RECENZE: Great Britain, Lyttleton Theatre ✭✭

Billie Piper v inscenaci Great Britain v Národním divadle. Foto: Johan Persson Great Britain Lyttleton Theatre 4. srpna 2014 2 hvězdičky

Hra Great Britain, která se momentálně uvádí v Lyttleton Theatre (v budově National Theatre) a brzy se přesune do West Endu, je satirické monstrum s mnoha chapadly z pera Richarda Beana. V režii sira Nicholase Hytnera jde o tříhodinovou toulku nekonečnou vlnou následků Levesonova vyšetřování, která se snaží komicky posvítit na aktivity politiků, policie a tisku (s občasným rýpnutím do vděčného komického klišé – kněze pedofila), přičemž celou dobu poukazuje na nejdůležitější postavu v sále – Veřejnost.

A jako většina podobných výletů, ani tento není příliš vtipný.

Nabízí sice mnoho podnětů k zamyšlení i ke sledování, ale cesta se zdá být příliš vyšlapaná (ať už jde o neutichající debaty o tom, zda regulovat tisk, či nikoliv, soudní kauzy o odposleších telefonů připomínající Ságu rodu Forsytů nebo lynčovací kampaně proti bývalým hvězdám obviněným z neřestí). Neustále vás doprovází pocit důvěrné známosti, šedi a ohranosti – jako uvadající květiny, tlející dřevo a dozrálé i nezralé bobule. Občas kolem proběhne zajíc a jen zřídkakdy narazíte na překvapivý květ či úkaz, který je nečekaný, dokonale tvarovaný a bere dech.

Tímto překvapením v obsazení je Oliver Chris – jeho výkon je naprosto přesný. Má vytříbený cit pro komediální načasování a z policejního komisaře Donalda Doyla Davidsona udělal dokonalou kombinaci absurdity a smrtelné vážnosti. Právě jeho mistrovství v této dualitě odhaluje nedostatky ostatních hereckých výkonů.

Většinou je to důsledek režijního konceptu. Styl hraní není jednotný – najdeme tu nespoutané, přehnané parodie na realitu, které mají k vkusné komedii daleko a koření spíše v lidové báchorce (Robert Glenister jako nenasytný a podlý šéfredaktor Wilson Tikkel nebo Billie Piper jako dravá, bezohledná redaktorka Paige – postava, pro kterou byl výraz „přes čáru“ snad vynalezen). Pak je tu fraška (Aaron Neil jako suchopárný a tupý policejní komisař, naprosto nereálný, ale hraný s vážnou tváří pro maximální efekt: „Stopa je ta jediná věc, kterou nemám“) nebo postavy jako ze suchých sitcomů (Konzervativní premiér Ruperta Vansittarta, vlezlý Jimmy „The Bins“ Iana Hallarda nebo zrazený kriketista Josepha Wilkinse). Kiruna Stamell je vlastně jediná, kdo drží krok s Chrisem – její role chytré, uhlazené a překvapivě schopné právničky je jednou z mála skutečných a nečekaných radostí této inscenace.

Protože chybí ucelený styl, divák si není jistý, na co se vlastně dívá a proč. Je to škoda, protože ansámbl je obrovský a plný skvělých herců – kdyby byli vedeni jedním jasným směrem, výsledek mohl být úplně jiný.

Piper je v roli Cruelly de Vil novinového světa skvělá – ale o kolik zajímavější (a znepokojivější) mohl být Beanův text, kdyby ji hrál s větší zranitelností a s přesvědčením, že to, co dělá, je pro vyšší dobro, a ne jen pro vlastní ambice? Co kdyby Glenisterův odporný šéfredaktor byl starý tiskový válečník, kterého převálcovala moderní technologie a nutnost soupeřit s internetem o senzace; někdo, kdo se cítí v pasti a k takovému jednání je nucen okolnostmi?

Nebo co kdyby každá postava byla napsána i hrána ve stylu lidového divadla, nebo naopak se suchým nadhledem? Celkový dojem by byl okamžitě zajímavější a výsledek nevyhnutelně vtipnější.

Místo toho se v Beanově kypícím guláši sociálních témat tísní snad každý komediální styl a všechny se snaží urvat si pozornost pro sebe. Výsledek je pak fádnější, než by si zasloužil.

Scéna Tima Hatleyho je vynikající, evokuje chaos redakce i další místa, včetně vtipně pojatého podniku The Ivy. Celé to vypadá nádherně, opravdu nádherně.

Moderních satirických komedií je poskrovnu, ale nedávný Charles III ukázal možnosti, které tento žánr nabízí. Tam byli všichni na jedné lodi a k textu přistupovali stejným způsobem. Beanův počin na ligu Charlese III nedosahuje, ale s trochou přepisování, delším zkoušením a pevnějším režijním vedením by mohl divadlu nabídnout skutečnou příležitost přispět do debaty o svobodě tisku, a ne být jen nesourodou procházkou různými styly komedie.