RECENZE: And Then There Were None (A pak už tam nezbyl ani jeden), britské turné ✭✭✭✭

A pak už tam nezbyl ani jeden

Churchill Theatre, Bromley a britské turné

25. března 2015

4 hvězdičky

Musíte uznat, že Agatha Christie byla žena, která věděla, jak vystavět zápletku. Byla mistryní v pečlivém kladení stop, náhodných poznámek, které nakonec nabydou obrovského významu, falešných stop a ještě falešnějších stop (kdy se z návnady vyklube dvojitý podraz), nečekaných zvratů a kouzelnických triků. Její romány překypují lstmi a odhaleními, částečně i proto, že Christie dokáže čtenáře polapit do svého světa plného smrti a napětí a poté se spolehnout na jeho vlastní představivost, která zaplní temné kouty a umocní onen přetrvávající požitek z očekávání.

V divadle je však mnohem těžší dosáhnout stejného tajemna jako na stránkách knihy. Divák vidí akci přímo před sebou, a tak je kladen mnohem větší důraz na to, jak je příběh vyprávěn slovem i skutkem. Hry Agathy Christie jsou nevyhnutelně upovídané záležitosti, zasazené do dob dávno minulých, kdy jazyk, vkus, urážky i samotný koncept slušnosti vypadaly úplně jinak než dnes. Občas se sice objeví chytrý světelný efekt nebo jevištní mechanismus, který vyvolá úžas nebo úlek, ale v zásadě Christieho hry fungují jen díky dvěma věcem: naprostému přesvědčení zkušeného hereckého souboru a textu, který dává plnou váhu jejímu labyrintu zápletek.

Po Velké Británii právě putuje inscenace společnosti Bill Kenwright’s Agatha Christie Theatre Company And Then There Were None (A pak už tam nezbyl ani jeden) v režii Joea Harmstona, který vedl všechny inscenace Christieho her, s nimiž společnost za posledních deset let hostovala. Jeho zkušenosti jsou zde jasně patrné. Neuvidíte žádný chabý pokus o modernizaci nebo zásahy do textu, které by šly proti jeho důmyslnosti. To ne. Harmston přistupuje k inscenaci s úctou a značnou péčí. Simon Scullion vytvořil vynikající art deco scénu s velmi působivým kruhovým oknem. Děj je zasazen do roku 1939 a atmosféra tehdejší doby číhá z každého kostýmu i kusu nábytku. Je to čistokrevná dobovka. Nemá sice ten naleštěný lesk Panství Downton, ale pohybuje se v podobném milieu. Máme tu služebnictvo, poskoky, střední třídu i smetánku – soudce, lékaře, komorníky a sekretářky – ti všichni jsou vylákáni na ostrovní večírek, kde soupeří o pozornost, respekt a vlastní prostor.

Zvukový design Matthewa Bugga skvěle dokresluje scénu. Ještě než se poprvé rozhrne opona, zvuk vln narážejících na břeh upevňuje pocit, že se děj odehrává na ostrově. Hned od začátku je jasné, že herci budou odříznuti od světa. Později Bugg dodává vynikající zvukové efekty doprovázející drsnou bouři a pro vyvrcholení zvolil patřičně osudové tóny, které se rozléhají po scéně a přesně o ten správný kousek zvyšují napětí.

Bylo fascinující slyšet v hledišti během přestávek nebo změn scén živé diskuse o identitě vraha (nebo vrahů – nebudu nic prozrazovat) a při závěrečném odhalení se z mnoha hrdel ozvalo slyšitelné zalapání po dechu. Je opravdu vzácné – a svědčí to o úspěchu kusu – vidět takovou míru upřímného propojení mezi jevištěm a publikem. Šoky nevyvolávalo jen závěrečné odhalení; několik událostí v průběhu hry vyvolalo překvapení, poplach nebo onen nervózní smích, který se dostaví, když se člověk cítí nesvůj.

Protože je děj omezen na jednu dekoraci, řada klíčových událostí se odehrává v zákulisí. Nepochybně by bylo lepší, kdyby chytrý design umožnil alespoň část z nich spatřit, třeba jen v náznaku nebo ve stínu. Je však dokladem upřímnosti hereckých výkonů, že mimoscénické události nijak neoslabily dramatický náboj ani nevyvolaly pocit, že je divák o něco ošizen.

Vzhledem k tomu, že jde o detektivku, nesmí se vyložit karty na stůl. Stačí říct, že deset cizinců uvízne ve velkolepém sídle na ostrově, odříznutém od pevniny rozbouřeným mořem, a brzy zjistí, že jejich životy jsou v ohrožení. Někdo je plánuje jednoho po druhém zabít, ale kdo, proč a jak? I když si pamatujete knihu, kterou si Christie sama adaptovala (původně vydanou pod názvem Deset malých černoušků), stále vás čekají překvapení a drobné dějové změny, které udrží vaši pozornost a nenechají vaše „šedé buňky mozkové“ zahálet.

Hlavní slabina Harmstonovy režie spočívá v uchopení nezbytného, ale akčně nepříliš zajímavého úvodního dějství. Zde Christie představuje čas, místo a postavy, takže nevyhnutelně dochází k velkému množství narativní přípravy. Působí to poněkud těžkopádně a zasloužilo by si to lepší režijní řešení – statické stání či sezení a povídání sice může být zajímavé, ale tady nebylo dostatečně podmanivé. Pozoruhodné však je, že autorčina alchymie nakonec vítězí – jakmile začne chladnout první mrtvola, téměř horečnatá touha rozluštit záhadu začne stoupat. Od té chvíle už doutnák časované bomby hoří rychle a neúprosně.

Největší tíhu práce nesou herci a v tomto ohledu Harmston trefil, až na drobné výjimky, jackpot.

Ben Nealon, veterán osmi her od Christie, je skvělý jako pohledný, ale možná lehce (či úplně) nevyrovnaný kapitán Lombard. Je to typická postava Christieové: šarmantní lehkoživka s temnou minulostí, zásobou lichotek pro dámy a revolverem. Nealon přesně vystihl styl, jeho akcent i projev jsou bezchybné a míra jeho sžití s postavou dokonale odhadnutá. Jeho vítaný elán je tepem celé hry.

Důstojný klid přináší Paul Nicholas v roli sira Lawrence Wargrava, soudce uvyklého vynášet rozsudky smrti. Nicholas hraje s chirurgickou precizností a přesně zachycuje soudcův pocit nadřazenosti a přesvědčení, že jeho brilantní právnická mysl stačí na vyřešení záhady i na potlačení paranoie, která se zmocňuje jeho spoluobětí. Rozvážný a ostražitý Nicholas je zkrátka prvotřídní.

Protože je to Agatha Christie, nesmí chybět pestrá směsice excentrických postav. Susan Penhaligon je patřičně upjatá jako Emily Brentová, domýšlivá žena s radarem na skandály a ostrým jazykem. Přísná, ale i křehká a tragická – Penhaligon dělá z Brentové mnohem víc než jen archetyp, kterým by v rukou méně schopné herečky snadno mohla být. Frazer Hines v roli nově najatého komorníka Rogerse dělá, co může, s charakterově omezeným prostorem. Do postavy však vnáší ambivalenci, která pro narůstající tajemství funguje výtečně. Jeho nejlepší scéna přichází ve chvíli, kdy ho jedna z vražd změní v chodící automat bez špetky života.

Žádná detektivka se nezdá být úplná bez postav typu plukovníka Hořčice či slečny Červené a s postupem hry si člověk říká, zda se tvůrci oněch slavných deskových her neinspirovali právě zde – u generála Mackenzieho, doktora Armstronga a Very Claythorneové. Všechno jsou to typizované postavy, okořeněné typickými ingrediencemi Agathy Christie. Eric Carte jako Mackenzie je triumfem strohého fanfarónství, vzpomínek na zesnulou manželku a občasných záblesků jasné mysli. Carte roli generála vybrousil a moment, kdy jako první vysloví krutý osud, který je všechny čeká, je mrazivý.

Mark Curry dostal nejtěžší úkol – přívětivého doktora s šílenými nervy a temnou alkoholovou minulostí. Je to nejpravděpodobnější kandidát na vraha a Curry nachází chytré způsoby, jak to podtrhnout, a zároveň nechat otevřenou možnost, že je to jen vyděšená oběť, která je náhodou lékařem, jenž má nejlepší příležitost podávat smrtící „léky“. Skutečně jemná práce.

Verity Rushmore je jako Vera poněkud nevyrovnaná – chvíli femme fatale, chvíli vyděšená naivka, podle toho, co si zrovna o dění myslíte. Kostýmní výtvarník Roberto Surace jí každopádně dopřál to nejlepší – její večerní róba s odhalenými zády je sama o sobě takovou falešnou stopou. Ale v pasážích, kde má Vera vyjádřit vypjaté emoce, je Rushmore zcela nepřesvědčivá. Kromě závěrečné scény to mohl být záměr (a pokud ano, pak ďábelsky chytrý), jak nechat diváky v nejistotě. Nejlepší je ve scénách s Nealonem a Nicholasem.

Těžko si představit příběh Agathy Christie bez policisty a tento příběh není výjimkou. Tedy možná. Colin Buchanan hraje Williama Blora, který o sobě tvrdí, že je policista. Buchananův Blore je tajuplný, troufalý a přímočarý typ, naprosto uvěřitelný a stejně jako Hines a Penhaligon skvěle balancuje na hraně neurčitosti. Jeho projev má říz a dovede mistrně prodat i jeden z nejpodivnějších inscenačních momentů. (Poznáte ho, až ho uvidíte.)

Nejedná se o žádné průlomové dílo ani o novou interpretaci klasiky či žánru thrilleru. Je to spíše skvěle odhadnuté pojetí – přesně to, co se píše na obalu: stylový, komplexní, starosvetský thriller. V tomto století je to dostatečný důvod k oslavě. Kus poctivé minulosti ve světě detektivek.

Opravdu překvapivé a poutavé.

Pro více informací navštivte naši stránku o turné k inscenaci A pak už tam nezbyl ani jeden