RECENZE: A Little Princess (Malá princezna), Royal Festival Hall ✭✭

Julian Eaves hodnotí Malou princeznu v Royal Festival Hall

Malá princezna (A Little Princess)

Royal Festival Hall

28. května 2018

2 hvězdy

Pro ty, které už unavuje realita, je tu vždy úniková fantasy. A málokdo ji umí lépe než Frances Hodgson Burnett, jejíž denní snění o tom, jaké by to bylo být rozmazlovaným dítětem, které z hřejivé péče náhle spadne do strádání dělnické třídy, patří k trvalým favoritům všech, kteří rádi prozkoumávají taje měšťanské představivosti. Před deseti či dvaceti lety mu věnovali pozornost britský rodák žijící v USA, skladatel Andrew Lippa, spolu s libretistou Brianem Crawleym, a nyní se jejich kus objevil na jediný večer na South Bank, aby nás ohromil. Celý projekt suverénně režírovala Arlene Phillips s hudebním nastudováním Alana Berryho (dirigoval sám pan Lippa!).

Ačkoliv byl večer uváděn s účastí 'Royal Philharmonic Concert Orchestra', pódium působilo poněkud prázdně s necelým tuctem instrumentalistů, včetně mohutné bicí soupravy za všudypřítomnou plexisklovou stěnou. Nevadí, jejich slabý zvuk byl vytažen do nebes ozvučovacím systémem, který proměnil jemné vibrace v cosi připomínající těžkopádný hřmot velkého muzikálového orchestru. Obdobně se stejného zacházení dočkalo i množství dostupných hlasů a ve zvukovém designu Bena Harrisona nám duněly v uších s intenzitou trhající bubínky, neřku-li s kakofonickou nejasností, kvůli níž se Crawleyho texty často ztrácely v hlukovém oparu. Nic Farman měl mnohem více štěstí se svými světly, kterými naplnil halu mnoha krásnými efekty, ale nešťastné rozhodnutí způsobilo, že sbor složený z absolventů a studentů Arts Educational a dětský sbor byli po většinu večera zahaleni v temnotě, což působilo poněkud nevlídně, zvláště když se zdálo, že zpívají tak skvěle.

Sólisté to měli o poznání namáhavější. Výjimkou byl Danny Mac (v roli nespolehlivého otce, kapitána Crewa, který opouští svou milovanou dceru Sáru – v podání jasným hlasem zpívající Jasmine Sakyiama – a nechává ji napospas nemilosrdným, až papírově plochým krutostem slečny Minchinové Amandy Abbingtonové; bylo nám potvrzeno, že nemá nic společného s autorem 'Matildy'). On jediný jako by chápal, že akustika v RFH je vskutku vynikající a nepotřebuje se na ni tlačit. Jeho hlas byl uvolněný, krásně posazený, elegantně frázovaný a citlivý ke každé nuanci; navíc věděl, jak přesvědčivě hrát na téměř prázdném koncertním pódiu. Pomocí velkorysých gest dodával váhu každému svému slovu, ať už posouval děj kupředu velkými arabeskami, nebo zvedal dceru do výšky s rozpaženýma rukama – v jeho výkonu byla vzrušující atletičnost, která, upřímně řečeno, stála za cenu vstupenky sama o sobě.

Bohužel to nebyla jeho show. Ačkoliv mu scénář v první polovině dopřál dostatek času – když křižoval cestu do Timbuktu v prostřizích vzdálených hlavnímu ději v Londýně – po přestávce prakticky zmizel. Řada dalších herců si sotva škrtla: Landi Oshinowo měla pár prchavých okamžiků; Rosanna Hyland proletěla bizarně pojatou rolí královny Netflix (má to být královna Viktorie, ale v tomto obsazení působila o 40 let mladší!); Alexia Khadime byla v roli Aljany nevyužitá; Adam J. Bernard vytěžil maximum ze své ploché role Paska a na okamžik naplnil sál tolik potřebným vzrušením ve svém překvapivém (dodatečně přilepeném?) čísle ve druhém dějství, které odbočilo do zcela současných hudebních vod a připomnělo nám vše, co zbytek partitury v duchu „slabšího Alana Menkena“ nenabízel. Shvorne Marks tu jen ušlechtile postávala jako dospělá Sára a i Rebecca Trehearn si dokázala udržet úsměv, zatímco byla odsunuta na vedlejší kolej v roli slečny Amélie (ve stylu slečny Honeyové) – dostala jen jedno malé sólové číslo, které zazpívala velkolepě, ale i to plynule přešlo do další, slabší písně, což jí upřelo potlesk (a divákům jakékoli uspokojení).

Ale ve skutečnosti to byla show Jasmine Sakyiamové. Hodně se usmívala, zpívala hlasitě, jasně a téměř neměnným tónem. Ne nadarmo Italové o takových dětských performerech mluví jako o „voci bianchi“: bílé hlasy (na rozdíl od dospělých verzí, které obsahují „barvu“). Musela to táhnout celé, podobně jako v Matildě nebo Little Orphan Annie – dvou mnohem úspěšnějších show, které se tento slabý odvar snaží napodobovat tím nejponíženějším a nejméně upřímným způsobem. A s malým efektem. Ani s parťačkou Jasmine Nituanovou (jako stoickou Becky z nižší třídy), se kterou mohla vtipkovat, ani s protivnými spolubydlícími v ústavu slečny Minchinové pro opuštěná nemluvňata se zvýšenou ostrahou, které tu byly pro své zcela konvenční a předvídatelné scény. Nic nepřekvapilo.

Diváky nelze tak snadno opít rohlíkem. Poznáte, když vás šidí. I když je kousek zrežírován tak řemeslně jako tento, sestrojený tak, aby naplnil všechna klišé o muzikálech s dětskými hrdiny, včetně Vánoc a příliš dlouhé vykrádačky Lvího krále jako bonusu (chybělo už jen hejno ptáků na dlouhých tyčích kroužících nad našimi hlavami a vůbec by mě nepřekvapilo, kdyby nám někdo oznámil, že školní motto zní „Ipi Tombi Hakuna Mutata“), i přes všechny tyto triky se veřejnost nenechá oklamat. Kdyby to nebylo servírováno jako jakási oslavená školní besídka, kde je prostorný sál RFH zaplněný zbožňujícími maminkami, tatínky, bratry, sestrami, strýčky, tetami, sousedy, nejlepšími přáteli a bratranci a sestřenicemi po desítkách, kdo by na to ve skutečnosti chtěl jít a prosedět to?

I kdyby měl slyšet Dannyho Maca zpívat tak božsky.

Kdo?