RECENZE: Kočka na rozpálené plechové střeše, Apollo Theatre ✭✭✭

Jack O'Connell jako Brick. Foto: Johan Persson. Kočka na rozpálené plechové střeše.

Apollo Theatre

26. července 2017

3 hvězdičky

Rezervujte zde

Tato inscenace beze zbytku naplňuje rčení o představení dvou polovin. Režisér Benedict Andrews zmodernizoval scénu i přístup ke klasickému dramatu Tennessee Williamse o rozpadu jižanské rodiny a manželské krizi Bricka a Maggie. Sám Williams hru označil za „syntézu celého svého života“ a text vře vášní i násilím. Alkoholik Brick se nedokáže vyrovnat se svými city k zesnulému příteli Skipperovi, zatímco Maggie, která ho stále zoufale miluje, touží dokázat svou cenu tím, že otěhotní a zajistí mu dědictví. Po obrovském úspěchu s Tramvají do stanice Touha ve Young Vicu před pár lety doufá tvůrčí tým v podobný hit. Téměř se jim to podařilo.

Sienna Miller (Maggie) a Jack O'Connell (Brick). Foto: Johan Persson

Modernizace zde ve skutečnosti funguje docela dobře. Zlaté stěny a střídmý, leč luxusní nábytek i doplňky evokují svět Trump Tower a přirozeně vysvětlují tetování Jacka O’Connella, které dnes nosí spousta mužů v jeho věku. Herci také používají mobilní telefony a iPody; působí to překvapivě přirozeně, ale vyvolává to i otázky – proč by Maggie a Brick neuspokojili své potřeby přes seznamovací aplikace? Na scéně je sprcha a O'Connell v ní stráví většinu prvního dějství, aby pak kulhal po scéně jen v ručníku (Brick má zlomený kotník). Budoucí akademici genderových studií možná budou psát o fetišizaci jeho těla jako o posunu v ženském vnímání, ale zde, bez opory v textu, to spíše rozptyluje. O'Connell zvládá zasmušilost skvěle a jeho odtažitost od okolí je dokonalá, ale charismatickým se stává teprve ve chvíli, kdy si konečně obleče pyžamo. Role Maggie je pro každou herečku obrovskou výzvou, v prvním dějství jde v podstatě o dlouhý monolog, zejména v úvodních čtyřiceti minutách. Vyžaduje to velkou hloubku, ale Sienna Miller ji bohužel hraje v jedné tónině a nedaří se jí zachytit zoufalství a manipulaci. Textem navíc spěchá, jako by šlo o test paměti, a její jižanský přízvuk občas zakolísá. Pravdou je, že několika členům obsazení by v rámci modernizace prospěl i přesun děje do jiné lokality.

Colm Meaney jako Velký Taťka. Foto: Johan Persson. Ale pokud první dějství působí tak trochu jako soap opera z hlubokého Jihu, odměna přichází v druhé polovině. Hlavní zásluhu na tom má vynikající Colm Meaney jako Velký Taťka. Meaney dává této medvědí roli neskutečné, až zoufalé chlapáctví ve chvíli, kdy je konfrontován s pravdou, že diagnóza spastického tračníku byla lež a on má rakovinu žaludku. Tady má O’Connell konečně partnera, s nímž může hrát. Dlouhý dialog mezi Brickem a Taťkou – grandiózní střet o mužnosti, machismu, homofobii, hnusu a sebeobelhávání – je zahrán brilantně, zatímco venku vybuchuje ohňostroj na oslavu Taťkových 65. narozenin. (Skvělý světelný design Jona Clarka). Všichni ostatní navíc pod vlivem Meaneyho zvedají laťku – Hayley Squires a Brian Gleeson jsou mimořádně přesvědčiví jako manipulativní „množitelé“ Mae a Gooper a Lisa Palfrey je coby Velká Mamka vtipná i zranitelná zároveň.

Celá inscenace je v druhé polovině doslova vytažena z propasti a onen „cvak“ (ten pocit úlevy, který Brick hledá, dokud se nedostaví), konečně pocítí i diváci. Kdyby se podařilo vyladit problémy první části, mohlo by jít o jedno z nejlepších představení ve West Endu. Takhle ho z čelistí katastrofy zachraňuje především impozantní Velký Taťka.

VSTUPENKY NA KOČKU NA ROZPÁLENÉ PLECHOVÉ STŘEŠE

Fotografie z inscenace