RECENZE: Karlík a továrna na čokoládu, Theatre Royal Drury Lane ✭✭✭✭

Karlík a továrna na čokoládu Charlie and the Chocolate Factory Theatre Royal Drury Lane 24. června 2013

4 hvězdičky

Přiznám se, že jsem byl ohledně muzikálu Charlie and the Chocolate Factory v režii Sama Mendese, který zítra večer otevírá v Theatre Royal Drury Lane, poněkud na vážkách. Na jedné straně stojí hudba a texty od Marca Shaimana a Scotta Wittmana (tvůrců laku na vlasy Hairspray a seriálu Smash), choreografie Petera Darlinga (Matilda a Billy Elliot) a Douglas Hodge v roli Willyho Wonky. Na straně druhé tu byla skutečnost, že z milované filmové verze byla použita pouze jedna píseň, produkci provázely nekonečné problémy s obsazením a ozývaly se hlasy z náhledů, že jde o nedomyšlené dílo bez srdce, které brzy upadne v zapomnění.

K tomu všemu tu byl factor samotného Mendese (jehož muzikálová režie bývá občas trefou do černého a občas vedle), angažování Nigela Planera jako dědečka Josefa a David Grieg v roli adaptátora předlohy – to vše byly prvky, které mohly dopadnout jakkoli.

Přepychově zrekonstruované divadlo Theatre Royal nyní působí neuvěřitelně lákavě a všude byla samozřejmě spousta nadšených dětí, takže atmosféra před zahájením poslední předpremiéry byla skutečně elektrizující.

První ohromující věcí celého večera byla velkolepá scéna Marka Thompsona: je prostě nádherná, detailní, plná šarmu a elegance. Dokáže evokovat jak nuzné poměry rodiny Bucketových, tak teplo a upřímnou lásku, která je spojuje.

Druhým překvapením byl výkon Jacka Costella v roli Karlíka: byl naprosto dokonalý, strhující a překypující nevinností, představivostí a nefalšovaným citem. Je úžasný ve všem, co dělá – pozorně naslouchá ostatním, každému okamžiku dává maximum, skvěle zpívá a tančí s naprostou lehkostí.

Třetí úžasnou věcí byl Nigel Planer jako dědeček Josef – je v životní formě a chvílemi připomíná Johna Lithgowa.

Čtvrtým divem byla hudba: příval rozkošných melodií, chytrých rytmických pulsů a nápadité orchestrace – ani na vteřinu nepochybujete, že sledujete plnokrevný broadwayský muzikál. „Almost Nearly Perfect“, „A Letter From Charlie Bucket“, „More Of Him To Love“, „If Your Mother Were Here“ a senzační finále prvního dějství „It Must Be Believed To Be Seen“ – to jsou skvělá čísla, která pohánějí příběh v mocných vlnách živé i jemné harmonie.

Pátým chytrým tahem je způsob, jakým je publiku představen každý z držitelů zlatého tiketu – každý má svůj vlastní obraz plný vtipu a radosti.

Šestým ohromujícím momentem je srdceryvná scéna, kdy Karlík zjistí, že je pátým držitelem zlatého tiketu. Je to uděláno prostě, ale velmi vkusně a zručně; skutečně jen cynik by nebyl pohnut k slzám radosti při sledování tohoto elektrizujícího divadelního okamžiku.

Sedmou úžasnou věcí je příchod Douglase Hodge a jeho plnokrevného, zázračného a až neuvěřitelně výstředního Wonky. Jakmile se objeví na scéně, je jako supernova energie a oslnivého talentu, rtuťovitý a fascinující. Je těžké si v této náročné roli představit někoho jiného – Hodge se suverénně zbavuje stínů Genea Wildera i Johnnyho Deppa. Obraz, kdy stojí ve dveřích továrny před obří bránou, je tak filmový, jak jen moderní muzikál může být. Možná by mu slušel čistší, lyričtější hlas, v němž by nové písně více vynikly, ale to je jen drobná výtka. Hodge to bohatě vynahradí svým projevem.

Osmou divuplnou věcí jsou Umpa-Lumpové – zapomeňte na malé zelené mužíčky; to, co Mendes a Darling vytvořili, je dechberouca vtipné a inspirativní. Obohatí každou scénu, v níž se objeví.

Devátým překvapením je, že někdy během druhého dějství prostě zapomenete, že jste v divadle – Hodge, Costello, Planer a všichni ostatní jsou tak dobří a režie tak precizní, že se zcela přenesete do magického světa čisté fantazie.

Desátým vrcholem je moment, kdy Hodge zazpívá nádhernou píseň „Pure Imagination“ od Leslieho Bricusse a Anthonyho Newleyho (oba jsou v programu alarmujícím způsobem neuváděni) a skleněný výtah vezme Wonku a Karlíka na vyhlídkovou jízdu nad městem. Udělat z tohoto známého hitu hlavní číslo večera je mistrovský tah, který dodává celku nostalgii, jež dokonale ladí s novým materiálem, jako jsou písně „Strike That! Reverse It!“, „Simply Second Nature“, „Vidiots“ nebo „A Little Me“.

Mít deset ohromujících momentů v jednom muzikálu je nevídané, ale popravdě jich tam bylo mnohem víc: vše, co předvedla Iris Roberts jako paní Teaveeová, bylo vtipné a trefné; celá rodina Bucketových je naprosto rozkošná; Ross Dawes a Kate Graham jsou jako Jerry a Cherry k popukrutně zábavní; veverky jsou senzační a nenajde se chvíle, kdy by energie opadla, melodie zněly naprázdno nebo by scéna, světla a kostýmy nebyly stoprocentní.

Je to absolutní senzace – zaručeně ve vás probudí vnitřní dítě a vrátí vám víru v koncept poctivého, staromódního muzikálu.

Je to stejně dobré, ne-li lepší než Matilda, a opět máte pocit, že hudbu a texty mohl napsat sám Roald Dahl.

Jde bezpochyby o nejlepší nový muzikál od dob Matildy a rozhodně o nejlepší kousek „broadwayského“ střihu za poslední roky.

Utekejte se na to podívat! A pak jděte znovu a znovu, protože na jedno zhlédnutí všechno nepostřehnete a nevstřebáte.

Kupte si vstupenky na Karlíka a továrnu na čokoládu