RECENZE: Each His Own Wilderness, Orange Tree ✭✭✭✭✭

Rosie Holden a Joel MacCormack ve hře Each His Own Wilderness. Foto: Richard Hubert Smith Each His Own Wilderness

Orange Tree Theatre

5 hvězdiček

Doris Lessingová za svého života získala všechna významná literární ocenění včetně Nobelovy ceny a její věhlas jakožto románopiskyně nepohasl ani po její smrti v roce 2013. Přesto existují aspekty její nesmírně bohaté tvorby, které jsou stále opomíjeny – zejména její tři divadelní hry. Jedno z těchto raných děl nyní oživuje Paul Miller v divadle Orange Tree Theatre v Richmondu. Hra Each His Own Wilderness, která měla premiéru v Royal Court v roce 1958 v režii Johna Dextera, se na první pohled zdá patřit ke generaci „rozhněvaných mladých mužů“ a jejich protestu proti uspokojení britské společnosti 50. let. Realita je však mnohem zajímavější, složitější a podnětnější. Lessingová si vždy zakládala na tom, že se nenechala zaškatulkovat, ať už šlo o formu nebo obsah: její psaní neustále prozkoumává různé tvary a žánry, konvenční i netradiční. A ačkoliv se zdálo, že souzní s pokrokovými ideály, ať už politickými nebo feministickými, rozhodně odmítala být jejich součástí. Šlo o ironický autorský postoj, nikoliv jen o projev osobní umíněnosti. Ve své nejslavnější knize Zlatý zápisník, napsané bezprostředně po této hře (a zjevně s ní spřízněné), tvrdí, že „umění je zrcadlem našich zrazených ideálů“. Svým způsobem jsou tento román i hra obsáhlým komentářem k tomuto břitkému postřehu. Postavy zde nejen ukazují lidskou schopnost nosit v hlavě protichůdné a vzájemně se vylučující ideály současně, ale naše tendence míchat soukromí s politikou vyvolává skepsi nad tím, zda lze i ty nejušlechtilejší závazky vůbec oddělit od jisté míry sebeklamu.

Hra se soustředí na vztah mezi Myrou Boltonovou, vdovou ve středním věku, a jejím synem Tonym, který se právě vrátil z povinné vojenské služby do jejich prostorného, leč přeplněného londýnského domu. Myra je žena výjimečné, až vyčerpávající činorodosti a vitality, oddaná jedné politické kampani za druhou. Zároveň vede hektický citový život s řadou „strýčků“ (jak jim říká Tony), kteří nahradili jejího manžela, jenž zahynul za války během náletů na Londýn. Myra je pro své okolí nesmírně fascinující a charismatická žena, která si život užívá naplno, ale Lessingová skrze její vztah se synem naznačuje, že může napáchat stejně tolik škody jako dobra. Předně vidíme, že její energie je příliš rozptýlená a chaotická na to, aby byla úspěšná: dokonce se ani nestihne dostavit na demonstraci před parlamentem, o které se v prvních několika scénách mluví. Její dům je plný cizích lidí v nouzi, a tak její syn musí spát na pohovce v hale. Samotná scéna tento zmatek a nepořádek krásně symbolizuje – celý děj se odehrává v neuklizené, ale nádherně dlážděné předsíni.

Co je však důležitější, Myra neúmyslně ubližuje těm, kteří ji milují, protože ignoruje nebo přehlíží jejich city ve jménu domnělého vyššího dobra. V mistrně vystavěném převrácení rolí je to právě syn, kdo touží po stabilitě, řádu a klidném rodinném životě, zatímco rodič mu tyto možnosti neustále upírá. Politicky netečný, suše pozorující a odsunutý Tony ukazuje osobní rodinnou cenu aktivismu a touží jen po tom, aby mohl žít po svém. Místo aby se nechal „trýznit věcmi vzdálenými tisíce mil“, chce žít důstojně v té své „chudé malé Británii“. Konfrontace mezi matkou a synem se prohlubuje i přes nejlepší úmysly obou stran a ústí v bezútěšný a vzájemně zraňující konec. Závěrečný strohý komentář Lessingové jako by říkal: „O upřímnosti jako takové se toho moc hezkého říct nedá.“

U prvotiny autorky s tak hlubokým literárním přehledem se dají očekávat vlivy jiných děl, a tak tomu skutečně je. V některých momentech Myra připomíná Judith Blissovou ze hry Rozmarný duch (Hay Fever) a vypjaté dialogy mezi matkou a synem nezapřou inspiraci Cowardovým Vortexem. Tony má v sobě zase něco z Hamletovy výmluvnosti, skepticismu i nerozhodnosti. Jistě by se našly i další odkazy, ale na tom nesejde, pokud hra funguje sama o sobě. A ona funguje bezpochyby. Dialogy jsou podmanivě naturalistické, vtipné, živé i dojemné a obsahují drobné perly hlubokých vhledů, které přirozeně vyplynou z běžné konverzace. Postavy jsou vykresleny obratně, a to nejen ty hlavní. Skvělou příležitost zde dostala zejména Susannah Harker jako Myřina smutná a životem zkušená přítelkyně Milly Bolesová, která si je na rozdíl od Myry plně vědoma následků svých činů. Stejně tak potěší epizodní role: Roger Ringrose jako Mike Ferris, Myřin starší obdivovatel, jehož skrytá oddanost jejím kauzám padne za oběť oné „upřímnosti“, a Rose Holden v roli Rosemary, mladičké naivky v této protřelé domácnosti, která se sblíží s Tonym. Ač toho moc nenamluví, hraje skvěle výrazem a reakcemi na ostatní, téměř jako sbor komentující dění.

Tato inscenace však stojí a padá na kvalitě interakce mezi Myrou (Clare Holman) a jejím synem (Joel MacCormack). A herecké výkony jsou zde opravdu vynikající. Holmanová přesně vystihla Myřino rtuťovité a inspirativní kouzlo i vnitřní smutek, nejistotu a strach ze stárnutí, které pohánějí její horečnou aktivitu. Její dobré úmysly a neodolatelná potřeba komandovat ostatní bez ptaní jsou v jejím podání v dokonalé rovnováze. Navíc se na jevišti pohybuje s lehkostí, která dává akci spád. Klíčem k výkonu MacCormacka je naopak jeho klid a rozvaha, způsob, jakým vás vtáhne do svého tichého domácího světa, a nádherná rytmika, kterou vnáší do textu.

Hra není bez slabin. Některé vedlejší postavy jsou načrtnuty jen zlehka a nenabízejí hercům velký prostor. Nikdy není úplně jasné, proč k sobě Myra a Philip (John Lightfoot) cítili takovou vášeň, a Sandy Boles (Josh Taylor), Myřin milenec z úvodu hry, zůstává jen „slizkým šplhounem“, přičemž jeho vztah k vlastní matce zůstává ve hře trestuhodně nevyužit. Lessingová také bere psychologickou blízkost druhé světové války, dobovou hrozbu vodíkové bomby nebo vojenskou službu jako samozřejmost, aniž by je do textu nějak zvlášť přirozeně vpletla. Pro tyto postavy sice platí, že „politika má stejnou intenzitu jako sex“, ale z textu samotného to tak úplně necítíme; a Tonyho zkušenost z armády se vytratí vteřinu poté, co si v první scéně svlékne uniformu. Pokud hra v jistých ohledech působí zastarale, není to proto, že by její myšlenky vyprchaly, ale spíše proto, že dobové reálie a debaty jsou v ní spíše předpokládány než organicky včleněny.

U každého návratu ke starší hře je zásadní otázka: žije to dílo znovu samo o sobě, nebo potřebuje obhajobu? Nemám pochyb o tom, že tato hra má svou vlastní sílu a zaslouží si pozornost. Je tomu tak i proto, že nabízí přehlídku typické autorčiny schopnosti vidět věci bez iluzí, což dělá z Lessingové velkou spisovatelku: na jedné straně pádně obhajuje organizovaný aktivismus a život zasvěcený vizionářskému altruismu, ale zároveň jej vyvažuje neúprosnou střízlivostí ohledně směsice motivů a osobních obětí, které takové volby provázejí. Její nesentimentální poselství říká, že ve světě rostoucí fragmentace – mezi rodinami, pohlavími, generacemi i uvnitř nás samotných – neexistují snadná ideologická řešení, pouze nepohodlné kompromisy. To nejlepší, v co můžeme doufat, je trocha sebeuvědomění si vlastních nekonečných rozporů a sebeklamů… Each his own wilderness.

Divadlo Orange Tree si vybudovalo jedinečné postavení jako scéna pro novou dramatiku i pečlivě vybrané tituly ze zapomenutého repertoáru. Tato inscenace je další skvělou vizitkou této pověsti a dalším výrazným úspěchem režiséra Paula Millera a jeho tvůrčího týmu v jejich oceňované první sezóně.

Hra Each His Own Wilderness se v Orange Tree Theatre hraje do 16. května 2015