RECENZE: Cautionary Tales For Daughters, Jermyn Street Theatre ✭✭✭✭✭

Cautionary Tales For Daughters: Příběhy, které vás matka nikdy nenaučila

Jermyn Street Theatre,

31. ledna 2017 Vstupenky zde

Tanya Holt zahajuje svou show pro jednu herečku s velmi sympatickým vystupováním, doprovázena na klávesy a vokály svou věrnou hudební ředitelkou „Fred“ (alias Birgittou Kenyon). Chvíli si říkáme, zda jsme se neocitli na území tria „Fascinating Aïda“, kde se jednou rukou podává převážně odlehčený materiál, zatímco v druhé se svírá – a ne nutně jen metaforicky – velký gin s tonikem. Netrvá to však dlouho. Holt ve svých břitkých vhledech do života a charakterů rychle ukazuje více oceli než úsměvů. Chopí se tolika rozmanitých hudebních nástrojů, stylů, písňových forem, pohybu i monologů, kolik si daný moment žádá. Ačkoliv je vše pečlivě napsáno a zrežírováno s důrazem na nejmenší detail, působí to naprosto spontánně a improvizovaně. A nebezpečně. Máte pocit, že se s ní můžete vydat kamkoliv – a pod jejím vedením to také uděláte.

Po rafinovaně neškodném úvodu (včetně mírně přehrávané parodie na „My Way“) přichází píseň o „Sylvii“ ve věži, která se ptá: „Kde jsem já a kde jsi ty?“. Je až příliš dojemně naléhavá, než aby se dala ignorovat. Zatímco nás uvolněné povídání přenáší od jedné viněty ke druhé, rafinovaně dávkované osvětlení (v programu neuvedeno, ale pravděpodobně práce režiséra a spoluautora Robina Kingslanda) vypráví jiný příběh, stejně jako stále znepokojivější videoprojekce od Vesny Krebs. Hudební doprovod Daniela Dibdina skvěle doplňuje autorku a interpretku – aranže jsou odvážné a překvapivé, od opulentní bujarosti až po naprostý minimalismus. Rekvizity Millie Davies pak zaplňují scénu tam, kde zbývá místo mezi hudebními nástroji (kdy naposledy jste viděli revui s niněrou nebo citerou?).

Ve chvíli, kdy doznějí tóny „Bad Tattoo“ – famózně posměšné power-balady v duchu 80. let – a „Gold“, historie současného „hyperprotektivního rodičovství“, je jasné, že jsme v rukou nesmírně inteligentní tvůrkyně, která se pouští daleko za hranice běžného salonního kabaretu. Řízná country pecka „I Wanna Be A Cowboy“ je nablýskanou demolicí genderových stereotypů, podanou v podání hořkosladké Dolly Parton v troskách. Následuje „Daddy’s Girl“, která organicky roste jako recitace ve stylu 30. let, takřka v manýře Cicely Courtneidge, ale pevně nás usazuje na odvrácené straně života. Paní Holt dokáže jen tak mimochodem prohodit odkaz na Hilaire Belloca (jehož stejnojmenná kniha mravoučných básniček pro zlobivé děti vyšla před 110 lety), a činí tak s lichotivým předpokladem, že publikum přesně ví, o čem je řeč.

Náhle se přenášíme do retro-folku s písní „A Worthy Man Once In Fayre Garish Towne“, podané s nejlepším kamenným výrazem ve stylu „Celtic Connections“, leč jed se zde jen stěží skrývá za ilustracemi připomínajícími dřevoryty z 16. století a bulvární skandály. To plynule přechází do „There’s News“, epištoly věnované radostem i snobismu moderních porodů, na jejímž konci podá vděčnému publiku epidural v podobě přestávky.

„Druhé dějství“ (člověk by ho tak skoro mohl nazvat, protože vše, co Holt dělá – byť by to bylo sebenápadnější – působí jako drama!) začíná číslem „Cherry, The Amazing Yo-Yo Girl“, které doplňuje děsivě realistickým vyvoláváním jarmarečního vyvolávače. (Až se konečně někdo odhodlá k nastudování ženské verze muzikálu Carousel, víme přesně, kdo by měl hrát Billyho Bigelowa.) Jde o nejgrotesknější číslo večera, ovlivněné estetikou The Tiger Lillies: chytrý, lisztovský mefistofelský valčík, proložený dávkou Maďarských rapsodií. Poté se vracíme k recitaci ve stylu Joyce Grenfell s děsivým příběhem „Arabella Dare“ – varovným hlasem adresovaným lidem, kteří se snaží zkrotit divokou šelmu jménem média. Elegantní ambientní zvuky nás následně přenesou do světa jedné z jejích nejpoutavějších postav, „Chanel, the Label Girl“ – procházky skrze sedm smrtelných hříchů s duchem Lotte Lenya v zádech.

Náhle nás Holt přenese do „Malého domku na prérii“ se svou dokonalou písní pionýrky: „O, Little Grey Hair“ – teskné blues, které sama doprovází na hudební pilu. Tento mistrovsky zvládnutý kousek působí v jejím podání asi tak uklidňujícím dojmem jako hrát „Prší, prší“ s úhlovou bruskou. Proč to dělá? Říkáte si. Kdo vlastně je? Přemýšlíte. Působí tak věrohodně, přirozeně a nekomplikovaně, a přesto... přesto... Skutečná Tanya Holt nám vždy uniká těsně mezi prsty. Je prchavá a tajemná. U každého nového čísla podvědomě doufáme, že nám ukáže „pravdu“ a my budeme vědět, na čem jsme. Ale Holt má svou Kleopatru i Theodoru nastudovanou a ví, že tudy cesta nevede.

I když se zdá být společensky unavená v monologu „Can’t Take Your Drink“ (zkoumajícím příčiny sklonu k pití), strohý „sprechgesang“ a zaříkávačské „To není v pořádku“ prozradí jen pramálo. Jsme neustále konfrontováni se světem a nuceni si přiznat, jak málo mu rozumíme. K tomuto přiznání se přidává estetická výzva: jakási artová kantáta na názvy designových domácích spotřebičů v rytmu swingu Peggy Lee s trochou kempového humoru. To nás vede k varování před vstupem do nebezpečných vod: „Red Flags Are Flying“, vydatná porce ve stylu Steeleye Span a Maddy Prior v jejich nejříznější podobě, bohatě protkaná ozvěnami Barbary Dickson. Alespoň myslím.

Chci říct, že na tomto „náramku“, kterým je tato úžasná a fascinující show, je tolik vlivů a „přívěsků“, že je člověk může vyjmenovávat a stále nebude o nic blíž k pochopení toho, proč a jak tam všechny jsou – pokud jsou to vůbec ony, a ne jen nějaké jejich zdání, stíny minulých úkazů či smyšlené poznámky pod čarou k dějinám zábavy. Z důvodů, které se zdají být stejně nevysvětlitelné jako nahodilé, zde jako dobří duchové přebývají osobnosti jako Jake Thackray i Victoria Wood. Když se všichni připojíme k závěrečné hymně „Yesterday Is Here Again“, s mrazením si uvědomujeme, že v té písni může být mnohem víc pravdy, než tušíme.

A to je Tanya Holt, přátelé. Pokud to tedy dokážu posoudit. Pokud a až se někdo odhodlá ji nahrát – a někdo by opravdu, ale opravdu měl – budeme si tato čísla pouštět zas a znovu a podezřívám nás, že zůstaneme jejich tajemstvím stejně okouzleni jako při prvním setkání. Tohle je něco výjimečného. Show se hraje v Jermyn Street Theatre do 11. února, než se vydá na rozsáhlé národní turné.

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA CAUTIONARY TALES FOR DAUGHTERS V JERMYN STREET THEATRE