RECENZE: Death Takes A Holiday, Charing Cross Theatre ✭✭✭✭

Chris Peluso jako Smrt a Zoe Doano jako Grazia Lamberti. Foto: Scott Rylander. Death Takes A Holiday

Charing Cross Theatre

23. ledna 2017

Rezervovat vstupenky

Velkolepá partitura Mauryho Yestona k tomuto představení – jedna z nejlepších, které jsou v současnosti v Londýně k slyšení – je skvostem, který byste si v této evropské premiéře jednoho z jeho nejpozoruhodnějších děl neměli nechat ujít. Příběh zasazený do roku 1922 v sobě snoubí zvuky tehdejší i dnešní Broadwaye, styl Tin Pan Alley, italskou operu (od baroka po pozdní verismus), modernistickou koncertní hudbu i rozmáchlou filmovou hudbu Maxe Steinera a dalších. Je to úžasná směsice. Čtrnáctičlenné obsazení jí dělá čest a desetičlenný orchestr pod mistrovským vedením hudebního ředitele Deana Austina v plném rozsahu oživuje původní orchestraci Larryho Hochmana z Off-Broadwaye.

V atmosféricky chladné neoklasicistní vile na břehu Gardského jezera – na nádherně operní scéně Morgana Largeho – se schází bohatá aristokratická rodina, aby oslavila zasnoubení dcery se synem blízkých sousedů (ano... okamžitě nás napadnou „Snoubenci“). Do jejich středu pak, způsobem připomínajícím Pirandellovo divadlo, vtrhne takřka alegorická postava Smrti. Ta se diskrétně vytratí ze svých obvyklých povinností rozsévání konce a sklízení duší a v přestrojení za ruského prince Sirkiho si „bere dovolenou“. Pak, přesně jak očekáváme, se rychle zamiluje do snoubenky, což vyvolá střet vůlí, který může mít jen jediný výsledek.

Zoe Doano (Grazia Lamberti), Scarlett Courtney (Daisy Fenton), Helen Turner (Alice Lamberti). Foto: Scott Rylander

Příběh pochází od málo známého básníka a dramatika Alberta Caselly a je zdaleka jeho nejúspěšnějším dílem. Byl přeložen do angličtiny pro americkou produkci a v roce 1934 se ho chopil Hollywood ve filmu s Fredericem Marchem. Casella sice v Itálii pokračoval psaním dalších pozoruhodných scénářů, ale žádné z jeho děl se netěšilo takovému „posmrtnému životu“ jako tento hit. V 70. letech se dočkal televizního zpracování (s rozporuplnými výsledky) a koncem 90. let se stal předlohou pro nesmírně populární snímek „Seznamte se, Joe Black“ s Bradem Pittem. V těch správných rukou se zdá být tento příběh nezničitelný.

Yeston začal na muzikálu pracovat hned po premiéře „Titanicu“ se stejným libretistou Peterem Stonem. Když Stone po několika letech práce na projektu zemřel, nahradil ho Thomas Meehan. Muzikál se hrál omezenou dobu na Off-Broadwayi, a když nedávno skladatel přehrál partituru režisérovi Thomu Southerlandovi, ten byl dílem tak nadšen, že ho k uvedení na britská prkna nebylo třeba dlouho přemlouvat. A tak je tady.

Chris Peluso (Smrt) a Zoe Doano (Grazia Lamberti). Foto: Scott Rylander

Těžko si lze představit, že by se mu dostalo lepší péče. Southerland spolu s Tarento Productions a produkčním týmem Charing Cross Theatre po obrovském úspěchu s obnovenou inscenací „Titanicu“ jsou pro tento úkol bezpochyby těmi nejlepšími. S decentní choreografií Sama Spencer-Lanea, v krásných kostýmech Jonathana Lipmana, s úchvatným nasvícením Matta Dawa a zvukem Andrewa Johnsona jde o ohromující, vkusné a precizně odhadnuté představení.

Podobně skvělé je i obsazení. Chris Peluso (kterého si můžete pamatovat jako Gaylorda Ravenala z nedávného hostování „Show Boat“ v New London Theatre) hraje Smrt jako osudového milovníka, podobně jako v těch nejtrýznivějších rolích Ivora Novella. Disponuje však vytříbeným lyrickým tenorem, který si hravě poradí s každým nárokem Yestonovy náročné partitury. Jeho protějšek, Grazia Lamberti v podání Zoe Doano, je lehká a jasná, ale v horních rejstřících dokáže vyvinout nečekanou razanci. Panuje mezi nimi vznešená romantická formálnost připomínající snad Nelsona Eddyho a Jeanette MacDonald.

Gay Soper (Kontesa Evangelina di San Danielli) a Anthony Cable (Baron Dario Albione). Foto: Annabel Vere

Ashley Stillburn dělá, co může, s vděčností nepříliš obdařenou rolí odvrženého snoubence Corrada Danielliho. Domácnost však s energií a nasazením řídí vévoda Vittorio (Mark Inscoe) a jeho skvěle zpívající vévodkyně Stephanie (Kathryn Akin). Dále je tu temperamentní a moderní Alice Lamberti (Helen Turner) a americká návštěvnice Daisy Fenton (procítěná Scarlett Courtney). Starší generaci zastupují kontesa Evangelina di San Danielli (jasně znějící Gay Soper v roli typu „Hermione Gingold“) a její lékař a milenec baron Dario Albione (šarmantní a jemně zdrženlivý Anthony Cable). Personál pak tvoří řidič Lorenzo (průbojný Matthew McDonald), majordomus Fidele (samý úsměv James Gant – pozor, od 13. února přebírá roli Smrti po Kenu Christiansenovi), pokojské Sophia (vamp Sophie-May Feek) a Cora (drzá Trudi Camilleri). Dalším hostem, který přilétá, je letecké eso a starý přítel zesnulého syna Lambertových, major Eric Fenton (elegantní Samuel Thomas).

Je to sevřená skupina postav, a když se v jednu chvíli všichni usadí a oznámí, že si budou krátit čas vyprávěním příběhů, snadno si můžeme připadat jako v nějakém „Dekameronu“ z poválečného období. Stejně tak, když Smrt v masce ruského prince mění životy všech pod střechou Lambertových, cítíme blízkost Pasoliniho „Teorema“. Jakmile se pak odhalí jeho infernální charakter, plynule přecházíme do atmosféry „Nenápadného půvabu buržoazie“ nebo „Anděla zkázy“. Hlavním motivem je tu kosmopolitní nadhled; je to intelektuální hostina pro kultivované a znalé diváky. Druhé dějství dokonce začíná pětihlasou fugou (svého druhu).

Zoe Doano (Grazia Lamberti) a Chris Peluso (Smrt). Foto: Scott Rylander

Zda to celé funguje jako příběh, který chytne za srdce, je možná jiná otázka. Písně, které postavy zpívají, jsou naprosto rozkošné a skvěle napsané. Ale příběh, který vyprávějí, ačkoliv využívá podobné rejstříky jako „Bludný Holanďan“, nedokáže zasáhnout emoce stejným způsobem. Zůstává především intelektuálním zážitkem – sice úžasným, ale zaměřeným spíše na přemýšlivou reflexi než na vášnivé prožívání. To nemusí být na škodu: inscenace vypadá, že se bude pohybovat v teritoriu Racinea, a nakonec působí spíše jako něco od Marivauxe – hra o konverzacích: kultivovaná, civilizovaná, chytrá. Nic se v ní vlastně „neděje“. Je v tom hodně z „Úsměvů letní noci“ a Sondheim je jedním z umělců, kterým zde Yeston vzdává hold. Možná, kdyby dostala více prostoru komedie, zejména v první polovině prvního jednání, dokázali bychom si k těmto lidem vytvořit vřelejší vztah. To ale možná nebylo záměrem. Možná se na ně máme dívat s objektivním odstupem Bunuela. Nebo, ano, Pirandella.

Jděte a posuďte sami.

Hraje se do 4. března 2017

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA DEATH TAKES A HOLIDAY V CHARING CROSS THEATRE