RECENZE: Coming Up, Watford Palace Theatre ✭✭✭

Mitesh Soni, Neil D'Souza, Goldy Notay a Ravin J Ganatra ve hře Coming Up. Foto: Richard Lakos Coming Up

Watford Palace Theatre

14. října

3 hvězdičky

Koupit vstupenky

O životě Indů v Británii již vznikla celá řada divadelních her i filmů. Přesto se však jen málokdy setkáváme s tím, jak jsou britští Indové přijímáni, když se vrací do své vlasti.

Hra Coming Up z pera Neila D’Souzy vypráví příběh Alana (kterého hraje sám D’Souza), jenž se po desítkách let strávených ve Spojeném království vrací za obchodem do své domoviny. Zjišťuje, že Indie, kterou znal, se k nepoznání změnila, stejně jako jeho vztahy s tetou a bratrancem. Zároveň má možnost kráčet ve stopách svého otce Jacoba, který se na scéně objevuje ve starší i mladší podobě, doprovázen úryvky ze svého deníku. Ten odhaluje Jacobovu tvrdou katolickou výchovu na pozadí Gándhího působení a indického hnutí za nezávislost.

Pokud vám to zní jako příliš mnoho vjemů najednou, pak vězte, že to tak skutečně je! Máme tu dvě dosti zásadní dějové linky, které překlenují několik desetiletí a míst a zahrnují na dvacet postav. To samo o sobě není problém, ale režijní pokyny vyžadují proměny scén s „minimálním rozruchem“. Na rychlost, s jakou se hra pohybuje v čase a prostoru, je třeba si zvyknout (postavy se někdy vracejí do minulosti v rámci jedné scény a kulis), zejména proto, že hrdinům se nedostává přílišného představení. Druhá polovina působí silněji, jakmile se děj usadí a klíčové body zápletky se začnou sbíhat.

Na této produkci je mnoho věcí, které si zaslouží pochvalu; postavy jsou komplexní a zajímavé a břitké, bohaté dialogy působí autenticky indicky. Hrou prostupuje několik témat, především otázka identity a sounáležitosti. Alan se (pravděpodobně) necítí v Británii úplně doma, a přesto nedokáže nalézt nadšení pro svou vlast; nelíbí se mu tamní kultura, odcizil se příbuzným a raději se honí za finančním úspěchem.

Je osvěžující vidět rozporuplné vykreslení návratu domů, na rozdíl od častého narativu „hledání sebe sama“. Právě tento myšlenkový chaos udržuje hru zajímavou a poutavou. Indie je zde ukázána jako země v transformaci, kde kastovní rozdělení 30. let nahrazuje konzumní kultura, i když propast mezi bohatými a chudými zůstává stejně hluboká jako dřív.

Scény mezi Alanem a jeho odcizeným bratrancem patřily k těm nejsilnějším díky brilantním hereckým výkonům obou představitelů. Vlastně Alanův vedlejší příběh působil celkově emotivněji než Jacobův, a to i proto, že Jacobova linka se poněkud zapletla do zbytečného symbolismu s tygrem, který by si zasloužil proškrtat. Velmi chytrý byl pak závěr s mladou indickou dívkou v odletové hale, který ukázal, jak moc se Alan (i Indie) změnili, a dovolil Alanovi prozkoumat a vyjádřit své skutečné pocity.

Herecké obsazení je naprosto vynikající; jde o skutečnou ansámblovou souhru, kde každý ztvárňuje tři až čtyři role. Od herců se očekává střídání věku, pohlaví i přízvuků, a to i uprostřed scény – a všichni to zvládají s upřímným umem.

Dva výkony vyčnívají nad ostatní: Goldy Notay, která předvedla svou všestrannost v roli milého a energického mladého Jacoba i Alanovy osmdesátileté tety. Šlo o dva diametrálně odlišné, ale inteligentně zahrané party s velkou dávkou humoru. Stejně výrazný je Mitesh Soni jako Alanův bratr Daniel a vnitřně rozervaný kněz; jeho sedmiletý Daniel byl mistrovskou lekcí toho, jak by dospělí měli hrát dětské role.

Scéna Rebeccy Brower je skvělá; protkaná náboženskou symbolikou s impozantním pozadím a osvětlením, které odráží mystická témata hry. Pohybová složka Shony Morris byla v pořádku, ale k tomuto typu hry mi úplně neseděla; zvýšené využití tance ke konci představení spíše překáželo právě ve chvíli, kdy se přirozeně rodil působivý závěr.

Coming Up je hra, která se snaží o mnoho věcí najednou a trefuje se do černého častěji, než chybuje. S trochou uvážlivé dramaturgie by mohla sloužit jako jedno z nejinovativnějších ztvárnění problematiky identity a kulturního střetu.

Hra Coming Up se hraje ve Watford Palace Theatre do 24. října 2015