RECENZE: Eventide v Arcola Theatre Studio 2 ✭✭✭

Hasan Dixon a James Doherty v inscenaci Eventide. Foto: Mark Douet. Eventide

Arcola Theatre, Studio 2

25. 9. 2015

3 hvězdičky

Koupit vstupenky V nedávné recenzi na hru And Then Come the Nightjars v Theatre 503 jsem poznamenal, jak málo vzniká nových her o životě na anglickém venkově. Proto mě velmi těší, že novinka Barneye Norrise v Arcole nabízí svěží úvahy nad těmito tématy, a to zejména o obtížích při přizpůsobování se změnám a ztrátám ve světě, kde jsou kontinuita a tradice klíčové. Norris není v této oblasti žádným nováčkem. Jeho vydařený debut Visitors, uvedený loni v Bush Theatre, se rovněž odehrával v rurálním prostředí. Mnohé z té tiché, vnímavé a rozjímavé melancholie, která prostupovala onou studií manželství ve stáří, se s úspěchem objevuje i zde. Studiový prostor v Arcole zaplnila dřevěná terasa a lavice hospody The White Horse. Je to poněkud těsný prostor a diváci jsou v bezprostřední blízkosti děje. Ten tvoří sérii rozhovorů mezi třemi postavami: Johnem, hostinským ve středním věku (James Doherty), jeho přítelem Markem (Hasan Dixon), který se živí jako kutil, a potulnou kostelní varhanicí Liz (Ellie Piercy).

Tyto tři postavy spojují přinejmenším dvě témata – všechny poznamenala ztráta blízké osoby a všichni si přejí udržet svůj dosavadní život ve stejných, klidných kolejích. John chce i přes klesající tržby a narůstající dluhy zachránit hospodu; Mark je spokojený s rutinou drobných oprav, kterými si vydělá na nájem, a Liz nachází uspokojení v doprovázení bohoslužeb, což bere jako únik ze své práce učitelky hudby v nejbližším městě. Rytmy venkova jsou zde vnímány jako hodnota sama o sobě, ale také jako balzám či obrana proti nahromaděné bolesti z minulých vztahů a ranám, které život přináší.

James Doherty v inscenaci Eventide. Foto: Mark Douet

Pod jejich rozhovory prosvítá naléhavé poselství, že kostel, hospoda a vesnická komunita hrají v moderním světě i nadále důležitou roli jako nadčasové symboly hodnot, s nimiž se mohou identifikovat lidé, kteří se ve vlastních životech ztratili. V tomto bezpečném kokonu zděděných významů lze nalézt prostor pro zotavení a znovuobjevení vlastní identity. V tom spočívá trvalá hodnota a opodstatnění venkovského života, který už přitom není ekonomickou jistotou.

To se však nemá stát.

Z hlediska zápletky a akce se toho moc neděje. Pod povrchem hovorů, popichování a vzpomínání na minulost se však dávají do pohybu změny, které nelze zastavit ani zvrátit. John je příliš zadlužený a příliš pije na to, aby hospodu zachránil, a vše nasvědčuje tomu, že komunitní duch, který tam pěstoval, s jeho odchodem zanikne. Už jen proto, že hospodu přebírá řetězec a panské sídlo, které bývalo centrem vesnického života, nyní vlastní developer, který rozprodal veškerou zemědělskou půdu. Liz přijíždí do vesnice čím dál méně, protože práce v kostele ubývá a svatby i pohřby se přesouvají jinam. Ani Mark nemůže najít stálou práci a přemýšlí, jak vyžít a zda není řešením odjezd. Symboly a instituce se mění, ztrácejí svou spojovací sílu s jednotlivcem a už nejsou schopny definovat a utvářet komunitu.

Ačkoli je celkový obraz ponurý, není to jen čisté zoufalství. Každá z postav najde do konce hry novou vnitřní houževnatost, která otevírá možnosti rozvíjet schopnosti, o nichž dosud nevěděly. V ohrožení tak nakonec zůstává spíše budoucnost vesnice než postav samotných.

Režisérka Alice Hamiltonová nastoluje jemné tempo – do hry jsme vtahováni spíše nenápadně než prostřednictvím kinetické dynamiky nebo dramatických zvratů. Norris píše velmi uvěřitelné naturalistické dialogy, které herci výborně naplňují. Pro oživení tempa se objevují i několik jemně propracovaných monologů. Přestávka působí poněkud rušivě a zanechala ve mně silný dojem, že hře by mnohem více slušelo jedno souvislé představení bez přerušení onoho křehkého kouzla. Méně by pak vadil i nepříliš uvěřitelný zvrat ve vztahu mezi Johnem a Liz těsně před přestávkou, který působí stejně nepatřičně jako melodramatický konec viktoriánského románu na pokračování.

Herecké výkony jsou většinou velmi působivé. Tyto role jsou dárkem pro charakterové herce s fantazií a každý z členů obsazení podává plastický výkon, kde řeč těla ladí s intonací hlasu. Dohertyho vnější vychloubačnost a chlapácké sebevědomí maskují velkou bolest a vnitřní úzkost, což je v momentech, kdy se to projeví, velmi dojemné. Hasanovi se daří zprostředkovat spoustu potlačovaného vzteku a frustrace. Jeho postava není emociálně expresivní až do pozdní fáze hry, ale technicky odvádí skvělou práci v tom, jak nás přesvědčuje, že jeho mlčení a pasivita nejsou nečinné, ale skrývají v sobě mnohé. Kostnatá, trhavá a neohrabaná gesta Ellie Piercyové nám prozrazují dříve než samotný děj, že se snaží překonat vnitřní zranění, které hrozí, že ji pohltí.

Hasan Dixon a James Doherty v inscenaci Eventide. Foto: Mark Douet.

Ve druhé polovině se objevuje jistá míra patosu, která se zdá být nadbytečná vzhledem k faktům, ale je to dáno i tím, že v životech postav dojde k několika méně přesvědčivým zvratům či náznakům vývoje, které nemají stejnou přesvědčivost tónu a dynamiky jako mistrně vykreslené úvodní scény. I když člověk nečeká úhledné uzavření všech konců, závěrečné vyznění osudů těchto postav není podle mého názoru zcela v souladu s tím, kam je směřoval tón předchozího textu.

Hlavní problém vidím v postavě Liz, která v první části hry musí až příliš dlouho jen trpělivě a pasivně naslouchat truchlení obou mužů. Když je její vlastní charakter ke konci hry načrtnut jasněji, je už pozdě a role zůstává v porovnání s ostatními dvěma nedopsaná a neúplná. Tento problém mohl napravit nový balanc hry nebo snad zavedení další ženské postavy.

Jde o laskavý, tiše uspokojivý soubor úvah o tom, jak těžký může být život na venkově a jak vzdálený byl většinou od jakékoli arkádské idyly či pastýřských představ. Míra depresí a sebevražd je na britském venkově vyšší než ve městech a tato hra nám, kteří žijeme ve městě, svým jemně naléhavým způsobem poskytuje cenný a střízlivý vhled do toho, jak a proč tomu tak je.

Inscenace Eventide se v Arcola Theatre hraje do 17. října 2015