RECENZE: All On Her Own - Harlequinade, Garrick Theatre ✭✭✭✭✭

Zoë Wanamaker ve hře All On Her Own. Foto: Johan Persson All On Her Own / Harlekynáda

Garrick Theatre

4. listopadu 2015

5 hvězdiček

Koupit vstupenky All On Her Own Ten název klame. Možná je na pódiu jediným člověkem, ale rozhodně není sama. Prostor sdílí s karafou whisky, jejíž obsah mizí způsobem a rychlostí, která by zaskočila i Claire v Křehké rovnováze. A také se svým zesnulým manželem – zemřel na té pohovce, na niž shlíží s odporem, smutkem nebo obojím zároveň – jehož přítomnost provází její „whiskovou dietu“ jako neodbytná přísada. Očekávání slz, úzkosti a převrácených sklenic je hmatatelné. Toto je All On Her Own (Sama samotinká), krátká hra pro jednu herečku od Terence Rattigana (napsaná v roce 1968 jako rozhlasová hra pro BBC), která se nyní dočkala obnoveného uvedení v rámci sezóny Kennetha Branagha v divadle Garrick Theatre. V režii Branagha a Roba Ashforda a v hlavní roli se Zoë Wanamaker je tato inscenace pravděpodobně tím nejlepším, co lze z této hry vytěžit.

Zoë Wanamaker ve hře All On Her Own. Foto: Johan Persson

To v žádném případě neznamená výsměch Rattiganovu psaní: naopak, text je úsporný, emocionální a hluboce lidský, zkoumavě vykresluje pocity ztráty, lítosti a viny. Ani na okamžik nepochybujete o tom, že se vám před očima odehrává skutečná tragédie, i když je protkána kousavým humorem a podávána v hávu, který připomíná pohodovou konverzační komedii.

Pokud jde o pověst, Rattigan to měl těžké; mnozí ho považují za staromódního pozorovatele dob a lidí, kteří jsou dnes už jen vzpomínkou. Takové soudy jsou však zcela mimo. Pravdou je, že jako každý velký spisovatel, i on tím, že psal o tom, co znal, psal o univerzálních tématech – o věcech, které se mohou dotknout (a dotýkají) nás všech.

Tady je tím tématem smrt. Smrt milované osoby a její následky. Bere diváky na malou emocionální horskou dráhu, zatímco Wanamaker jako paní Hodgeová mluví o samotě svého prázdného domova a čelí jí, s whisky jako věrnou společnicí.

Wanamaker z této příležitosti ždímá maximum; její hlas se chvílemi chvěje zoufalstvím i vášní (občas i špetkou rozhořčení) a disponuje nevídanou schopností udržet ticho, které je znepokojivé i výmluvné zároveň. Její oči jsou neuvěřitelně, nádherně podmanivé. Melodramatické aspekty textu zvládá s naprostým přehledem a dodává jim přirozenost a uvěřitelnost. A její schopnost posměšné karikatury je prostě vynikající.

Je to statický kus, což vyplývá z jeho původu. To mu však neubírá na zajímavosti, i díky líbivé scéně Christophera Orama a zářivému výkonu Zoë Wanamaker. Režie je svižná a celkově jde o pozoruhodné zamyšlení nad skutečně univerzálními problémy.

Skutečný účel této produkce je však jasný: nastoluje náladu – rozhodně a vzdorně – temné, upřímné introspekce. Díky tomu pak lákadla lehké komedie působí o to vytouženěji a mnohem snáze si je vychutnáte. Což nás přivádí k

Kenneth Branagh a Miranda Raison v Harlekynádě. Foto: Johan Persson Harlekynáda (Harlequinade)

Jak inspirativní rok to byl, ten 1946! Tehdy vznikla britská Národní zdravotní služba (NHS), Arts Council i CEMA (Výbor pro podporu hudby a umění). Účelem CEMA bylo pozvednout morálku a propagovat britskou kulturu a hodnoty, za které se bojovalo ve druhé světové válce. Financovala turné divadelních her do regionů, kde obyvatelstvo nebylo zrovna přesyceno kulturní nabídkou. V současném politickém klimatu působí myšlenka na CEMA jako pohádka.

Rattiganovi to tak muselo připadat také, protože jeho hra Harlekynáda si z CEMA i z Old Vicu, jednoho z hlavních poskytovatelů těchto zájezdových produkcí, dělá dost legraci. Rattigan však není krutý, ale spíše láskyplný, když míchá tuto křehkou, nadýchanou a úžasně vtipnou divadelní „pohádku“. A jako každá správná pohádka má i tato jasné ponaučení: divadlo je nádherné. Obnovená verze Harlekynády v režii Branagha a Ashforda, kterou nyní uvádí Garrick Theatre (v rámci 100minutového bloku společně s All On Her Own, uváděného bez přestávky), je malým zjevením. Většinou se Harlekynáda uvádí jako předskokan Rattiganova mistrovského díla The Browning Version. Podle mého názoru toto spojení nikdy nefungovalo a Harlekynáda vedle The Browning Version vždy působila mdle a otravně. Ale zde, zbavena role „předkrmu“ a postavena přímo do záře reflektorů, kam ji skvěle připravila temnota All On Her Own, může tato hra konečně zazářit.

A že tedy září!

Tom Bateman a John Dalgleish v Harlekynádě. Foto: Johan Persson

Tohle je opravdová lahůdka, upřímně potěšující, konzistentně vtipná a blaženě praštěná. Téměř každý divadelní obrat a karikatura tu ožívají v plné, nadsazené a ukázkové podobě: ošumělé zájezdové představení; upracovaný inspicient snažící se zakrýt excesy herců; přebujelá ega; skrytá tajemství; hvězdné manýry; touha po záři reflektorů (nebo jakéhokoli světla, ve kterém vypadáte dobře); dipsomanská milostivá paní; beznadějný celoživotní herec; statisté prahnoucí po své chvíli slávy; policista a vtip s obuškem; hvězdy, které jsou na své role už moc staré, ale přesto statečně bojují dál. To vše je ušleháno do pěny potrhlosti, která je nakažlivá.

Branagh je ve skvělé formě jako Arthur Gosport, hvězda a principál souboru hrajícího Romea a Julii pro publikum, které považuje za podřadné. Vyžaduje to skutečný um, aby brilantní shakespearovský herec dokázal přednést autorova slova tak špatně, ale Branaghovi se tento kousek daří velkolepě – jeho Gosport mluví bez krásy, porozumění či šarmu. Je to nesmírně vtipné. (Co bylo vskutku šokující, bylo zjištění, že Branaghova snaha o „špatného Shakespeara“ mi připadala povědomá; Gosportův standard je dost podobný tomu, co se v dnešní době běžně ozývá z pódií RSC nebo Národního divadla.)

Jako slídící a naparující se tygr se Branagh prochází po jevišti, natřásá paruku, rozdává příkazy a urážky, zkouší nové kousky, aby zastínil své herecké kolegy, a tvoří motor celého představení. Jeho energická honba za smíchem, ať už subtilním nebo neotesaným, přináší své ovoce. Je senzační. Jeho nácvik absurdního souboje s mečem s Friedem Ingramem/Merkutiem (v podání skvěle přesného Stuarta Neala jako naparujícího se idolu dívčích srdcí) by si nezadal s Monty Pythony.

Zoë Wanamaker jako Dame Maud v Harlekynádě. Foto: Johan Persson

Miranda Raison se projevuje jako stejně zdatná v komediálním pojetí postavy, jejíž schopnosti jsou výrazně nižší než její vlastní a jejíž krása již vyprchala, zatímco u Raison nikoliv. Její křiklavý, přehnaný make-up dokonale vykresluje Ednu Selbyovou jako herečku, která se křečovitě drží vzpomínek na mládí a neochvějně lpí na svém manželství s Gosportem, aby si zajistila kariéru. Branaghově energii sekunduje s lehkostí; její scéna se zbožňujícím policistou (John Dagleish ve skvělé formě, který se objeví až ke konci a snadno si krade smích publika) je skutečně k popukání.

Zoë Wanamaker se jako jakási přiopilá císařovna jeviště vtělila do role primadony s velkým efektem. V jednu chvíli předvede tak velkolepé omdlení, že tím zastaví celé představení; jindy její přednáška o tom, jak správně vypustit z úst slovo „bitch“ (mrcha), pravděpodobně vžene slzy radosti do vašich očí. Oblečená jako Juliina chůva vypadá Wanamaker jako kříženec lady Granthamové a princezny Leiy; naprosto podmanivé.

Nejdřív dnem i nocí pracující postavou je inspicient Jack Wakefield, kterého s plným nasazením hraje Tom Bateman. V každé frašce existuje relativně nevděčná role, kolem které se všechny ty výstřední a legrační postavy točí a narážejí do sebe: v Harlekynádě je to právě Wakefield, ačkoliv mu Rattigan dopřál několik vďěčných komických momentů, které patří jen jemu. Bateman odvádí dobrou práci, jen občas až příliš tlačí na pilu. Právě on je postavou, která projde katarzí a uvědomí si, že divadlo stojí za všechno a že nic a nikdo nesmí stát v cestě za divadelními sny, ať jsou jakékoli. Zbytek obsazení si vede skvěle, i když Hadley Fraser by nemusel být až tak tupý, aby jeho role fungovala, a Vera Chok by se mohla více uvolnit a slečnou Fishlockovou prostě být, místo aby se věnovala tolika „herectví“. Jemně vyladěné výkony podávají Jessie Buckley, Jack Colgrave Hirst a Michael Rouse, který sladce hraje na klavír v hudebních vstupech, jež dotvářejí atmosféru varieté.

Oramova scéna je v tomto případě dokonalá: stylově fádní, aby bez námahy reprezentovala úskalí zájezdového souboru, ale zároveň hravá a radostná. Osvětlení Neila Austina je vynikající a také vtipné, zejména v sekvencích, kde se hvězdný pár snaží najít správnou úroveň jasu odpovídající jejich věku.

Tato inscenace Harlekynádu zcela oživila a etablovala ji jako břitký, zasvěcený kousek plný komediálního potěšení a divadelních vtipů pro zasvěcené, doplněný i o narážku na gilbertovská rozuzlení zápletky v otázce, jak se vyhnout vězení za bigamii.

Nádherný večer v divadle.

Inscenace All On Her Own a Harlequinade se hrají v Garrick Theatre do 13. ledna 2016 Zjistěte více o sezóně Kennetha Branagha v Garrick Theatre