RECENZE: Blackmail, Mercury Theatre Colchester ✭✭✭

Paul T Davies v recenzi hodnotí adaptaci hry Blackmail (Vydírání) Charlese Bennetta v úpravě Marka Ravenhilla, kterou uvádí Mercury Theatre v Colchesteru.

Blackmail Mercury Theatre, Colchester

9. března 2022

3 hvězdičky

Webové stránky Mercury Theatre

Hra Charlese Bennetta ze 20. let minulého století, kterou mnozí považují za „ztracenou“ klasiku, se dočkala moderní adaptace z pera Marka Ravenhilla. Mercury Theatre ji uvádí ve skvostně inscenované produkci, které vévodí úžasná patrová scéna domu a obchodu od Davida Woodheada. Chápu, proč Ravenhilla tento text přitahoval – řada témat zůstává i dnes znepokojivě aktuální: násilí na ženách, potlačování sexuality, společenské normy a především policejní korupce. Přesto působí režie Anthonyho Bankse dosti nevýrazně a děj se pořádně rozjede až ve druhém dějství. Nejde o klasickou detektivku; v ateliéru leží mrtvý umělec, kterého Alice probodla v sebeobraně. Ravenhill původní první dějství vyškrtl, takže samotný čin nevidíme, pouze se o něm dozvídáme. Její snoubenec, policista Harold, který má případ na starosti, pojme podezření, ale oba se dohodnou na krytí zločinu, aby neohrozili Haroldovo povýšení. Vrší se jedna lež na druhou, nejprve aby pravdu utajili před Alicinou dominantní matkou Adou, ale příchod vyděrače z řad queer komunity (podle jeho vlastních slov) uvrhne celou situaci v naprostý chaos. Ravenhill hře dodává silný společenský kontext s jasnými paralelami k dnešku. Ovšem když Ada prohlásí, že „každý má rád vraždu“, divák možná očekává tradiční thriller, což se trochu tluče se sociálním realismem, o který autor usiluje.

Inscenace má mnoho kladů, především výkon Lucy Speed v roli Ady – její podání je energické, často vtipné a skvěle vystihuje snahu udržet si dekorum v dekadentním světě. Zdatně jí sekunduje Jessie Hills jako Alice, která je vzdorná, pevná ve svých postojích a naprosto přesvědčivá v momentě, kdy se kolem ní začnou přivírat mříže společenských konvencí. Méně mě oslovili mužští představitelé. Gabriel Akuwudike působil na scéně nejistě a jeho artikulace byla z mého místa v hledišti dosti slabá. Patrick Walshe McBride v roli vyděrače Iana působil, jako by vypadl z úplně jiné hry – jeho postava byla téměř stereotypní karikaturou hlučného „queera“, který se rozhodně neskrývá ve stínu, ačkoli jeho postřehy o tom, jak se společnost a zákon chovají k homosexuálům, jsou zajímavé a trefné. Postupem času však své postavě dodává i patřičně zlověstný nádech.

Hře se daří narušovat divákův morální kompas a klade otázku, jak byste se v dané situaci zachovali vy sami. I když jsou nastíněná společenská témata k zamyšlení, inscenace by rozhodně potřebovala svižnější tempo. V první polovině jsem měl pocit, že herci svým replikám sami nevěří, což podkopávalo jakékoli napětí – a co hůř, osud postav mi byl v podstatě lhostejný. Rufus Norris, šéf National Theatre, nedávno sklidil kritiku za tvrzení, že divadelní talenti odcházejí k streamovacím službám. Pokud se ale divadlo chce přetahovat o mladé diváky s Netflixem, podobné inscenace je k tomu asi nepřimějí.