ROZHOVOR: Ivo van Hove o inscenaci Heda Gablerová

Kate Mooreová hovoří s Ivem Van Hovem o jeho inscenaci Heddy Gablerové, která je nyní na turné po Velké Británii.

TERMÍNY BRITSKÉHO TURNÉ HEDDY GABLEROVÉ

Ivo Van Hove. Foto: Jan Verswyveld Kate Mooreová: Ahoj Ivo, pojďme začít tím, co tě k Heddě Gablerové přitáhlo. Proč právě tato hra a proč zrovna teď? Ivo van Hove: Inu, ve světě divadla existuje několik mistrovských děl a myslím, že tohle je skutečně Ibsenův vrchol. Ale kromě toho je to také velmi osobní hra. Byla napsána v době, kdy byl Ibsen už starší, deset let po Domově loutek, a člověk cítí, že pro něj bylo napsání tohoto kusu skutečnou vnitřní nutností. A je to velmi zvláštní, protože postava Heddy není ve skutečnosti příliš sympatická. Není to někdo, s kým se okamžitě ztotožníte. Věřím, že je to vlastně jeho vlastní portrét. Měl potřebu vyprávět příběh o někom, kdo se cítí naprosto izolovaný od vztahů, od světa. Heddu Gablerovou čtu dnes, více než sto let po jejím napsání. Žijeme v jednadvacátém století, ne v devatenáctém, takže pro mě nemá smysl dělat z ní historickou hru, muzejní kousek o minulosti. Jako divadelní režisér se cítím být vždy povinen mluvit o lidech, o lidských bytostech, o tématech, na kterých záleží dnes, ne o věcech, které byly důležité kdysi. U Heddy Gablerové si nemyslím, že by se Ibsen zabýval nějakým konkrétním tématem, ale spíše stavem lidské bytosti a stavem společnosti. Začal jsem tím, že jsem si o hře napsal pár poznámek, takových myšlenek. Nadepsal jsem je titulem: Znamení doby. A přesně tak to cítím – že Hedda Gablerová má dnes divákům ukázat znamení naší doby, tu citovou prázdnotu, se kterou se musíme potýkat; neschopnost skutečně něco změnit, i když po tom toužíme, i když k tomu máme všechny možnosti. Někdy v nás existuje zábran, u které ani nevíme, kde se vzala.

Poslední věc, která mě na hře opravdu zaujala a kterou jsem objevil během příprav a rešerší: není to ani tak hra o měšťanské společnosti devatenáctého století, jako spíš hra o sebevraždě. Myslím, že to nutkání k sebevraždě, k sebedestrukci, k té konečné zkáze, je v Heddě hluboce zakořeněné dávno před začátkem hry. Není to kvůli manželství s Tesmanem, že spáchá ten hrozný či nevyhnutelný čin. Ta touha ničit je v ní hluboko, a když už není co jiného ničit, zničí samu sebe.

KM: Řekl jsi, že Hedda je vlastně Ibsen. O Ibsenovi toho tolik nevím – v čem konkrétně je on Heddou? To samozřejmě nemohu dokázat, ale působí to na mě tak, že Hedda je o věcech, na kterých mu skutečně záleželo. Domov loutek napsal deset let před Heddou Gablerovou. Domov loutek končí odchodem ženy, takže je tam naděje, je tam budoucnost. Je tam po čem toužit, dochází k reálné změně. U Heddy je Ibsen mnohem starší a píše snad – podle svého vlastního vidění – realističtějším způsobem. Myslím, že v té fázi života to byl jeho úhel pohledu. Přijal, že život je takový, jaký je, i když máte všechny šance. Protože Hedda má všechno. Je to dcera generála, takže tam byl majetek. Má luxus. Vdá se za někoho, kdo se stane profesorem, což slibuje peníze, alespoň potenciálně. Má tedy spoustu příležitostí a možností, ale zdá se, že s nimi neumí naložit. A to je v krásném kontrastu například s Teou. Tea je jako Nora; ona něco dělá, ona uskuteční změnu. Opustí manžela, protože ho nemiluje. Hedda ne. Hedda Tesmana nemiluje. Tesman nemiluje Heddu. Ale nikdy neudělají to rozhodnutí, aby to skončili, aby udělali skutečnou změnu. Můžete být chudí a šťastní. Můžete mít spoustu peněz a být naprosto nešťastní. Hedda Gablerová je plná nuancí, detailů a různých vizí. Právě proto je to tak záhadná hra. Proč to udělala? To se nikdy doopravdy nedozvíte. Vždycky se to snažíme rozluštit, ale nikdy to nebudeme vědět jistě. A právě to dělá její sledování tak podmanivým.

Annabel Batesová (paní Elvstedová) a Lizzy Wattsová (Hedda) v Heddě Gablerové KM: Jedna z věcí, které se mi na tvé inscenaci líbí nejvíc, je scéna – fakt, že jsi ji zasadil do moderní, současné doby, což skoro mění to, jak Heddu vnímám. Vím, že o ní mnozí mluví jako o jakési feministické ikoně uvězněné v manželství, ale tak to vůbec nepůsobí. Můžeš o tom trochu promluvit v rámci adaptace a jak jsi k tomu dospěl?

IVH: Když čtete tu hru velmi pozorně, je mi jasné, že Hedda není žádnou ikonou feminismu. Hedda je uvězněná, ale ne ve společnosti, protože možnosti existují. Jsou tu cesty k úniku a Ibsen hned v prvním jednání uvádí Teu, aby ukázal, co se dá udělat. Můžete prostě říct „já odcházím a ty jdi taky“, jako to udělala Nora. Tak hra začíná. Vidíte někoho, kdo má v sobě tu prázdnotu. Kdo jako by postrádal fantazii. Je prostě zaseknutá ve své závislosti na luxusu, na snaze mít takzvaně „dobrý život“ pro okolní svět. Je uvězněná v sobě samé. Není to manželství, co ji vězní, protože je to manželství z rozumu. Ona to ví a Tesman to ví taky. Není to tak, že by ji Tesman unesl. Je to dohoda mezi nimi dvěma. Dohoda, že budou mít život pro vnější svět, že budou takzvaně šťastní. Hedda je vězením pro sebe samu, pro svou vlastní neschopnost. Není schopná skutečně změnit svůj život, přestože k tomu má všechny předpoklady.

KM: Myslíš, že je důležité, že v tomto příběhu je Heddou právě žena?

IVH: V Ibsenově době to byla ohromná věc. Napsat na konci devatenáctého století hru o ženě je úžasné, a dokonce i dnes je pozoruhodné mít takovou hlavní postavu. Hedda v sobě má všechny ty démonické síly, dokáže být velmi drsná, je nelítostná, nemá v sobě moc soucitu s ostatními, není milováníhodná. Není to snadná oběť, se kterou byste hned soucítili. Neřeknete si: „Ach, ta chudák žena.“ Zároveň ale není jen jednorozměrně krutá. Herečka, která ji hraje, musí hluboko v ní objevit to zranitelné místo, tu křehkost, kterou Hedda nikdy – nebo skoro nikdy – nedává najevo.

KM: Jak vizuální stránka tvé hry souvisí s tématy, která jsi chtěl nejvíce prozkoumat?

IVH: No, chtěli jsme se vymanit z devatenáctého století, tak jsme hru zasadili do loftu ve velkoměstě. Mohl by to být Londýn, Šanghaj, kdekoli. A ten loft je tak nějak prázdný. Je tam pohovka, kterou si Hedda s Tesmanem očividně sami nekoupili, protože je to ten typ věci, co tam zbyla po předchozích nájemnících. Je ten loft v rekonstrukci, nebo se rozpadá? V tom loftu nejsou žádné dveře, lidé přicházejí a odcházejí z hlediště a pro Heddu není úniku. Ale není tu ani mentální únik. Všichni chodí dovnitř a ven, takže ona by mohla taky, ale nedělá to. Zůstává doma. Je tam také okno, ale to okno nevede nikam. Za ním není hezká krajina, jen čerň, tma.

Světlo a tma jsou velmi důležité prvky. Jsou i ve scénáři. Je krásné, když říká „nechci vidět světlo“. Myslím, že je to skoro její první věta. Cítí se jako polapená ve tmě a je tu jen jedna věc, kterou opravdu miluje, a to je její klavír. Je s tím starým klavírem naprosto spjatá. Skutečnost, že Ibsen popsal, že je tam starý klavír – jako něco zbytečného, co ani moc dobře nehraje. Ona je na něj upnutá. Uvázla v něčem, není schopná jít dál. Lpí na věcech, které patří minulosti, které jsou pryč, a nedokáže vykročit do budoucnosti.

KM: Proč si myslíš, že je Hedda k sobě tak destruktivní?

IVH: V divadle máme vždycky tendenci všechno vysvětlovat, všechno psychologizovat. „Tento člověk dělá tohle, protože...“ Ale v životě – jak těžké je vědět, proč děláte to, co děláte. Najednou se můžete na něco naštvat. Nevíte. Myslím, že se můžete snažit Heddu pochopit, ale nemyslím si, že je to nutné, protože vidíte celou její cestu. Vidíte ji scénu po scéně a někdy si říkáte, že je to příšerná, strašná ženská. A jindy si říkáte, jak jí tohle někdo může dělat? Takže je to skvělá směsice. Je to skutečně lidské. Myslím, že spousta dnešních autorů by měla Ibsenovi závidět, že vytvořil postavu tak bohatou a fascinující. Heddu hrály ty nejlepší herečky a ta hádanka stále není vyřešena, což je skvělé.

KM: Světlo mi v této inscenaci připadalo jako nesmírně důležitá součást. Přišlo mi to až architektonické. Vím, že jsi na tom spolupracoval s Janem. Můžeš o tom procesu trochu promluvit?

IVH: Žijeme spolu už třicet šest let, takže je to kontinuální proces. Ale co děláme, je, že se vzájemně vyzýváme. Vždycky chceme to nejlepší z nejlepšího. A Jan má skvělý cit pro světlo. Začínal se světlem. Když jsme před šestatřiceti lety začínali, světlo byla jeho doména. Scénografie přišla až později. Používá světlo ne proto, aby něco osvítil, ale jako sochu. Je to jako architektura a to se mi jako režisérovi taky moc líbí. Myslím, že je v tomto ohledu jeden z nejlepších na světě, protože není moc lidí, kteří by svítili tak, jak on svítí scénu a hru.

KM: Další věc, které jsem si všimla, je způsob, jakým se postavy pohybují v prostoru, protože je to uzavřená místnost. Bylo to pečlivě choreografované? Zajímalo by mě, jak pohyb všech postav vznikal.

IVH: To není předem vymyšlené, ale jsem velmi citlivý na těla v prostoru. Scéna, kterou mám například moc rád, je na konci 1. jednání, kdy Hedda a Tesman zjistili, že on možná nezíská profesuru, a on je pak úplně deprimovaný a ona je naštvaná. A pak si spolu sednou na pohovku na straně. Působí to jako Macbeth a Lady Macbeth v tom prázdném hradě. Jsem na tyhle momenty citlivý; když se podíváte na obraz a ten obraz vyjadřuje všechno. Je plný významu a napětí.

Vytvořím výchozí situaci, která okamžitě vyvolá napětí, a pak vždycky sleduji, co se děje během zkoušek. To rozestavení postav se najednou během zkoušení objeví. Na konci zkoušky, na konci scény, když máme finální verzi, je to najednou tam. Nikdy to nebylo předem naplánované.

KM: Hedda má svým způsobem vztahy se třemi výraznými muži. Ten, který mě nejvíc zajímá, je Brack, protože mám pocit, že ji to k němu táhne, ale on je tak nebezpečný. Máš nějakou teorii, proč ji přitahuje?

IVH: Protože cítí, že je stejný jako ona. Myslím, že Hedda je k Brackovi přitahována proto, že – alespoň zpočátku – mají pocit, že sdílejí něco společného; tajný život. S Tesmanem je všechno veřejné, je to jen pro ukázku veřejnosti, společnosti: „jsme manželé, jsme šťastní, budeme mít dítě“. S Brackem je to ta temná strana života. Je to ta skrytá strana. Je to tajná strana života. A to je to, co Heddu tak zajímá objevovat. S Brackem prožívá svůj sen o tom, že je součástí něčeho, co je naprosto exkluzivní mezi dvěma lidmi. Pak se vrátí Løvborg, Heddina stará láska, jediný muž, do kterého byla možná opravdu zamilovaná. A pro Løvborga totéž, jediná žena, do které byl on opravdu zamilovaný. Brack se pak vydává na cestu destrukce, nemilosrdně až do hořkého konce, až k čisté dominanci nad Heddou.

TERMÍNY BRITSKÉHO TURNÉ HEDDY GABLEROVÉ