RECENZE: Emilia ve Vaudeville Theatre v Londýně ✭✭✭✭✭

Mark Ludmon recenzuje inscenaci Emilia od Morgan Lloyd Malcolm, která se právě uvádí v londýnském Vaudeville Theatre.

Clare Perkins, Saffron Coomber a Adele Leonce ve hře Emilia. Foto: Helen Murray Emilia

Vaudeville Theatre, Londýn

Pět hvězdiček

Rezervovat vstupenky Potřebuje svět dalšího muže, který by psal o Emilii, strhujícím příběhu Morgan Lloyd Malcolm o výjimečné barevné ženě bojující o svůj hlas v patriarchální společnosti 16. století? Po loňském přesunu ze Shakespearova Globu na West End sklízí inscenace u kritiků úspěch, ovšem i po 400 letech jsou arbitry vkusu převážně bílí muži (jako já). Pomineme-li listy The Stage a Daily Telegraph, hlavní média – jak už to bývá – nabídla k představení pouze mužský pohled, což působí obzvlášť nepatřičně u hry o ženách, které hledají svůj hlas mimo kontrolu a svolení mužů. Původní produkce v Globu mě však loni v srpnu natolik nadchla, že jsem byl zvědav, jak si tento živelný a syrový apel na změnu povede v komornějším prostředí Vaudeville Theatre.

Přesun z otevřené scény pro 1400 diváků do zastřeného divadla s kapacitou 690 míst rozhodně neubral hře na síle. Naopak, v prostoru, kde se loni nesly jemné bonmoty sezóny Oscara Wilda, působí toto dynamické představení v podání šestnáctičlenného, čistě ženského souboru ještě úderněji. Samotná titulní postava je tak monumentální osobností, že ji musí ztvárnit tři herečky: Clare Perkins se vrací jako starší Emilia, zatímco Saffron Coomber a Adelle Leonce ji hrají v mladším věku – jde o trio vskutku působivých výkonů. Jako podpůrné sestry vyprávějí svůj příběh založený na neúplných historických záznamech o Emilii Bassano Lanierové, která byla podle některých teorií onou „Temnou dámou“, múzou některých Shakespearových sonetů. Lloyd Malcolm chytře vzala to málo, co o skutečné Emilii víme (většinou jen skrze pera a pohledy mužů), a zaplnila mezery, aby si představila strasti nezávisle smýšlející básnířky na konci 16. a začátku 17. století. Přestože je hra ukotvena v minulosti, díky vlivu feminismu a hnutí #MeToo silně rezonuje i u žen 21. století.

Obsazení hry Emilia. Foto: Helen Murray

V roli Shakespeara, Emiliina přítele a milence, se opět skvěle představuje Charity Wakefield s knírem a suverénním vystupováním. Zpočátku se zdá být jejím spojencem, nakonec však uvěří, že největší poctou jejímu talentu je vydávat její slova a nápady za své vlastní. Skutečnými spojenci jsou pro Emilii ženy v jejím okolí a hra oslavuje sílu sesterství. Většina obsazení hraje více rolí – Sarah Seggari je okouzlujícím způsobem vtipná jako mladá lady Cordelia, zatímco Nadia Albina je ocelově pevná, ale zranitelná jako lady Katherine Howardová. Náznaky machismu přinášejí Jackie Clune v roli toxického lorda Thomase Howarda, Carolyn Pickles jako Emiliin první milenec lord Henry Carey a Amanda Wilkin jako její až komicky umíněný gay manžel Alphonso.

Režisérka Nicole Charles vede ryze ženský tvůrčí tým, který nově doplnily skladatelka Luisa Gerstein a zvuková designérka Emma Laxton. Společně vytvořily zvukovou kulisu mísící tradiční nástroje s moderními efekty, doplněnou o písně těžící z vokální síly celého ansámblu. Scénografka Joanna Scotcher přenesla prvky z Globu do Vaudeville pomocí flexibilního půlkruhu dřevěných schodů a rámů, které nyní díky osvětlení Zoe Spurr dodávají nabitému ději na intenzitě. Stejně jako hra obhajuje kolektivní akci, i herečky a tvůrci spolupracují na vzkříšení osudu ztraceného v dějinách. Mluví nejen za Emilii, ale za každého, jehož hlas byl umlčen nebo ignorován dominantními silami společnosti. Každé představení zatím zvedá převážně ženské publikum k ovacím ve stoje. Emilia mou zpětnou vazbu nepotřebuje, ale ve svém novém domově i nadále zůstává posilujícím voláním do zbraně, které řve hněvem i bolestí.

Uvádíme do 15. června 2019

REZERVOVAT VSTUPENKY NA EMILII VE VAUDEVILLE THEATRE