ROZHOVOR: Dramatička Diane Samuels hovoří o své hře Kindertransport

Dramatika a spisovatelka Diane Samuels promluvila o své hře Kindertransport (Dětské transporty) a skutečných událostech, které ji inspirovaly.

Autorka Kindertransportu – Diane Samuels Můžete nám přiblížit příběh Kindertransportu?

Mezi rokem 1938 a vypuknutím druhé světové války bylo z Německa, Československa a Rakouska do bezpečí v Británii posláno svými rodiči téměř 10 000 dětí, většinou židovského původu. V mé hře přijíždí devítiletá Eva (postava založená na skutečných osudech řady dětí a vytvořená jako fiktivní hrdinka) do Manchesteru, kde se o ni stará Lil. Když se Eviným rodičům nepodaří z Německa uniknout, Eva se sžívá s anglickým životem. Jakmile válka skončí, změní si jméno, nechá se adoptovat pěstouny a rozhodne se vytěsnit bolestnou ztrátu i svou minulost.

Ve hře se Evelyn, které je nyní přes padesát, musí konfrontovat se svou vlastní dcerou Faith, když ta na půdě najde staré fotografie a záznamy z té doby. Co vás inspirovalo k napsání hry o lidech, jejichž životy Kindertransporty tak zásadně poznamenaly?

K napsání hry „Kindertransport“ mě vedly tři události. První byl rozhovor s blízkou přítelkyní. Bylo jí tehdy kolem třiceti, narodila se do zajištěného, klidného domova, a přesto mi popisovala svůj boj s pocitem viny za to, že přežila. Její otec přijel Kindertransportem a mě zasáhlo, jak hluboce se pocity jejích rodičů přenesly i na ni.

Druhou byla zkušenost jiného přítele, který na pohřbu svého otce zaslechl matku, jak vzpomíná na čas strávený v Osvětimi. Do toho okamžiku neměl nejmenší tušení, že jeho matka byla v koncentračním táboře.

Třetí pak bylo upřímné přiznání pětapadesátileté ženy v televizním dokumentu o Kindertransportech. Svěřila se s tím, že nejsilnějším pocitem, který ke svým zesnulým rodičům cítí, je vztek, že ji opustili – i když jí toto opuštění zachránilo život.

V roce 1989, kdy jsem tento dokument viděla, jsem byla mladou matkou s ročním synem a čekala jsem druhé dítě. Okamžitě mě zasáhl způsob, jakým se rodiče i děti s tímto zoufalým loučením vyrovnávali.

Umělci jsou často přitahováni k extrémům lidské zkušenosti, aby skrze ně reflektovali to, co je běžné. Cítila jsem potřebu dostat se k jádru tohoto neřešitelného dilematu. Zeptejte se dítěte, zda by chtělo poslat do bezpečí, kdyby byla jeho rodina ve smrtelném nebezpečí – ve většině případů vám odpoví, že by raději zůstalo a zemřelo s rodiči. Zeptejte se rodiče a většina řekne, že by své dítě pro jeho záchranu poslala pryč. Být rodičem znamená žít s tímto skrytým rozporem. Chtěla jsem se mu postavit čelem.

Víme, že jste vyrostla v úzké židovské komunitě. Cítila jste k tomuto příběhu osobní pouto?

Vyrůstala jsem v těsně semknuté židovské komunitě v Liverpoolu v 60. a 70. letech. Učili nás židovskou historii a holokaustu se věnovala patřičná pozornost. Přesto o Kindertransportu nepadlo ani slo.

Důvody souvisí s vnitřním životem samotných „Kinder“ (zachráněných dětí). Mnozí se prostě rozhodli o tom, odkud a jak přišli, nemluvit. V dospělosti se soustředili na obživu, výchovu dětí a na to, aby „minulost nechali za sebou“.

Když přišlo výročí v roce 1989, těm nejmladším, kteří jako nemluvňata putovali přes Evropu a Severní moře v náručí starších dětí, bylo padesát, zatímco dospívajícím uprchlíkům bylo přes šedesát. Pozdní střední věk je časem, kdy člověka život dohání.

V roce 2019 uplynulo 80 let od Kindertransportů a 25 let od chvíle, kdy jste hru napsala. Myslíte si, že je tento příběh stále aktuální i v dnešní společnosti, kdy se tolik lidí cítí vykořeněno? Vidíte paralely se současnou imigrační krizí?

Lidé jsou z domovů vyháněni neustále, stěhují se po planetě, opouštějí vlast. Násilné vysídlení přináší dlouhodobé následky i krátkodobé výzvy. Zatímco zprávy se soustředí na akutní boj o přežití, tato hra dává divákům možnost zamyslet se nad tím dlouhodobým, hluboce emocionálním a psychologickým dopadem. Ti, kteří domov mají, se mohou ptát, jak nabídnout pomoc – podobně jako Lil ve hře. Některým věcem pomoci nelze. Ale jiným ano.

Mnoho tehdejších dětí, dnes již velmi starých lidí, se významně angažovalo v naléhání na britskou vládu, aby umožnila dětským uprchlíkům vstup do Británie.

Čím si vysvětlujete, že tento příběh u dnešního publika stále tak silně rezonuje?

Hlavním tématem hry je odloučení – dítěte od matky. Tuto prvotní ztrátu zažívá každá lidská bytost při narození a v různých podobách i během dospívání. Týká se to nás všech.

Mým záměrem při psaní bylo prozkoumat vnitřní svět, kde je paměť utvářena traumatem a kde se historie potkává s vyprávěním. Chtěla jsem nabídnout psychologický vhled do toho, jak se poškozená duše může uzdravit a zda vůbec může znovu rozkvétat. Tuto vnitřní cestu nabízí Kindertransport každému divákovi, pokud je ochoten se na ni vydat, bez ohledu na to, kde a v jaké době žije.

Samotná hra se vyjadřuje k mnoha tématům nad rámec historie Kindertransportů. Mohla byste nám přiblížit tyto motivy a jak je hra rozvíjí?

Právě to zmíněné odloučení. Vztahy mezi matkou a dcerou. Způsob, jakým může dítě zdědit trauma od rodiče, jako by ho samo prožilo. Jak trauma ovlivňuje člověka a jak se strach promítá do každé zkušenosti, takže dotyčný ztrácí schopnost cítit se v bezpečí. Jak se znovu cítit bezpečně? Jak se zahojit? Doufám, že vyprávění tohoto příběhu může být součástí takového léčení pro lidi jako jednotlivce i jako celek.

Suzan Sylvester hrála Faith v původní produkci Kindertransportu a nyní se vrací na jeviště jako Evelyn, matka Faith. Myslíte, že to roli něco přidalo a jaké bylo znovu spolupracovat se Suzan?

Bylo úžasné Suzan znovu vidět a sledovat, jak se tato hra dotýká životů těch, kteří na ní pracují, i mimo jeviště. Sarah Shanson, která hrála první Evu v roce 1993, přišla na předpremiéru v Queen’s Theatre v Hornchurchi. Tehdy jí bylo třináct, dnes je jí přes třicet a má vlastní děti.

Tato inscenace Kindertransportu využívá německé i anglické herce. Dodává to hře podle vás novou dynamiku?

Moc se mi líbí evropské cítění v režii Anne Simonové, přináší odvážná a neotřelá řešení. Byl to skvělý nápad udělat z toho britsko-evropskou koprodukci.

Kolik inscenací Kindertransportu jste už viděla? Je na této nejnovější něco, co pro vás vyčnívá?

Viděla jsem jich tolik, že se to nedá spočítat. Ale nikdy předtím jsem neviděla Faith mluvit přímo s Evou tak, jak se to děje v prvním dějství. Bylo to nesmírně zajímavé.

Co Diane Samuels plánuje dál?

Posledních několik let u mě hraje čím dál větší roli hudba. Píšu výrazné, silné role pro ženy všech věkových kategorií, kde mohou mluvit i zpívat. Skrze hluboce osobní příběhy kladu univerzální otázky – je to takové epicko-intimní drama s mnoha rozměry.

V současné době pracuji se skladatelkou Gwyneth Herbertovou na muzikálu THE RHYTHM METHOD. Je to milostný příběh o antikoncepci, který podpořil Wellcome Trust. Ukázky jsme loni představili v kinech Bush Theatre a Landor Theatre.

Také dokončuji WALTZ WITH ME, novou hru s hudbou inspirovanou neobyčejným životem a dílem matky Cornelie Connellyové. Světová premiéra by měla proběhnout v New Yorku v roce 2019 přímo v Connelly Theater.

A na jaro 2019 připravuji koncerty SONG OF DINA v londýnském St James’s Church. Je to semi-opera, na které dělám s Mauricem Chernickem, a dává hlas Díně, umlčené sestře Josefa, kterého lidé znají z muzikálu se slavným pestrobarevným pláštěm.

ZJISTĚTE VÍCE O TURNÉ KINDERTRANSPORT