RECENZE: Forbidden Broadway, Menier Chocolate Factory ✭✭✭

Forbidden Broadway Menier Chocolate Factory 31. července 2014 3 hvězdičky

Představte si, že je vám deset a pustí vás k dezertnímu bufetu. Je tu všechna zmrzlina, kterou dokážete sníst; čokoláda na tisíc způsobů – tabulková, tekutá, plněné košíčky, figurky zvířátek, hoblinky; exotické ovoce všech barev, tvarů a chutí; dorty – některé prosté, jiné utopené v sirupu, zdobené šlehačkou či pudinkem (nebo obojím), horké i ledové, sladké i pikantní; husté polevy a sirupy; koláče, sušenky, koblihy, řezy, želé či makronky. I sám Willy Wonka by byl hrdý na ten nekonečný a rozmanitý výběr.

S vykulenýma očima a neustálým úsměvem, občas se hlasitě rozesmějete u nějakého nečekaně lahodného sousta, jindy ohrnete nos nad sladkostí, která vás neláká, a vaše desetileté já se prostě cpe. Pořád dál. A nakonec přijde ticho, které pramení z naprostého vyčerpání z té přeslazenosti. Cítíte se blaženě, máte vzpomínku na opravdový požitek, ale už si přesně nevybavíte to nejlepší sousto a možná se dostavuje i neodbytný pocit lehké nevolnosti.

Že to znáte?

Mám podezření, že totéž platí pro milovníky hudebního divadla, kteří navštíví Forbidden Broadway. Tato satirická revue se v různých podobách hraje v New Yorku snad tři desetiletí a nyní v Menier Chocolate Factory uvádějí její aktualizovanou verzi „ušitou na míru“ Londýnu.

Přesně taková byla i moje reakce.

Ten nápad je neodolatelný. Vezměte čtyři nadané vokalisty, jednoho vtipného autora a nechte je co nejvíc uštěpačně i s láskou (nebo obojí najednou) „prohnat strojem“ broadwayské muzikály, divy a hvězdy, autory, skladatele, režiséry i choreografy – zkrátka cokoliv, co má s muzikálem co do činění.

Když se všechny prvky spojí, výsledek je delikátní a návykový. Jenže stejně jako u toho dezertního bufetu, i dobrého může být příliš. Časem to začne být až fádně přeslazené a ne všechno je tak dokonale připravené, jak by mohlo být. Z toho důvodu nedokážu na jeden zátah poslouchat celá alba nahrávek Forbidden Broadway; prostě je toho moc.

A stejné je to i s živou verzí. Celkový dojem, který si odnášíte, je, že jste se skvěle bavili. Jakmile se však pokusíte pojmenovat ty klíčové prvky, které ten dojem tvoří, zasáhne ona „sladká mlha“.

Pod koncepcí a režií je zde podepsán Gerard Alessandrini, který stál u zrodu většiny inkarnací Forbidden Broadway. Nechybí tu lesk, sláva ani chytré texty. Ne všechno ale trefí tu správnou notu – parodie na Karlíka a továrnu na čokoládu s písní „No Imagination“ působí spíše otřepaně než nápaditě a kousky na Wickeda nebo Jersey Boys na tom byly podobně. Číslo Into The Woods zas působilo prostě jen zlomyslně.

Na druhou stranu tu byla geniální čísla utahující si z muzikálů Once, Lví král, The Book Of Mormon, Matilda, Miss Saigon a Bídníci; posledně jmenovaní jsou sice starší materiál, ale díky tak svižným a energickým výkonům stále působí svěže a vtipně.

Účinkující jsou velmi talentovaní. Všichni skvěle zpívají a s lehkostí tančí. Součástí kouzla Forbidden Broadway byla v minulosti schopnost interpretů napodobit reálné umělce s dechberoucí přesností. A jednou z hlavních radostí bylo sledovat, jak stejný umělec mistrně imituje hned několik různých hvězd.

Zde se však jedná spíše o karikaturu než o přesnou imitaci. A většinou to vlastně funguje lépe – například Damian Humbley jako Mandy Patinkin přinesl spoustu radosti. Sophie-Louise Dann naopak excelovala v imitaci Julie Andrews. U jiných hvězd – jako Lansbury, Minnelli nebo Menzel – už ale ona i Anna-Jane Casey nebyly tak úspěšné. Bylo to spíš jen takové vzdálené napodobení. Pořád to ale bylo humorné, i když vtip nezasáhl pokaždé přímo do černého.

Nejlepší okamžiky večera přišly v duetech, triech nebo kvartetech – Ben Lewis a Humbley v jízlivém výstupu z Book Of Mormon; Casey a Dann v souboji o přízeň mezi Ritou Moreno a Chitou Riverou; trio parodující úvodní číslo z Guys and Dolls nebo když všichni čtyři rozebírali věrohodnost Once či styl Lvího krále.

Casey a Humbley vypadali v žánru revue nejpřirozeněji, bleskově střídali scény i vokální styly a v honbě za humorem se nebáli nadsázky v herectví. Obraz Humbleyho, který se jako kýčovitá Slečna Trunchbullová (z Matildy) slastně štípe do bradavky, v paměti utkví na dlouho. Útok Casey na Frozen s názvem „Let It Blow“ byl velmi vtipný. Stejně jako úžasně pravdivý sentiment v písni „This is The Song They Stole From Us“, kterou Lewis a Dann podali dokonale afektovaným a camp způsobem.

Závěrečný, dosti temný komentář ke stavu komerční Broadwaye pak byl vynikající tečkou na konec.

Návštěva divadla je to velmi příjemná – i když částečně závisí na důkladné znalosti muzikálů posledních let a jejich hvězd, což rozhodně není na škodu. Diváci by přece měli mít o populární kultuře hudebního divadla přehled.

Díky těmto talentovaným umělcům večer zaručuje přemíru potěšení. Pachuť onoho pocitu „přejedení u dezertního bufetu“ však v člověku přesto zůstává.

Forbidden Broadway se v září přesouvá do Vaudeville Theatre.