreografie Nathana Wrighta je nápaditá a využívá rekvizity jako telefonní budky, kancelářské židle nebo obruče hula-hoop jako základ pro strhující čísla. Zvuk Richarda Brookera, který v Southwark Playhouse občas zlobí, byl tentokrát ostrý a čistý jako křišťál.

Xanadu je ideální show pro komorní prostory, jako je právě Playhouse. Je to kultovní a záměrně kýčovitá produkce, která si publikum získala svou energií a smyslem pro zábavu. Proměnit koncept ze Zlaté maliny v nominaci na Tony není malý výkon – i z ošklivého káčátka se může stát divadelní labuť.

Xanadu se v Southwark Playhouse hraje do 21. listopadu 2015