RECENZE: Abyss, Arcola Theatre ✭✭✭✭

Abyss (Hlubina)

Arcola Theatre, Studio 2

4 hvězdičky

Před mnoha lety, krátce po pádu zdi, jsem navštívil Berlín. Vždy mě zajímaly domovy a pracoviště spisovatelů a skladatelů, a tak jsem se po vyčerpání hlavních pamětihodností rozhodl navštívit Muzeum Brechta a Weigelové, kde tento mocný divadelní pár NDR strávil své poslední roky. Byla to deprimující doba: financování muzea i samotného Berliner Ensemble bylo nejisté a loajální kurátor nedostal několik měsíců zaplaceno. Přesto dům sám výmluvně vyprávěl o rozporech svého slavného majitele. Divadelní hry a eseje, které se snažily diváka vyvést z míry a přimět ho k novému uvažování o společenské roli divadla – a zapudit tak unavené spoléhání se na pouhý narativ a vývoj postav – ty zde samozřejmě nechyběly. Ale když jste vstoupili do Brechtovy strohé ložnice, přímo nad úzkým jednolůžkem byla k mému úžasu dlouhá řada ohmataných paperbackových thrillerů, westernů a detektivek, střežených jako tajná zásoba bonbonů – jako mimopracovní hold nadvládě zápletky. Tato zkušenost mi vytanula na mysli během nedávného uvádění hry ABYSS v Arcola Theatre, ve Studiu 2, kde otázka role vyprávění versus abstraktních emocí stojí v popředí. Tato hra začala svou cestu před několika lety v Deutsches Theater v Berlíně pod názvem Brandung. Stále se tam hraje, ale mezitím se s určitými úpravami přesunula do Toronta a odtud nyní do Londýna. Cestou získala o něco více narativní výplně, ale stále zůstává v jádru kusem režijního divadla, kde se pozornost soustředí spíše na vyjádření emocionálních stavů aktérů skrze pohyb, zvuk a text, což je v každém případě spíše inkantace než výklad. Klíčovou otázkou je tedy to, jak je kus za těchto podmínek úspěšný: je toto sebeomezení osvobozující a objevné, nebo omezující a ochuzující? Odpověď, jako už tolikrát, není jednoznačná.

Obdélníkový prostor Studia 2 je uspořádán prostě: tři řady sedadel, stěna s visícími žárovkami naproti nám a velký stůl uprostřed. Po obou stranách visí ze stropu hrazdy. Stůl je v mnoha ohledech ústředním bodem děje, využívá se flexibilně pro scény konfliktů i usmíření, jako místo úkrytu i stylizované oběti. K vidění je spousta působivě propracovaného pohybu, který využívá všechny rozměry prostoru a vytváří výjevy s dramatickou silou a poetickou koncentrací – ty by obstály, i kdybychom sledovali pouhou uměleckou instalaci namísto divadelní hry. Žárovky na zadní stěně pulzují a pohasínají v různých kombinacích jako němý komentář, umocnění nebo náladový doprovod akce. Velké uznání v tomto ohledu patří pohybové režisérce Anně Morrissey a světelnému designérovi Ziggymu Jacobsovi.

Vystupují zde tři herci a čtyři postavy, z nichž některé hledají svého autora více než ostatní. Postava vypravěčky, která je nejmenovaná (Nicola Kavanagh), sdílí byt v nejmenovaném německém městě se svou sestrou Sofií (Jennifer English) a mužem se srbsko-chorvatskými kořeny Vladem (Iain Batchelor). Batchelor hraje také Jana, nového přítele vypravěčky. Po celou dobu chybí Karla, poslední členka tohoto spolubydlení a Vladova přítelkyně. Jejím odchodem děj začíná. Odskočila si pro nákup a už se nikdy nevrátila. Děj je proložen odpočítáváním dní od jejího zmizení v němčině. Vypravěčka nás provází řadou reakcí na zmizení blízkého přítele – od nevěřícnosti přes pokusy přesvědčit policii, aby případ brala vážně, až po snahu všech přátel (když policie selže) zvýšit povědomí v médiích a na sociálních sítích a vydat se hledat pohřešovanou osobu na vlastní pěst. Tyto tradičnější aspekty jsou prokládány popisem zabití, přípravy, vaření a servírování králíka, což v podání Sofie slouží jako symbolický komentář k událostem, které jsou naznačeny, ale nikdy nám nejsou plně představeny. Atmosféra a tón ve druhé polovině večera dále temní, když se pozornost herců přesouvá od vnějších okolností ke světu paměti a osobní zodpovědnosti při vzpomínání na dřívější a šťastnější časy v Karlově společnosti. Jak spolehlivé jsou výpovědi, které dostáváme, a komu – pokud vůbec někomu – máme věřit? Konečné odpovědi jsou z velké části ponechány na nás.

Všichni herci se zhostili svých příležitostí s vášní a grácií: English po většinu času nabízí břitký sborový komentář plný pohrdání nezdolné bytosti nad nemožnými okolnostmi, v nichž se ocitli; zatímco Kavanagh, která má k dispozici nejvíce textu, zručně předává sled nálad, které nevysvětlené zmizení vyvolává – nevěru, hněv z toho, že není brána vážně, zoufalství i pocity viny těch, kteří přežili. Jako Vlado jde Batchelor ještě hlouběji s portrétem rozpolcené a zneklidňující postavy, viditelně poznamenané konfliktním dětstvím v Jugoslávii, která prožívá roztříštění osobnosti spojené s každodenním rasismem a nerespektem, k čemuž se přidává ztráta základní identity. V roli Jana má mnohem méně prostoru, a ačkoliv jsou obě role úspěšně odlišeny, kdyby hra tuto postavu postrádala, získala by paradoxně větší tah na branku.

Záměrné odmítání narativních odpovědí až do téměř samotného závěru hry je tak výzvou i příležitostí, kterou autor a režisér nabízejí. Celkově převažují klady nad pocitem frustrace. Herci nabízejí silnou poetickou výmluvnost, která si vynucuje pozornost a ponechává nám divákům dostatek prostoru pro reflexi velkých témat, která tato hra nastoluje – jak se buduje, ztrácí a znovu skládá důvěra? Co můžeme vědět v krizové situaci i o těch, s nimiž jsme dlouho žili v nepřízni osudu? Jak mohou svědci stejných událostí s naprostou upřímností produkovat tak odlišné vzpomínky? A především, v těžkých časech, které části naší povahy vyplují na povrch... ty nejzocelenější a nejodvážnější, nebo ty nejubožejší a nejzbabělejší?

Nakonec je však napětí mezi každodenním počítáním ubíhajícího času a vyhýbáním se jasnému směru vyprávění příliš neudržitelné a v závěrečných částech se s jistou úlevou vracíme k předvídatelnější explikační technice. Navíc je patrné, že se herecké výkony uvolní, jakmile abstraktní, staccatový, téměř hieratický formalismus ustoupí naturálnějšímu přednesu. Rozmanitost tónu a formy koneckonců není nepřítelem myšlení. Potřebujeme i své thrillery a westerny. Mou jedinou větší výtkou je, že přestávka je zcela zbytečná: hře by mnohem více slušel tah v jednom kuse. Ale nenechte se tím odradit: je to fascinující večer plný skvělých dovedností a vážnosti, jeden z těch, kde to, co si odnesete, přímo odpovídá tomu, co jste ochotni do zážitku vložit.

Abyss se v Arcola Theatre hraje do 25. dubna 2015