RECENZE: Give My Regards To Broadway, Upstairs At The Gatehouse ✭✭✭

Julian Eaves navštívil divadlo Upstairs at the Gatehouse, aby zhodnotil revue Give My Regards To Broadway.

Give My Regards To Broadway

Upstairs At The Gatehouse

20. července 2018

3 hvězdičky

Na této nádherné, komorní a přitom významné scéně v severním Londýně je úžasná její neutuchající schopnost objevovat a dávat prostor nejlepším novým divadelním talentům v zemi.  Každá návštěva tohoto prostorného a nesmírně všestranného sálu nad hospodou vás povede po schodišti doslova vytapetovaném plakáty minulých inscenací, na nichž najdete jména největších hvězd současné britské zábavy.  Pokud půjdete dál do horního baru, uvidíte stěny až ke stropu lemované portréty těch, kteří zde vystupovali – je to skutečný seznam toho nejlepšího, co náš průmysl nabízí, zejména pokud jde o ten nejnáročnější žánr: hudební divadlo.

A nyní, s touto půvabnou letní revue, se potvrzuje, že do této konstelace talentů přibudou nové tváře. Formát je prostý: dva chlapci a dvě dívky, klavír a bicí nás provedou přehlídkou Velkého amerického zpěvníku od dob George M. Cohana (autora titulní písně) až po poválečné úspěchy – ačkoli je show uváděna jako ohraničená rokem 1942, mnoho čísel tuto hranici lehce překračuje, a stejně tak se materiál nedrží jen Broadwaye: skvěle zastoupen je i Hollywood s velmi atraktivními kousky.

V rukou zkušeného Harryho Blumenaua – který je v branži známý i v jiných profesích, ale zde se představuje jako efektivní a srozumitelný režisér – je sled čísel dobře uspořádaný a hladce provedený.  S postupujícím představením se navíc zlepšuje plynulost a přirozenost, s níž obsazení komunikuje s diváky, přičemž některé výkony vytvářejí skutečně kouzelnou atmosféru.  Své zde odvádí i všestranný choreograf Chris Whittaker: dobře ví, jak využít prostor, a pro svůj tým připravil několik velmi poutavých tanečních čísel.  Mám pocit, že oba tyto aspekty show se budou během uvádění dále pilovat pod dohledem svých tvůrců.

Nejzkušenější z kvarteta účinkujících je bezpochyby Američanka Rebecca LaChance, která do souboru přináší zkušenosti ze školy Tisch i roli hlavní hrdinky z nedávné inscenace „Mack and Mabel“ (Chichester a britské turné).  Její jevištní přítomnost je podmanivá a její precizní smysl pro detail oživuje neochvějně uvolněný a spontánní projev; je to neodolatelná kombinace a jsem si jistý, že o ní v budoucnu ještě hodně uslyšíme.

O něco novějšími talenty jsou atraktivní soprán They Butler, která o svůj krásný hlas pečuje a nikdy ho zbytečně neforsíruje.  Pánské duo tvoří energická a stejně jako u dam skvěle kontrastní dvojice: dramaticky působivý Albert Linsdell, jehož atletičnost dodává choreografiím sílu, a Ben Lancaster s hladkým hlasem připomínajícím Jamieho Cullena, jehož zdánlivě nenucený a svěží vokální projev je vždy naprosto přesný.  Není vůbec snadné nechat takto známý hudební materiál zaznít tak neotřele a poutavě.

Skutečným triumfem je však citlivé hudební vedení od klavíru v podání stále žádanějšího Oliho George Rewa, který se rychle stává jedním z nejlepších korepetitorů široko daleko.  Jeho výkon, stejně jako výkon vynikajícího bubeníka, vám utkví v paměti stejně jako herci.  Velký podíl na tom mají fantastická hudební aranžmá Lawrence Michalowského – žhavého nováčka v oboru.  Michalowski, který sotva opustil školu, je výrazným novým talentem se schopností přehodnotit i ty nejprošlapanější hudební stezky a najít nové zvuky v nejhranějších hymnách muzikálové historie.  Svěžest jeho představivosti a správnost jeho voleb vám doslova vyrazí dech, jak sází jeden hit za druhým ve skvělých nových úpravách.

Záleží na osobním vkusu, zda se ztotožníte s rozhodnutím tvůrců vynechat jakékoli hlubší téma nebo příběhovou linku.  Dosud to bylo osvědčeným prvkem revuí v Upstairs at the Gatehouse a místní publikum by takový rámec mohlo očekávat.  Kdo ví?  Je třeba jen říct, že zde chybí a mně osobně – možná zvyklému na to, že revue má mít pevnější strukturu – tam trochu scházel.  Možná je to něco, co by zasloužilo více pozornosti?  Zatímco show vyniká velkolepými aranžemi, možná by jí prospěl jasněji definovaný „postoj“.  Tím by se pak mohly ostřeji vyprofilovat i některé méně jasné momenty v režii a choreografii.

Světelný design Aliho Huntera je vkusný s několika nápaditými prvky, zatímco zvuk Nica Menghiniho je možná až příliš nenápadný: rozhodnutí nechat hlasy neozvučené je legitimní, ale objevily se jeden či dva problémy se srozumitelností.  Celkově se však jedná o další úspěch v kariéře producenta Josepha Hodgese, který navzdory svému mládí dosáhl již mnohého.

WEBOVÉ STRÁNKY UPSTAIRS AT THE GATEHOUSE