ROZHOVOR: Roy Smiles o své hře The Funny Girls

Sarah Day si povídala s Royem Smilesem o jeho nové hře The Funny Girls, která se bude hrát v New Wimbledon Studio a v divadle Upstairs at the Gatehouse.

Rosanna Harris a Mia Tomlinson ve hře The Funny Girls. Foto: Michael Wharley Jaké bylo první představení, které jste v divadle viděl? 

Byl to TITUS ANDRONICUS v Bristol Old Vic s Gabrielle Drake, která v něm byla naprosto úžasná.

Pocházím z dělnického prostředí a v divadle jsem nikdy nebyl, dokud jsem nezačal studovat v Bristolu. Bylo to v roce 1979 a ten zážitek ve mně zůstal navždy. Ve stejném období jsem viděl Petera O'Toolea v MACBETHOVI a byl fantastický, i když se do něj kritici tehdy pustili.

Pamatujete si, jaké pocity to ve vás vyvolalo?

Cítil jsem se jako doma. Od okamžiku, kdy jsem vkročil do Bristol Old Vic, jsem se chtěl stát dramatikem. Miluji zvuk potlesku, pohledy a vůně v zákulisí. V hodinách angličtiny jsem byl vždycky nejhorší v celém ročníku, takže to, že jsem se stal dramatikem, je pro mě jako neskutečný sen. Nikdy jsem si nemyslel, že psaní her přežiju. Ale teď se chystá uvedení mé sedmadvacáté hry a měl jsem už přes padesát produkcí ve Velké Británii, USA, Švédsku, Izraeli, na Novém Zélandu, v Austrálii, Jihoafrické republice a v České republice. Takže si žiju svůj sen. I když je trochu ošuntělý.

Proč je pro vás divadlo důležité?

Můj literární agent se ze mě v 90. letech snažil udělat scenáristu sitcomů, ale cenzura mě dusila. Bylo to jako psát ve svěrací kazajce. Když píšu pro divadlo, můžu svobodně říkat, co si myslím. Napsal jsem hru o Ježíši v Severním Irsku s názvem JESUS OF DERRY, která by se v televizi nikdy nemohla vysílat kvůli výsměchu náboženství a sektářství. A moje hra o Kurtu Cobainovi a Sidu Viciousovi – KURT & SID – by se na obrazovky nedostala kvůli vulgárnímu jazyku. Divadlo je nejsvobodnější ze všech uměleckých forem.

Co vás přimělo k tomu, že jste se chtěl stát spisovatelem? 

Vyrůstal s babičkou z Newcastlu, která byla posedlá westerny. Snad podvacáté jsem viděl 3:10 VLAK DO YUMY a SHANEA ještě předtím, než mi bylo deset. Takže původně jsem chtěl být autorem westernů. Všechno se ale změnilo po návštěvě divadla. V 80. letech jsem po vysoké škole vedl divadelní společnost v Brightonu. Psal jsem spoustu komediálních skečů pro festival v Edinburghu a byl jsem součástí komediálního dua Smiles & Kemp, které působilo v letech 1985–1989. Dělali jsme filmové parodie a hodinnová historická představení. Veškerý materiál k nim jsem psal já. Celou tu dobu jsem psal divadelní hry, ale obvyklá místa mě odmítala. Pak jsem získal roli v muzikálu A SLICE OF SATURDAY NIGHT v The Arts Theatre, který se hrál dva roky. To mi dalo prostředky a čas psát přes den, a tak v té době vznikla hra SCHMUCKS o setkání Groucha Marxe s Lennym Brucem. Umělecký ředitel Paul Blackman mi dal první velkou šanci, když ji v brilantní produkci uvedl v Battersea Arts Centre. Od té doby jsem se už neohlížel zpět.

Vaše první hra Schmucks byla uvedena v roce 1992. Jak se od té doby vaše psaní vyvinulo? Co nebo kdo vás inspiruje?

Mým mentorem během stáže v Národním divadle byl dramatik a režisér Terry Johnson. Měl na mě velký vliv. Právě on mi navrhl, abych napsal hru o skupině The Goons, kterou nakonec produkoval Michael Codron v The Ambassadors Theatre (YING TONG – A WALK WITH THE GOONS). Odjakživa jsem posedlý Joem Ortonem. Napsal jsem o něm ve své hře ORTONESQUE.  Oscar Wilde patří mezi mé celoživotní hrdiny. O něm a Georgi Bernardu Shawovi jsem napsal hru READING GAOL. Z Alana Bennetta se smíchy brečím. Obzvlášť mám rád jeho hru GETTING ON. Takže mě rozhodně ovlivnil. Napsal jsem o něm, Peteru Cookovi, Dudleym Mooreovi a Jonathanu Millerovi v kuse o týmu Beyond The Fringe: BEHIND THE BEYOND, který vysílal Radio 4. Mezi mé vážnější vzory patří Clifford Odets, Tennessee Williams a Arthur Miller. O Millerovi a jeho manželství s Marilyn Monroe jsem napsal hru MARILYN/MILLER, která byla uvedena na festivalu v Brightonu. Z moderních autorů obdivuji Davida Mameta, Martina McDonagha a Patricka Marbera.  Patricka jsem znal ještě z dob jeho stand-upů a vždycky mě hodně povzbuzoval. Myslím, že mé psaní se v průběhu let hodně přitvrdilo. Kvůli tomu, jak se odvíjel můj život. Při psaní hry o Kurtu Cobainovi jsem se dostal na dost temná místa. Hra THE FUNNY GIRLS vznikla krátce poté jako pokus zahnat chmury. Minulý rok jsem měl dvě nepovedené operace rakoviny, které vedly k mrtvici, ztratil jsem paměť a na několik měsíců i schopnost psát bez chyb. Bál jsem se, že už nikdy nebudu psát. Musel jsem chodit na logopedii a terapii paměti. Teď už je všechno v pořádku a čas na zotavení jsem využil k napsání hry o Christopheru Hitchensovi s názvem HITCHENS: A RAGE TO SPEAK. Syn mi řekl, že jenom já můžu psát hru o někom, kdo umírá na rakovinu, zatímco se sám z rakoviny zotavuji. Abych byl upřímný, je to dost temný kousek. I když vtipný. Nejsem si jistý, jestli ještě budu psát. Momentálně čekám na další poslední operaci a nemůžu vycházet z domu. Doufám, že se chuť do psaní vrátí, až budu zase zdravý. Ale napsal jsem přes padesát her, takže jsem možná své literární síly už vyčerpal.

Existuje v kariéře okamžik, na který jste nejvíc hrdý?

Vidět Seana Evanse jako Kurta Cobaina a Dannyho Dyera v roli Sida Viciouse ve hře KURT & SID v The Trafalgar Studios mě naprosto dostalo. Byli to nejlepší herci, se kterými jsem kdy pracoval, a vidět je byl splněný sen. I když recenze byly rozporuplné. Herec Sean Patterson hrál Bobbyho Kennedyho v mé hře THE LAST PILGRIM a byl to velkolepý výkon. Hrál jsem po boku Sally Lindsey v mé hře o mém krátkém, i když odsouzeném pokusu o stand-up komedii THE HO HO CLUB v Kings Head Theatre a bylo to úžasné. Její herecká pravdivost posunula hru na jinou úroveň. Totéž platí pro Huga Speera hrajícího Orwella v mé hře YEAR OF THE RAT ve West Yorkshire Playhouse. Herecký ansámbl mé hry o skupině Monty Python: PYTHONESQUE v Edinburghu podal vskutku brilantní kolektivní výkon. To mi také uvízlo v paměti. Ale asi největším vrcholem je Sean Evans jako Kurt Cobain. Teď samozřejmě hraje mladého Morsea v seriálu ENDEVOUR. Skoro každý večer mě dohnal k slzám.

Napsal jste už přes 40 představení, což nás přivádí k vaší novince The Funny Girls. Řekněte nám o hře něco víc a co vás inspirovalo k jejímu napsání.

Jsem velkým fanouškem newyorské židovské komedie. Mými dvěma bohy v 70. letech byli Woody Allen a Mel Brooks. Dětství jsem strávil tím, že jsme s bráchou imitovali bratry Marxovy. A strýc mi ve čtrnácti dal album Lennyho Bruce, které mi doslova změnilo život. Jsem šílený fanoušek Neila Simona: VZPOMÍNKY NA BRIGHTON BEACH, DIVNÁ DVOJICE, VĚZEŇ NA DRUHÉ AVENUE a BOSÉ NOHY V PARKU atd. Takže jsem chtěl napsat něco hodně židovského s těmi typickými newyorskými hláškami. Zrovna jsem četl autobiografii Joan Rivers a příběh o tom, jak dělala lesbickou pronásledovatelku Barvře Streisand v jedné hře mimo Broadway, mi přišel neuvěřitelně vtipný. Tak jsem si řekl, že by z toho mohla být hra. Jak už jsem zmínil, snažil jsem se utéct z toho temného období při studování života Kurta Cobaina, takže je to záměrně lehké, svěží dílo. Tedy doufám, že vtipné. Barvru Streisand miluju od té doby, co jsem jako kluk viděl CO DÁL, DOKTORE? a psát jejím hlasem bylo samozřejmě potěšení.

Aniž bychom moc prozrazovali, proč by si komunita BritishTheatre.com měla koupit lístek na The Funny Girls?

No, nasmějete se! Je to velmi vtipné a obsazení dívek je naprosto přesné. Pokud máte rádi Streisandovou a Riversovou a milujete newyorský humor, skvěle se pobavíte.

Hra The Funny Girls je součástí sezóny New Writing v divadle New Wimbledon. Jakou radu byste dal začínajícím dramatikům?

Vyhněte se psaní životopisných her. Mě to dovedlo k celoživotnímu odmítání a chudobě. Ne, vážně, zkuste najít svůj vlastní hlas. Možná jsem špatný spisovatel, jak upozornilo několik kritiků, ale aspoň jsem špatný podle vlastních pravidel. Vlastně ke mně byli kritici celkově vzato velmi spravedliví. Jako autor byste se neměli bát selhání. Mama Cass to řekla nejlépe v písničce: „Make Your Own Kind Of Music.“ Svět je plný „pohřbívačů snů“. Většina mých učitelů na třech různých středních školách se mi vysmívala, když jsem řekl, že chci být spisovatelem. Ale jsem tady. Moje hry se uvádějí už třicet let. Buďte jako Don Quijote. Namířte své kopí proti všem, co vám chtějí vzít sny. Snijte svůj nemožný sen. Může se splnit.

Na závěr, kdyby byl váš život divadelním představením, jak by se jmenovalo a proč? Název hry o mém životě by byl BŮH MILUJE SNAŽILCE. Téměř všechny mé hry byly za posledních třicet let s úšklebkem odmítnuty „velkou čtyřkou“ divadel: Royal Court, Národní divadlo, Hampstead Theatre a RSC. Přesto pořád dál makám. Snažím se být ve hře a neujet posledním vlakem do zapomnění. Pokud by si někdo chtěl přečíst některou z mých zmiňovaných her, mé webové stránky najdete zde. Hry jsou tam zdarma ke stažení. Bylo by fajn, kdyby si někdo přečetl i ty, které zatím nebyly uvedeny. Určitě se přijďte podívat na THE FUNNY GIRLS, jestli můžete. Je to jízda. V Wimbledon Theatre Studio hrajeme od 17. září. REZERVOVAT VSTUPENKY NA THE FUNNY GIRLS V NEW WIMBLEDON STUDIO REZERVOVAT VSTUPENKY NA THE FUNNY GIRLS V UPSTAIRS AT THE GATEHOUSE