RECENZE: Day Of the Dog, Etcetera Theatre ✭✭✭✭

Day of The Dog

Etcetera Theatre, Camden

18. 8. 2015

4 hvězdy

Ztvárnění duševních chorob a depresí v literatuře a na divadelních prknech s sebou nese několik zásadních tvůrčích rozhodnutí. Má hra vyprávět příběh z perspektivy trpícího, nebo z pohledu jeho nejbližšího okolí? V závislosti na této volbě se otevírají různé cesty. Pokud zvolíme pohled oběti, nabízí se strategie „návnady a záměny“, kdy začneme vnímat „realitu“ očima někoho, kdo svět vidí zcela jinak – aby nám následně došlo, že jde o projekci, kterou okolní pozorovatelé nesdílejí. To lze využít k vyvolání pocitu dezorientace nebo – v pozitivnějším smyslu – k nadnesení myšlenky, že duševní nemoc může za určitých okolností nabídnout unikátní, nuancovaný pohled na každodenní život, který není nutně negativní, ale spíše paralelní k „realitě“. Pokud se vydáme druhou cestou a zaměříme se na vnější pohled rodiny, přátel a odborníků, pozornost se přesouvá na sborové vnímání zmatku, frustrace, bolesti a pokusů o empatické porozumění či léčebný zásah z pozice vnějšího pozorovatele.

Hlavním úspěchem inscenace Day of the Dog je schopnost skloubit tyto dva přístupy současně do jímavé, naléhavé a občas i vtipné meditace o tom, co se děje v rodině, když jeden její člen prostě rezignuje na běžný život. Hra je společným autorským i hereckým dílem tří protagonistů v rámci festivalu Camden Fringe. Nabízí neformální, přístupnou a podnětnou sondu do náročného tématu, přičemž plně respektuje jeho složitost a zároveň nachází prostor pro humor a přesně vystihnutou dynamiku rodinných vztahů. Výsledek je v některých momentech znepokojivý i dojemný zároveň. Jde o hutný, krátký kus (momentálně trvá něco přes půl hodiny), kterému by slušel další vývoj a rozšíření, ale do komorního prostoru Etcetera Theatre (nad hospodou Oxford Arms) skvěle zapadá. Zatímco pod okny vřel polední shon Camden High Street, my jsme dostali spoustu podnětů k přemýšlení a reflexi.

Scéna je pojata velmi jednoduše… dominuje jí neustlaná postel, na kterou by byla hrdá i Tracey Eminová, zasypaná harampádím někoho, kdo se už delší dobu nepohnul z místa – telefon, notebook, nedojedené jídlo, poházené oblečení. V zadní části je stůl s dalšími domácími drobnostmi. Na začátku v posteli leží Polly Westonová (Jeannie Dickinson), jejíž život se zastavil. Přestože dříve navenek působila sebevědomě, byla úspěšná ve škole a měla okruh přátel i přítele, najednou ztratila veškerou sebedůvěru a víru v sebe sama. Nemůže spát, cítí se cize ve vlastním těle a není schopna dokončit školní úkoly ani běžné drobnosti, které dříve zvládala levou zadní. V jádru cítí jen strach a paniku z toho, co se s ní děje.

První sekvence hry se věnuje matčiným pokusům vytáhnout dceru do školy, a když to selže, tak alespoň snaze pochopit, co se děje. Karen (Gina Radford) je uštvaná matka samoživitelka, která balancuje mezi prací, péčí o domácnost a výchovou dvou dospívajících dcer, zatímco se snaží udržet si vlastní sociální život a přátele. Rodinný trojúhelník uzavírá mladší sestra Harriet (Francesca Burgoyne), u níž se střídá odpor s empatií, a která na dění kolem sebe nahlíží velmi odlišnou, mladistvou optikou.

Vlastně se nic neděje. Neexistuje tu děj v klasickém smyslu, spíše sled úzkostných rozhovorů, hádek a protestů odehrávajících se během několika dní. Ty zkoumají vyčerpávající boj o nalezení smyslu, pochopení a rozhřešení tváří v tvář ochromující depresi. Hra nám jasně ukazuje, že nepřímé, intuitivní přístupy mívají obvykle větší oboustranný přínos než tradiční apelování na racionální příčiny a léčbu.

Zoufalý boj Karen o jasné vysvětlení naráží na fakt, že duševní nemoc někdy nemá žádný konkrétní vnější spouštěč. Je za tím absence otce? Je to přítel, kterého právě odvrhla? Děje se něco ve škole? Karen se snaží do dcery probíjet zvenčí pomocí logických argumentů, což v ní následně vyvolává hněv a agresi. Harriet s tím svou nevinnou, naivní optikou nakládá mnohem lépe – prostě sestře nabídne deskovou hru nebo u ní v pokoji přespí. Tato gesta empatické přítomnosti umožňují Polly na chvíli v klidu vylézt z ulity. Mezi sestrami panuje důvěrná familiárnost, ze které prýští upřímný humor. Nedochází k uzdravení, ale spíše k poznání, že některé strategie zvládání situace jsou zkrátka lepší než jiné.

Jediným aspektem, který mi v aktuálním scénáři chybí, je analýza a zásah odborníků. I když by uvedení postavy lékaře vneslo do komorního rodinného kruhu rušivý element, téma by se dalo prozkoumat skrze zmínky o radách či analýzách. Z dramaturgického hlediska působí nepravděpodobně, že by Karen za daných okolností lékařskou pomoc nevyhledala. Navíc by toto téma jako předmět rodinné debaty nabídlo další úhel pohledu, aniž by bylo nutné se bezvýhradně klanět autoritě medicínských diagnóz.

Herci dokáží na malém prostoru obsáhnout širokou škálu emocí. Radfordová se velmi přesvědčivě pohybuje mezi empatií a vztekem či frustrací z dcery. Získává si soucit publika jako rodič, který je v permanentním stresu a jen tak tak každý den zvládá udržet vše v chodu. Burgoyneová podává pozoruhodný výkon v roli mladé dívky; její řeč těla i práce s textem v sobě mísí neohrabanost s nevinným, energickým nadšením, což působí velmi sympaticky. Role Dickinsonové je nejnáročnější, už jen proto, že musí ztělesnit stav, který je neuchopitelný a vzpírá se pochopení, a to způsobem, který nám dovolí do symptomů imaginativně proniknout. Ukazuje nám vnitřní děs inteligence, která ví, že čelí něčemu, co neumí zpracovat, i frustraci někoho, kdo nedokáže okolí vysvětlit, proč přestal fungovat, a všechnu tu dobře míněnou snahu ostatních vnímá jako neužitečnou a obtěžující.

Tato charakterizace i rozhovory v sobě mají obdivuhodnou integritu a otevřenost a rozhodně by si zasloužily širší publikum ve větším (ale ne o moc) divadelním prostoru.