RECENZE: Bodies, Royal Court Theatre ✭✭

Hannah Rae a Justine Mitchell v inscenaci Bodies. Foto: Bronwen Sharp Bodies

Royal Court Theatre

11. července 2017

Dvě hvězdy

Rezervujte zde V nové hře Vivienne Franzmannové s názvem Bodies je něco nezapomenutelného. Po odchodu z divadla se vám vryje do paměti a zlověstně tam přežívá, ovšem ne nutně v dobrém slova smyslu. Bodies vypráví příběh Clem (Justine Mitchell) a Joshe (Jonathan McGuinness, který obdivuhodně zastoupil nemocného Briana Fergusona) – páru, který tak zoufale touží po dítěti, že se vydal až do Indie, aby využil služeb kliniky pro náhradní mateřství. Clem zároveň plně zaměstnává péče o churavějícího otce Davida (Philip Goldacre), který trpí onemocněním motorických neuronů.

Philip Goldacre v Bodies. Foto: Bronwen Sharp

Pro Clem představuje náhradní mateřství poslední záchranné lano. V minulosti sice otěhotněla, ale žádné těhotenství nedonosila. Z její situace čiší zoufalství, které potvrzuje i ochota procestovat půl světa, aby dosáhla svého. V průběhu hry zjišťujeme, že to není zdaleka vše, co je ochotna obětovat.

Hannah Rae v inscenaci Bodies v Royal Court. Foto: Bronwen Sharp

Začátek vypadá slibně. Scéna Gabrielly Slade je moderní a čistá, tvořená světlým dřevem a sklem. Systém posuvných dveří umožňuje postavám v podstatě „uzavřít“ ty části života, se kterými se nechtějí vypořádat, nebo naopak bariéry podle libosti odstraňovat. Scéna působí stroze až neplodně, což kontrastuje s kruhovou projekční plochou na stěně, která evokuje lůno. Objeví se na ní sice pár zajímavých obrazů, ale celkově působí tak trochu nadbytečně.

Lorna Brown v Bodies v Royal Court Theatre. Foto: Bronwen Sharp

V úvodu vidíme několik skvělých scén, které vykreslují sílu vztahu Clem a jejího manžela Joshe s onou přirozenou, nenucenou lehkostí, jakou mají stabilní dlouholeté páry. Jenže pak narazíme na téma jejich bezdětnosti a u něj bohužel zůstaneme až do konce.

Clem by se dala politovat, ale pomineme-li zdravotní potíže, je často strůjcem svého neštěstí sama. Rozsáhle mluví o tom, jak je bez dítěte jako žena nenaplněná, což je samo o sobě problematické téma – naznačuje to totiž, že jedinou funkcí ženy v životě je reprodukce. Hra je plná těžkopádných metafor, od počasí až po ptactvo, a dialogy často sklouzávají k přebujelé próze, zejména v pasážích, kde nahlížíme do Clemity psychózy.

Clem si navíc vypěstuje komplex z toho, že dítě sice vznikne z manželova spermatu, ale z cizího vajíčka, a trápí se tím, že dítě nebude „její“. Děti, respektive jejich absence, jsou tématem, které provází život mnoha žen, ale Bodies jako by se snažilo zpochybnit jakoukoli jinou volbu než mít vlastní dítě přirozenou cestou bez cizí pomoci. Chybí zde jakákoli empatie k adoptivním rodičům, k těm, kteří děti mít nemohou, nebo k těm, kteří je nechtějí. Clem, a do jisté míry i samotná hra, s nimi nepočítá. Když vyjde najevo temná pravda o bídných životních podmínkách jejich náhradní matky, je Clem svou vizí budoucího dítěte tak posedlá, že je jí to vlastně jedno. Tím se podkopává hlavní motiv hry – tedy lidská cena náhradního mateřství. Clem se soustředí jen na dítě, které ji má údajně spasit; otec, manžel, přátelé i náhradní matka jsou pro ni jen vedlejšími oběťmi.

Salma Hoque v Bodies v Royal Court Theatre. Foto: Bronwen Sharp

Náhradní matka Lakshmi (v podání nevyužité Salmy Hoque) je příliš často degradována na pouhou dekoraci a jako postava nemá prakticky žádný jiný rozměr než roli matky, manželky a funkční dělohy. Až Clem získá svou dceru (kterou s přesvědčivou adolescentskou domýšlivostí hraje Hannah Rae), dopadne stejně? Ztratí svou identitu a stane se jen „matkou“? S neustálou úzkostí, že dcera není „skutečně“ její, se člověk ptá, zda bude někdy vůbec spokojená. Franzmannová vytvořila postavu tak nesnesitelně sebestřednou, že je po čase těžké k ní chovat jakékoli sympatie.

Justine Mitchell v inscenaci Bodies v Royal Court. Foto: Bronwen Sharp

Justine Mitchell se s tímto nevděčným úkolem popasovala se ctí a nabízí přesvědčivý portrét zoufalé Clem, přičemž scény ukotvené v realitě jsou výborně zahrané. Lorna Brown přináší do děje tolik potřebný nadhled a selský rozum jako Davidova nová pečovatelka Oni. Znovu musím vyzdvihnout Jonathana McGuinnesse v roli Joshe. Přestože měl v ruce scénář, vložil do postavy obrovské množství výrazu a osobitosti a mezi ním a zbytkem obsazení to skvěle fungovalo.

Nakonec v nás ale zůstává pocit, že jsme se o postavách chtěli dozvědět víc. Bodies jako by až do poslední scény zapomínalo, že náhradní mateřství neovlivňuje jen ženu, která po dítěti touží – ovlivňuje všechny kolem, včetně náhradní matky samotné. Větší hloubka v tomto směru by hře prospěla a lépe by demonstrovala negativní dopady tohoto globálního byznysu. Inscenace Bodies, kterou sráží nešťastný podtext, v divákovi zanechává nepříjemný pocit – bohužel z těch nesprávných důvodů.

Hraje se do 12. srpna 2017

VSTUPENKY NA BODIES V ROYAL COURT