RECENZE: Aida, Opera Holland Park ✭✭✭

Heather Shipp jako Amneris a Peter Auty jako Radamès. Foto: Robert Workman Aida

Opera Holland Park

19. 07. 15

3 hvězdičky

Hudba či divadlo psané pro zvláštní příležitosti mají tendenci zůstat právě jen tím – příležitostnými díly. Hodí se pro danou událost, ale postrádají dostatečnou trvanlivost nebo nezávislý umělecký život, který by si zasloužil další uvedení. Existují však výjimky a Verdiho Aida představuje pozoruhodné a stále aktuální poučení o tom, jak vytvořit strhující podívanou, která v sobě zároveň nese soukromé vnitřní drama velké komplexnosti s mocí dojmout, nikoli pouze oslnit. Jakákoli úspěšná inscenace vyžaduje, aby oba tyto aspekty fungovaly stejně dobře a vzájemně se doplňovaly. Zatímco po hudební stránce tomu v Holland Parku tak bylo, produkční pojetí nebylo vždy ku prospěchu věci.

Tato opera málem nevznikla. Koncem 60. let 19. století se Verdi soustředil spíše na správu svého panství než na komponování a k přijetí zakázky na otevření káhirské opery ho musel přimět až obrovský honorář od egyptského chediva. Jakmile se však k práci zavázal, využil rámec Ghislanzoniho libreta k tomu, aby do něj vložil některé ze svých nejpůsobivějších úvah o konfliktech mezi individuálními a společenskými hodnotami, o tyranii duchovenstva a o věčném tématu celého svého díla – otcích a dcerách. Přestože je opera proslulá, ne-li nechvalně známá, hlučným triumfalismem sborů ve druhém dějství, většinu partitury tvoří psaní největší jemnosti, a to jak ve vokální lince, tak v orchestrální paletě. Tuto rozmanitou kombinaci je o to obtížnější zrealizovat v prostředí pod širým nebem, ale soubor Opera Holland Park má již velké zkušenosti s využíváním svého specifického scéna a s výzvou těchto praktických kontrastů se v této inscenaci vypořádal dobře.

Gweneth-Ann Jeffers jako Aida a Peter Auty jako Radamès. Foto: Robert Workman Přes svou slávu a význam v kánonu se Aida neuvádí tak často, rozhodně ne v Londýně. Velkou část vysvětlení pravděpodobně představují náklady, ať už na personál, nebo na kostýmy, scénu a s tím spojené „faraonské pozlátko“. Představa nesmírně úsporné produkce je zkrátka neproveditelná. Zdá se však, že panují i určité výhrady a nejistota ohledně vhodného stylu, který zvolit. Má se orientalismus originálu potlačit, nebo se k němu hrdě přihlásit? Zde je nezbytný rozhodný režisérský zásah a v tomto ohledu režisér Daniel Slater problém poněkud obchází. Začínáme v moderním prostředí a postupně přecházíme do mnohem tradičnějšího a přímočařejšího podání, přičemž přechod mezi oběma světy není nikdy dramaticky explicitně vyjádřen. I když to nijak výrazně neubírá na potěšení z večera, opera by si zasloužila jasný závazek k jediné řídící vizi – ať už tradiční či subverzivní – a rozhodně by jí to prospělo.

Dochovaná pseudojakobínská fasáda Holland House poskytuje vhodně velkolepé architektonické pozadí pro jevištní plošinu osazenou třemi nadživotními sochami egyptských bohů na podstavcích. Výtvarník Robert Innes Hopkins nás uvádí do muzejní galerie, kde probíhá honosná recepce pořádaná Amneris (Heather Shipp) a jejím otcem, králem (Keel Watson), s Ramfisem (Graeme Broadbent) v roli ceremoniáře. Nevyhnutelné rozlití drinku poskytne záminku pro příchod Aidy (Gweneth-Ann Jeffers) v úboru uklízečky a významný pohled mezi ní a Radamem (Peter Auty), jehož je Amneris svědkem, uvádí děj do pohybu. Téma večírku muzejních dárců, který se vymkne kontrole, pokračuje nejméně do konce druhého dějství, kdy je Radamès vyzbrojen do boje historickým brněním a z personálu muzea se vyklubou etiopští zajatci. Triumfální scéna je vyzdobena šperky a poklady zřejmě uloupenými odjinud z muzejní sbírky a rozjíždí se orgie poháněné předvídatelnými bílými prášky a sprškami bankovek. Vše se uklidní, jakmile dospějeme k „Nilské scéně“, závěrečnému soudu a zazdění zaživa. Zde jde inscenace konečně z cesty a dává emocionální váhu a dramatickou svobodu konfrontacím mezi Aidou a jejím otcem a Radamem a Amneris před dojemným závěrečným shledáním Aidy a Radama. Člověk se však neubránil myšlence, že byla promarněna příležitost vytěžit více z Verdiho odporu k duchovenstvu, které nakonec Egyptu vládne. Antiklerikalismus a potřeba jasného oddělení církve od státu je dominantním tématem čtvrtého dějství a vlastně celého Verdiho uměleckého života. I když Heather Shipp jako Amneris toto poselství na scéně předala silně, je škoda, že inscenace na toto zásadní téma neodkazovala jasněji.

Graeme Broadbent jako Ramfis a Keel Watson jako Král. Foto: Robert Workman

Navzdory všemu tomuto váhání byl hudební přínos představení velmi přesvědčivý. City of London Sinfonia pod vedením dirigenta Manlia Benziho prožila velmi vydařený večer. Žestě mají spoustu práce na scéně i mimo ni, ať už v triumfálních či temně hrozivých pasážích, a všechny tyto překážky zvládly s přehledem. V ceremoniálních momentech nechyběla patřičná dravost a průraznost, zatímco citlivá sóla a komorně laděné mezihry dodávaly celku rovnováhu. Benzi byl velmi vnímavý k potřebám svých pěvců při volbě tempa doprovodu, ačkoli některé sbory byly nasazeny ve zběsilém tempu, které zřejmě vyžadovalo od všech větší nasazení, než předepisuje partitura. Jeffers v titulní roli nejvíce zaujala vokálně – v intimních scénách předvedla jemně přededené linky a schopnost v případě potřeby zazářit nad ostatními pěvci i orchestrem. Její dramatické ztvárnění bylo zpočátku spíše v pozadí, ale v posledních dvou dějstvích se naplno projevila, zejména v nádherném vášnivém duetu se svým otcem, etiopským králem Amonasrem (Jonathan Veira), který dal vyniknout každému tónu své relativně malé role. Peter Auty byl ten večer indisponován a roli Radama pouze hrál, zatímco náhradní pěvec zpíval z orchestřiště. Vzhledem ke kvalitě zástupce a přesvědčivému hereckému výkonu Autyho to narušilo dramatickou věrohodnost méně, než by se dalo čekat. Svým způsobem nejzajímavější postavou opery je Amneris, která prožívá nejtěžší dilemata a do jejíž vnitřního života nahlížíme hlouběji než u ostatních hlavních rolí. Je ztělesněním konfliktu mezi osobní touhou a povinností ke státu a v závěru i mluvčím toho, co chce Verdi v publiku vyvolat. Po poněkud pomalejším začátku Heather Shipp tyto dimenze působivě vykreslila svou silnou jevištní přítomností a hrdinným, leč žalostným tónem. Keel Watson a Graeme Broadbent jí byli zdatnými basovými protihráči a podali výrazně charakterizované, detailní výkony jako faraon a velekněz. V díle, které je více než obvykle závislé na sboru, odvedl sbor Opera Holland Park skvělou práci nejen vokálně, ale i v choreografii a nápaditém pohybu na scéně, za což si zaslouží uznání pohybová režisérka Maxine Braham.

Toto je velkolepá opera, která snese mnoho různých interpretací. Není zde však místo pro kompromis. Nakonec buď musí být provedena tradičně s naprostým přesvědčením, že témata, jimiž se zabývá, jsou pro naši kulturu stejně důležitá jako pro Verdiho v 60. letech 19. století, anebo, pokud tradiční prostředí vyvolává příliš mnoho znepokojivých otázek nebo je mimo rozpočet, je zapotřebí plně promyšlený alternativní scénář. Navzdory vynikajícím hudebním, vizuálním a dynamickým kvalitám tato inscenace nikdy zcela neukáže definitivní volbu. A pokud existuje jeden princip, který tento příběh nevyhnutelně reprezentuje, pak je to potřeba zaujmout postoj a vytrvat v něm až do hořkého konce.

Více informací o Opera Holland Park naleznete na jejich webových stránkách.