RECENZE: A Month In The Country (Vesnice), Classic Stage Company ✭✭✭✭

Měsíc na venkově (A Month In The Country)

Classic Stage Company

14. ledna 2015

4 hvězdičky

Někdy scénografové dělají věci, které jsou nepochopitelné. Přesně tak je tomu v případě scény Marka Wendlanda pro inscenaci Měsíc na venkově, která se právě hraje v rámci předpremiér v mimobroadwayském divadle Classic Stage Company. Hlediště ve tvaru písmene U má u zadní stěny malované pozadí se stromy, které dokonale evokuje onen známý čechovovský pocit ruského venkova. Hlavní hrací plocha připomíná jakýsi obdélníkový box – nábytek se doplňuje podle potřeb jednotlivých scén. Člověk má však pocit, že jsou v něm všichni zavření, skoro jako zvířata v ohradě. Můžeme je sledovat a pozorovat, ale nikdy nemáme pocit, že jsou svobodní.

Nic z toho není na závadu; ve skutečnosti to dává dokonalý smysl pro tuto klasiku Ivana Turgeněva. Je to v podstatě společenská komedie, jakýsi lehčí příbuzný Čechova nebo dokonce Wildea, která se zabývá spletitými představami o neopětované lásce a bolesti i obětech, které taková láska přináší.

Znepokojivá je však obdélníková konstrukce zavěšená u stropu nad hlavním hracím prostorem – sestava zástěn, která je neustále přítomná, ale zdá se, že k ničemu neslouží. Nepohybuje se, nesjíždí dolů, aby z jeviště vytvořila uzavřený box, ani nedělá vůbec nic jiného. Prostě tam jen tak visí. Proč tomu tak je, zůstává záhadou jak pro mě, tak pro ostatní diváky i personál, u kterého jsem se informoval.

Při prvním setkání s ní jsem měl podezření, že tento horní box sjede dolů a spojí se s dolní plochou, čímž vznikne jakási vitrína, skrze kterou budeme sledovat děj. Byl by to důvtipný způsob, jak ukázat, jak jsou lidé, kteří se marně milují, v tomto zvláštním, leč až příliš pochopitelném světě „v krabici“. Ale ne. Tak to nebylo.

Režisérka Erica Schmidt a scénograf Mark Wendland pro to tedy museli mít nějaký záměr, jehož podstata mi však zůstává utajena.

Turgeněvova hra je rozkošná laskomina – staví syrové emoce do protikladu k přísnosti společnosti a lidské praktičnosti. Má spletitý, leč křehký děj, který může buď jiskřit vtipem a vynalézavostí, nebo se propadnout do propasti sentimentální reality. Produkce Eriky Schmidt naštěstí patří k tomu prvnímu typu: a i když je v některých ohledech zvláštní, je zábavná a svěží způsobem, jakým hry staré přes 200 let vždy být nemusí. Překlad Johna Christophera Jonese (užitý v této inscenaci) tomu nesmírně pomáhá – je osobitý a břitký, čímž vnáší moderní cítění do ryzí dobové hry.

Natalja je vdaná za Arkadije, který je o několik let starší než ona. Mají syna Kolju, kterého přes léto doučuje student Alexej, pohledný a inteligentní muž. Do Alexeje se zamiluje snad každá žena v domácnosti. Natalja má však ještě jednoho obdivovatele, rodinného přítele Rakitina. Jeho lásku nijak nepovzbuzuje, ale zdá se, že si je jí dobře vědoma.

Natalja propadne mladému Alexejovi a dělá si starosti s citem, který k němu chová její schovanka Věra. Rozhodne se proto Věru provdat za bohatého souseda, mnohem staršího Bolšincova, aby se zbavila sokyně a uvolnila si cestu k Alexejovi. Místní lékař Špigelskij se pro změnu uchází o ruku další členky Arkadijovy domácnosti, Lizavety. Celou tu dobu služebnictvo a Arkadijova matka sledují vývoj událostí s různou mírou zděšení i fascinace.

Schmidtová dbá na to, aby děj plynul svižně, a pro inscenaci je typická technika určité lehkovážnosti. V jednu chvíli se postava zmítá v hněvu nebo zoufalství, a v zápětí na něco zareaguje s naprostým nadhledem. Je to zajímavý způsob, jak podtrhnout komiku a zajistit, aby celé představení působilo méně upjatě a více živě. Režisérka má pro inscenaci jasnou vizi a ta funguje – jde o nesmírně zábavnou verzi Turgeněvova chytrého díla.

Základem úspěchu je okouzlující výkon Taylor Schilling, jejíž znuděná, ale vynalézavá Natalja je zářivým středobodem celého kusu. Schilling je vynikající, prozkoumala a odkryla každou stránku své postavy. Má v sobě přirozenou lehkovážnost, která sedí ke koketní a rozmazlené povaze ženy zvyklé dosáhnout svého, a která si jako pavouk libuje v síti intrik, do níž se sama lapila.

Schilling má osobitý styl přednesu dialogů, díky kterému je radost ji poslouchat. Skvěle odhaluje hlubokou vášeň skrytou pod korzetem vnější image paní Arkadijové. Její souhra s ostatními herci je výborná a její interakce s nimi ukazuje celou škálu emocí od jízlivosti přes lhostejnost až po vášeň.

Anthony Edwards je skvělý v roli neuvěřitelně nudného Arkadije. Edwards mistrně vystihuje jeho těžkopádnou a nepozornou povahu, aniž by postavu nechal sklouznout k směšnému paroháčovi. Zaměřuje se spíše na to, jak ho obklopuje jeho vlastní sebestřednost jako písečná bouře, která dusí život a radost všude, kam přijde. Ne záměrně, v jeho jednání není žádná zlomyslnost, jen naprostý nedostatek pochopení pro svět, ve kterém žije. Je to precizní herecká práce.

Stejně úžasný je Thomas Jay Ryan jako doktor Špigelskij – připomíná jakéhosi mrzutého, flegmatického medvěda grizlyho. Jeho upřímnost stojí v ostrém kontrastu k lidem kolem něj. Ryan je excelentní a nejlepší scéna inscenace nastává ve chvíli, kdy žádá o ruku bez špetky romantiky, ale s brutální a osvěžující upřímností. Tvoří skvělý protipól k tajnůstkaření ostatních, pro které nemá pochopení. Je to chytrý a naprosto komplexní výkon.

Mike Faist je v roli statného mladého učitele, který rozbuší srdce nejedné ženy, naprosto přesvědčivý. Je pohledný a disponuje velkým klidem; Faist vytěžil maximum z postavy doučovatele, který sice potřebuje práci, ale ne ty nepříjemnosti, které s ní souvisejí. On a Schillingová mistrně rozehrávají svádění a moment, kdy se zběsile objímají a svlékají na pozadí stromů, je skutečně působivý.

Výborný výkon podává také Megan West jako Věra, schovanka, které se chce Natalja zbavit sňatkem se sousedem Bolšincovem (vynikající Peter Appel). Skvělá je i Elizabeth Franz jako Anna, Arkadijova matka, která vše sleduje s oprávněnými obavami.

Annabella Sciorra září jako Lizaveta; má úžasné oči, které odhalují celou škálu emocí a myšlenek její postavy. Je radost ji sledovat v roli, která by se jinak dala snadno odbýt.

Nejtěžší rolí ve hře je Rakitin, rodinný přítel, který je beznadějně zamilovaný do Natalji, ale na jehož bedrech leží zodpovědnost za tajemství, která hrozí rozvrátit rodinu. Peter Dinklage postavu pojal unikátním, sušším způsobem, což podtrhuje jeho důležitost v ději. Přináší komediální hodnotu, ale zároveň dává jasně pocítit skryté trápení své postavy. Scéna, v níž se konečně zhroutí pod tíhou lásky k Natalji a rozpláče se, aby vzápětí pronesl skvělý vtip, je naprosto výjimečná.

Jedná se o svěží a povzbuzující pohled na klasiku ruského dramatu. Je plný pečlivých a přesných výkonů. Režisérka Erica Schmidt zajistila, že lehkost a komediální prvky hry jen umocňují hloubku základní osobní tragédie.

Měsíc na venkově se hraje do 22. února.