RECENZE: Koncertní provedení A Little Night Music, Palace Theatre ✭✭✭✭

A Little Night Music: Koncert k 40. výročí

Palace Theatre

26. ledna 2015

4 hvězdičky

Často se zapomíná na to, jak zásadní přínos mají spolupracovníci Stephena Sondheima pro jeho repertoár. Sám Sondheim vždy zdůrazňuje, že jim vděčí za vše, a i když to může znít trochu nadsazeně, není pochyb o tom, že bez autorů libret, pro které skládal hudbu a texty, by Sondheimovo dílo (alespoň v podobě, jak jej známe) neexistovalo. Libreto Hugha Wheelera k A Little Night Music (Malá noční hudba) je prakticky dokonalé v každém ohledu – pravda, která se v rozmáchlých inscenacích (dobrých i špatných) často vytrácí, ale v komorním, „proškrtaném“ koncertním provedení bije do očí. Slova nabývají na významu, když téměř chybí kulisy, kostýmy, světelné efekty a rekvizity. Tak tomu bylo včera večer v Palace Theatre, kde se konal koncertní večer k oslavě 40. výročí původní produkce z West Endu (která měla premiéru v Adelphi Theatre 15. dubna 1975). Inscenaci produkoval Alex Parker, který zároveň vedl osmadvacetičlenný orchestr jako hudební ředitel, v režii Alastaira Knightse a s choreografií Andrewa Wrighta. Wheelerovy dialogy jiskřily a perlily, a to i v ústech těch, kteří byli zvláštně nebo nevhodně obsazeni. Literární kvalita libreta nejvíce vynikla u bezchybné hraběnky Joanny Riding. Každá věta byla trefou do černého. Každý záchvěv bolesti či radosti byl důkladně prozkoumán. Riding předvedla ukázkovou interpretaci textu a vdechla hraběnce život v každém detailu. Zpívala také nádherně – s patřičnou jízlivostí v sekvencích A Weekend In The Country a s nadpozemsky křehkým výrazem v Every Day A Little Death. Jako břitce vykreslené zosobnění hrany mezi láskou a nenávistí byla Riding naprosto velkolepá.

Anne Reid byla téměř stejně bezchybná ve svém podání vybroušených dialogů paní Armfeldtové. Ačkoliv se dalo jen stěží uvěřit, že by Reid byla někdy vznešenou kurtizánou, dokázala prodat každý vtip i každou hloubavou myšlenku. V tomto ohledu byla kouzelná. Zvláště se mi líbilo souznění, které si vytvořila s Bibi Jay v roli roztomilé a předčasně vyspělé Fredriky a s mlčenlivým, neuvěřitelně vysokým Fridem (Joe Vetch). Její Liaisons bylo sice trochu klopotné, ale na tom takřka nesešlo. Reid v roli zářila, jak nejlépe mohla, a patří jí za to uznání.

Sondheimovy muzikály nabízejí ženám mnoho úžasných příležitostí (viz výše); jedny z nejlepších ženských rolí v celém muzikálovém žánru lze nalézt právě v dílech spojených se Sondheimem. Existuje však i pár rolí, které je neuvěřitelně těžké zvládnout i pro ty nejtalentovanější interpretky. Důvodů může být mnoho: vokální náročnost vyžadující velký rozsah, či dramatický náboj, který se pohybuje v nezvyklých polohách a staví překážky v empatii publika.

Anne Egermanová je přesně takovou rolí. Provdaná za muže, který by mohl být jejím otcem, s nímž ani po 11 měsících nenaplnila manželství, ale přitom neustále hýčká manželova syna, pohledného mladíka ve svém věku. Běhna i panna, dítě i manželka, mrzutá i rozmazlovaná, lehkovážná i pokořená. Divák musí chtít, aby prohrála s Desiré, ale zároveň ji musí mít natolik rád, aby mu nevadilo, že nakonec uteče s Henrikem. Anne je tvrdý oříšek. Ale zde, v rukou Anny O’Byrne, byla Anne Egermanová naprostým triumfem a zářivým středobodem prvního dějství.

O’Byrne byla v každém ohledu okouzlující. Postavu vystavěla na textu, zejména v You Must Meet My Wife, a stvořila vzácného ptáčka s nádherným hlasem i zjevem. Působila jako uvězněná v kleci, aniž by přesně věděla proč; tušila možnosti, které nabízí svoboda, ale přitom cvrlikala a poskakovala ve své luxusní kleci v předstírané radosti k potěše svého pána. Neudělala chybu v tom, že by pro dialogy zvolila stylizovaný hlas a pro zpěv na něj zapomněla. Její scény s Fra Feem v roli zmateného a poněkud přihlouplého Henrika byly rozkošné. Ale byla to právě její souhra s Riding, kde skutečně zazářila. Every Day A Little Death se stalo vokálním i emocionálním vrcholem celého večera. Jak říká píseň – ta žena byla dokonalost. Fee překvapivě nestačil na vokální výzvy, které Henrik přináší; nebyla zde ani stopa po tom vytříbeném, lehkém rejstříku, kterým tak obratně disponoval v Candideovi. Jinak byl ale jeho Henrik zdařilou směsicí kypícího testosteronu, neohrabanosti (vůči Petře i slovům) a pocitu, že „někde tam venku je mladý muž, který se nikdy nestane knězem“ (s omluvou The Sound Of Music). Fee má na pódiu nakažlivé kouzlo a vypadal i působil přesně jako Henrik, tedy až na tu hudební stránku, což bylo zarážející a zklamáním. Na druhou stranu Jamie Parker, který by na papíře nebyl první volbou pro roli Carla-Magnuse, byl v každém ohledu naprosto přesný. Vypadal skvěle, vytvořil výtečného výbušného a nabubřelého plechového vojáčka a každou vteřinu na scéně naplnil energií. S velkou chutí vystihl pošetilý pocit muženství onoho hloupého hraběte, byl dokonalým protipólem pro zrazenou hraběnku v podání Riding a nesmírně domýšlivý ve vztahu ke svému sokovi. Parker zazpíval vše výborně, obzvláště In Praise Of Women s velkým zápalem. Jeho výkon v A Weekend In The Country a následný příjezd na sídlo rodiny Armfeldtových byl skvěle odhadnutý a úžasně vtipný.

Z jakéhokoli pohledu mají Petra a Frid nejtěžší úkol. I když mají relativně málo času na scéně a Frid většinou mlčí, jsou to klíčové postavy. Stejně jako paní Armfeldtová i oni si užívají radostí života, kdykoli mohou, ačkoliv na rozdíl od této Grand Dame si za svůj značný fyzický půvab nenechávají platit. Jejich společná scéna je jediným okamžikem v představení, kdy je skutečná vášeň a chtíč rozpoznán a nasycen. Vetch byl nepřekonatelným Fridem a Laura Pitt-Pulford v roli Petry zářila tak jasně, že byste ji viděli i z Měsíce.

Nebyla to žádná obyčejná interpretace Petry. Pitt-Pulford vnesla do úvodních scén lehkost a prořízlou pusu, silnou sexualitu a smyslnost, která zahustila atmosféru kolem ní. Její laškování s Henrikem bylo vtipné i trapné zároveň, scéna s pohledným Vetchovým Fridem nabitá a erotická. Poté bylo její podání The Miller’s Son přímo explozivní; byla to jedna z těch vzácných chvil, kdy zpěvačka zvládne vokální nároky bez slyšitelného přechodu mezi rejstříky a prostě píseň vyzpívá s neomylným tahem, jaký melodie vyžaduje. Její zakončení písně, v mé zkušenosti jedinečné, bylo ohromující; přesné a tklivé vyvolání všeho, co se stalo ostatním postavám. Prostě vynikající. A Little Night Music stojí na propletených životech dvou hlavních hrdinů: Desiré a Fredrika. Janie Dee, obvykle tak podmanivá, byla v roli Desiré poněkud ztracená a zdálo se, že neovládá text, přestože měla v ruce scénář. Záblesky její Desiré se objevovaly a zase mizely v nekonzistentním výkonu. Nejlepší byla ve scénách s Bibi Jay a nebylo co vytknout citu, který vložila do dojemné Send In The Clowns. Desiré je ale víc než jen toto jedno číslo a Dee tentokrát bohužel nedosahovala kvalit ostatních účinkujících. Zvláštní.

Nepomohl jí ani David Birrell v roli Fredrikova k smrti nudného právníka. Aby příběh těchto dvou klíčových postav fungoval, musí být cítit elektřina, která mezi Fredrikem a Desiré přeskočí po patnácti letech odloučení. Birrell však do role nevnesl žádnou z této jemné erotiky, a i když zpíval dostatečně dobře, jeho Fredrik byl zcela zapomenutelný.

Kvintet, nebo jak se jim začalo říkat „zpěváci Liebeslieder“, byl naprosto strašný. Jejich úkol je prostý: vytvořit sametovou, hladkou a svůdnou atmosféru; splynout v nádherných harmoniích a nevtíravě komentovat dění hlavních postav. Zde nikoliv. Knights a Wright je prezentovali jako nějaké špatné kabaretní vystoupení na kokainu: hlasití, křiklaví, přemrštění, rozladění (neomluvitelně a soustavně) a nepatřiční. Místo aby představení tmelili, dělali těchto pět vše pro to, aby ho rozbili. Nepochopitelné.

Alex Parker dirigoval s jistotou a orchestr poskytl sólistům bohatou a lahodnou oporu. Zejména A Weekend In The Country byla zahrána nádherně a bylo radostí slyšet lesní rohy v jejich hvězdné chvíli. Některá tempa byla neobvyklá, ale celkově bylo k muzikálnosti Sondheimovy partitury přistupováno s úctou, svěžestí a elánem.

Abychom byli spravedliví ke všem zúčastněným, na přípravu tohoto koncertu byl pouhý týden zkoušení; málo času na tak složitý a křehký kus jevištní magie. To, že v některých momentech dosáhl takových výšin, je důkazem dovednosti a vytrvalosti všech zapojených. Vyprodané hlediště bylo nadšené a celý zážitek byl pádnou připomínkou radosti, kterou přináší spojení velkého orchestru, skvělých kompozic a talentovaných hudebníků.

Díky Riding, Reid, O’Byrne, Parkerovi, Vetchovi, Jay a Pitt-Pulford – spolu s Parkerovým orchestrálním doprovodem – se z tohoto večera stal nezapomenutelný zážitek.