RECENZE: Daphne, Arcola Theatre ✭✭

Daphne

Arcola Studio 1

20. srpna 2015

2 hvězdičky

Richard Strauss napsal svou jednoaktovou operu Daphne ke konci své skladatelské kariéry, v polovině 30. let 20. století. Neuvádí se často, a tak je pro festival Grimeborn, který se zaměřuje na znovuobjevování zapomenutého repertoáru, ideálním titulem k oživení. I když jde o jednoaktovku, s délkou přes 90 minut nabízí v podstatě plnohodnotný divadelní večer. Je to zvláštní, abstraktní dílo plné nádherné hudby a několika působivých dramatických scén, avšak už jeho podtitul – „bukolická tragédie“ – naznačuje interpretační úskalí, s nimiž se musí každý tvůrčí tým vypořádat. Děj je na povrchu pozoruhodně prostý a drží se poměrně věrně řecké mytologie podle Ovidia (Proměny) a Eurípida (Bakchantky). Dafné (Justine Viani), najáda neboli nymfa, je doma v přírodě, ale odcizená složitostem společenského a politického života i nástrahám sexuální lásky a románků. Odmítá nejprve přítele z dětství Leukippa (Panos Ntourntoufis) a poté i boha Apollóna (John Upperton), který se nejprve objeví v převleku za pastýře a poté jako host na oslavě k uctění Dionýsa, kterou uspořádali její rodiče Peneios (James Gower) a Gaia (Violetta Gawara). Z oslavy se vyklube „večírek z pekla“, na kterém se Leukippos převlékne do slavnostního úboru, jejž Dafné předtím odmítla, a po řadě nedorozumění Apollón Leukippa zastřelí šípem. Žal Dafné přiměje Apollóna k lítosti; požádá tedy Dia, aby Dafné proměnil v vavřínový strom – osud, který nymfa dychtivě přijímá jako splynutí s přírodou.

Co si z toho máme my, nebo ostatně divadelní režiséři, vyvodit? Jde o dílo hlubokého symbolismu, nebo o prosté, půvabné převyprávění starověké báje? Soubor Opera at Home a režisér Jose Gandia se rozhodli zasadit dílo do doby jeho vzniku – do nacistického Německa. Všechny autoritativní postavy jsou vytrženy z Řecka a stávají se z nich vojenští a civilní velitelé; Dafné a její matka nosí módní večerní róby a v průběhu dramatu se objevuje trojice židovských uprchlíků, kteří jsou vystaveni fyzickému týrání, než je v závěrečné scéně proměny spolu s Dafné obklopí a ovine kytice z ostnatého drátu, která zřejmě zastupuje koncentrační tábor.

Nemohu říci, že by mě toto pojetí dramatu přesvědčilo.

Tyto doplňky jsou spíše gesty než důkladně propracovanou a integrovanou reinterpretací a závěrečná scéna jde přímo proti záměrům skladatele a libretisty. Proměna má být pro Dafné očištěním a návratem domů; přeměnit ji v ostnaté zajetí spolu s ostatními oběťmi nikomu neprospívá. Je pravda, že o fascinujících podobách kolaborace a odporu, které Strauss v 30. letech praktikoval, lze říci mnohé; to však již skvěle zpracoval Ronald Harwood ve své hře Na miskách vah (v originále Collaboration). Navíc tyto otázky neprostupují do tohoto konkrétního díla, kde hlavní kontrast spočívá mezi nevinností a čistotou přírody a obecnou zkažeností většinové společnosti. Pokud je zde přítomna kritika doby, je mnohem nepřímější a je součástí Straussova pokusu stáhnout se z veřejného života, na který pohlížel s rostoucím odporem, k intimnějším, nadčasovým tématům. V inscenaci by možná lépe fungoval environmentální scénář než návrat k Německu 30. let, což už je dnes v operním světě tak trochu klišé.

Tato inscenace má však ještě další vážný problém, a tím je absence orchestru nebo alespoň malého ansámblu, který by dodal struktuře díla tělo. Chápu, že to není vina souboru Opera at Home, kterému dědicové Richarda Strausse nepovolili použít nic jiného než klavír. Nicméně v post-wagnerovských operách tohoto typu je instrumentální složka klíčovým aktérem dramatu, nikoli pouhým doprovodným harmonickým podkladem. Ve třech nebo čtyřech klíčových momentech dramatu vyprchal život z toho, co mělo být nádherně vystavěným vyvrcholením, právě proto, že tam orchestr chyběl.

Toto není kritika vynikající hry Marty Lopez, ale konstatování, že na rozdíl od většiny letošních oper festivalu Grimeborn, které využily redukované obsazení, zde zmizela velká část podstaty díla, nikoli jen ozdoba. Strauss psal své partitury s citem pro zvukovou složitost navrženou k dosažení jednoduchých efektů. Odstraňte hustě tkané detaily a zbude jen málo. Pokud ze zdi venkovské zahrady odstraníte bujně vonící pnoucí růže s nekonečně propletenými šlahouny, zbude jen zeď, i když je zdivo sebehezčí.

K vidění byly některé skvělé výkony, ale i takové, kde technická náročnost partu způsobovala slyšitelné napětí. Justine Viani v roli Dafné hrála s patřičnou grácií a klidem a rozhodně disponuje hlasem odpovídající váhy pro tento typ sopránové role. Skvěle zvládla i rychlé dialogy v často upovídaném libretu. Nicméně ve vznosných, široce klenutých liniích své hymny na přírodu, v odpovědi Apollónovi a v závěrečné proměně byla intonace nejistější a tón poněkud křečovitý.

Straussovy hrdinské tenorové role jsou nepředstavitelně obtížné, vyžadují objemný hlas spolu s ovládáním vysoké tesitury v míře, která se v přírodě vyskytuje jen zřídka. Upperton i Ntourntoufis působili značnou část večera pod hlasovým tlakem, což ubíralo na jejich jinak přesvědčivém herectví a silném fyzickém projevu na jevišti. James Gower a Violetta Gawara zpívali oba znamenitě v menších rolích rodičů Dafné a své party zvládli na výbornou. Menší role pastýřů a služebných byly více než zdatně odzpívány mladými pěvci, o kterých nepochybně brzy uslyšíme víc. Jose Gandia kromě režie také nastavil vhodná tempa s tou správnou flexibilitou v hlavních scénách, kde se v partituře nachází několik ošemetných zvratů.

Na festivalu Grimeborn se nemůže povést všechno, a i když si nasazení všech zúčastněných zaslouží uznání, tuto adaptaci nelze považovat za zcela úspěšnou. Jako lepší test jejích kvalit bych si však přál, aby se podařilo zajistit další představení s plným obsazením smyčců, dřev a žesťů. Pokud jsou přítomny všechny hlavní linky, jádro tohoto křehkého díla dokáže stále vykouzlit ten správný stříbřitý třpyt.

Jedna závěrečná poznámka: mohl by někdo v divadle Arcola posunout titulky na místo, kam vidí všichni diváci? V minulých letech to šlo – v čem je v roce 2015 problém?

Zjistěte více o operním festivalu Grimeborn