RECENZE: Guys and Dolls (Sázky a drahušky), Chichester Festival Theatre ✭✭✭✭

Clare Foster jako Sarah Brown a Jamie Parker jako Sky Masterson ©Alastair Muir Guys and Dolls (Frajeři a sajtny) Chichester Festival Theatre 23. srpna 2014

4 hvězdičky

Když se mluví o Guys and Dolls, naprosto dokonalé „muzikálové bajce z Broadwaye“ z pera Franka Loessera (hudba a texty) a Jo Swerlinga a Abea Burrowse (libreto), vycházející z povídky Damona Runyona The Idyll Of Miss Sarah Brown a dalších příběhů, hovor se obvykle točí kolem dvou věcí: Adelaidina nářku (Adelaide's Lament) a hitu Sit Down You're Rocking The Boat. Na jednu stranu je to pochopitelné; jsou to strhující čísla, která pravidelně sklízejí aplaus na otevřené scéně. Na stranu druhou to však značí naprosté nepochopení toho, o čem Guys and Dolls vlastně jsou – možná vlivem špatně uchopených inscenací – a co je jejich skutečným hnacím motorem.

Právě příběh Sarah a Skye tvoří narativní páteř celého kusu. Jde v podstatě o Sářin příběh, protože téměř vše, co Sky dělá, dělá pro ni nebo s ní. Vše ostatní, včetně peripetií Nathana a Adelaidy, slouží tomuto ústřednímu pulzu. Pokud se pozornost nesoustředí přímo na Sarah a Skye, show nemůže fungovat tak, jak by měla. Jistě, verze, která do světla reflektorů protlačí Nathana a Adelaidu, může být vtipná a zapamatovatelná, ale není to to pravé ořechové.

V Chichester Festival Theatre se právě hraje revival Guys and Dolls, který „to pravé“ rozhodně je. Režisér Gordon Greenberg pochopil pohádkový původ předlohy (všudypřítomné barvy a nadsázka, včetně gangstera převlečeného za jeptišku na kole) a inscenaci vystavěl a vypointoval tak, že slova, dialogy, postavy, texty písní i hudba splývají v jeden soudržný, poutavý celek (nečekají vás žádné momenty typu „teď si prostě zazpíváme“). A co je hlavní, vše se točí kolem Sarah, Skye a jejich rodící se romance.

V Jamie Parkerovi jako Skyovi a Clare Foster jako Sarah našel Greenberg ideální dvojici, o kterou může svou produkci opřít.

Parker je v roli uhlazeného, sebevědomého hazardního hráče naprosto úžasný; je to muž, který umí pít a smát se s kumpány, tančit s dámami a okouzlovat je, vyprávět skvělé historky a vycítit šanci na rychlý tisíc liber s přesností Velkého hadronového urychlovače. Sky je mužem, kterým muži chtějí být a se kterým ženy chtějí žít. Parker tento pocit do svého Skye vkládá s naprostou lehkostí.

Zároveň je však dostatečně talentovaný na to, aby ukázal trhliny v jeho brnění – jeho překvapení z toho, jak ho Sarah přitahuje, potlačení tělesné touhy vůči jejím podroušeným návrhům kvůli smyslu pro fair play, bolest z toho, že ji zklamal, a nakonec upřímnou radost a potěšení z toho, že se stal jejím manželem.

A zpívá s obrovským elánem a sebedůvěrou. Píseň Luck Be A Lady Tonight v Parkerově podání pulzuje vášní a pocit, že v tu chvíli skutečně vše sází na jeden hod kostkou, je hmatatelný a vzrušující. Něžná I'll Know a reflexivní My Time Of Day mu zase umožňují ukázat jeho rozsah a všestrannost. Pěvecky je tato role velmi náročná; v kombinaci s hereckými nároky jde často o téměř nesplnitelný úkol. Parker to vše zvládá – sugestivně, svůdně a napínavě.

Ve chvíli, kdy v rozhovoru se Sarah padne zmínka o „chemii“ mezi dvěma lidmi, se Parker zastaví, na okamžik ztuhne a upřeně se zadívá na udivenou Sarah v podání Foster. To ticho mezi nimi vypovídá o instinktivních citech, které se oba snaží ignorovat, víc než jakýkoliv dialog. Později, když se stejné chvění opakuje při další zmínce o chemii, by se na tom napětí mezi nimi dalo smažit vejce. Geniální práce.

Foster je jako Sarah naprosto dokonalá a pomáhá Parkerovu Skyovi zářit. Ztělesňuje protiklad Skye: je napjatá, upjatá, uzavřená do sebe, svázaná pravidly, odhodlaná zachraňovat duše ostatních, aniž by myslela na svou vlastní. Foster tohle všechno ukazuje, ale přitom dokáže Sarah od samého začátku vykreslit jako sympatickou postavu. To je velký um.

V havanské sekvenci je Foster vynikající a precizně mapuje Sářinu cestu od nedůvěřivé nejistoty přes divoké uvolnění podpořené bacardi až po otevřené a vřelé přijetí lásky. Je radost ji sledovat a její If I Were A Bell je čisté potěšení a zároveň lekce herectví.

Pěvecky je přesně takovou Sarah, jakou potřebujeme. Její I'll Know je čisté a jasné, přímo zářivé, zejména ty působivě lehké, vznášející se tóny vystihující naději i bolest. V I've Never Been In Love Before s Parkerem dosahují vokální harmonie, která je podmanivá a neodolatelná – přesně ten typ zpěvu, u kterého pláčete štěstím. A závěrečné číslo Marry The Man Today dává Foster šanci předvést další komické a pěvecké dovednosti, čehož se chopila s neuvěřitelnou chutí.

Dohromady jsou Parker a Foster jako dynamit; nejlepší dvojice Skye a Sarah, jakou jsem kdy viděl nebo slyšel. V úplném závěru představení, kdy Sky stojí za Sarah a pevně, majetnicky, ale jemně ji objímá a ona se do něj vpíjí, vidíte v jednom okamžiku tu vrstevnatou pozornost k detailu, která dělá tyto výkony tak nezapomenutelnými.

Peter Polycarpou je solidní Nathan Detroit a sklízí mnoho smíchu. Jeho nejsilnější momenty, a ty jsou opravdu skvělé, přicházejí ve scéně v kanalizaci ve druhém dějství při jednání s mazaným Velkým Juliem (v podání impozantně vysokého Nice Greenshieldse). Vynikající charakterové herectví odvádí Nick Wilton, který vytěžil maximum z role Harryho the Horse, a Neil McCaul, který je naprosto rozkošný jako Sářin ochranitelský, ale lehce uličnický strýček Arvide.

Ian Hughes je úžasně čilý a barvitě komický jako Benny Southstreet a nešlápne vedle v žádném ohledu. Harry Morrison zpívá roli Nicely-Nicely Johnsona bezchybně, ale v dialozích působí až příliš upjatě a strojeně. Kdyby ubral na afektu, byl by dokonalý. Jeho Sit Down bylo zazpíváno velkolepě a duet s Hughesem, titulní píseň, je jiskřivý a radostný.

Verze Adelaidy v podání Sophie Thompson mi přišla příliš vulgární, groteskní a až příliš připomínala mužskou travesti roli z pantomimy, což mě spíše rozptylovalo a nebavilo. Kdyby Lucille Ball hrála v muzikálu zombie, vypadalo by to a znělo asi takhle. Teprve když se k ní připojila Foster v duetu Marry The Man Today, přestala působit jako pomatený krocan plný kdákání a peří.

Chyběla jí vřelost a hlubší smutek – což je přitom to, díky čemu Adelaide funguje. Ve svých dvou číslech v Hot Boxu by měla zářit; její jevištní persona má být v ostrém kontrastu k jejímu skutečnému životu plnému stresu z toho, co jí Nathan provádí. Nutno však říci, že chicesterské publikum ji nadšeně vítalo a režisér jí dopřál poslední děkovačku. Podle mého názoru je však Adelaide mnohem zajímavější, složitější a nekonečně vtipnější postava, než jak ji Thompsonová pojala.

Greenberg nevěnoval dostatečnou péči aktivitám ansámblu. V Guys and Dolls by měl mít každý na scéně svůj konkrétní účel, něco, čím přispěje k té broadwayské bajce. Příliš často se zde stávalo, že tam prostě jen byli, zpívali a tančili.

Choreografie není překvapivě nijak zvlášť nápaditá, zajímavá ani zdařilá. Předehře, havanské scéně i úvodu ke scéně v kanalizaci chyběla soudržnost a v Havaně nebyla ani stopa po zakouřené, smyslné a opojné atmosféře či nádechu exotického šílenství, které tam být mají. Foster to sice zachraňuje sama, ale Carlos Acosta a Andrew Wright jako by nepochopili, jak důležitý přínos může tanec v těchto momentech mít. Zbytek tance byl řemeslně odvedený, ale nic, co by diváka zvedlo ze sedadel.

Hudba pod zkušeným dohledem Garetha Valentinea byla odehrána skvěle s výrazným důrazem na žestě. Některé písně chytře začínaly bez doprovodu, čímž plynule propojovaly text s partiturou. Vše se zpívalo ve správném tempu, s náležitou energií a přesností.

Přiznávám, že mi v orchestraci chyběla výraznější stopa perkusí; až příliš často chyběl definitivní rytmický podkres tam, kde by měl být. A vůbec se mi nelíbily přídavky v Sit Down You're Rocking The Boat, které působily jako snaha znovu navodit kouzlo Brotherhood of Man z muzikálu Jak uspět v obchodě bez vynaložení větší námahy. Sit Down je Nicelyho pěvecké svědectví – stačí mu jeho skvělá vokální forma a sbor, který ho podpoří. Nepotřebuje generálku Cartwrightovou, aby tam měla své sólo.

Scéna Petera McKintoshe funguje celkem dobře, ale je trochu těžkopádná a málo barevná. Totéž platí o kostýmech. Najdou se tu ale i chytré prvky – líbilo se mi, že Nathan a Adelaide byli vždy v nějakém odstínu fialové a Sky se Sarah v modré a červené, kromě scény v Havaně. A jen Jamie Parker mohl přežít ten závěrečný kostým Armády spásy se ctí. Jako geniální volba se ukázal stánek na čištění bot, který děj pevně ukotvuje v ruchu a shonu Broadwaye.

Ať si kdo chce co chce říká, Guys and Dolls nejsou sázkou na jistotu. Dají se udělat i velmi špatně. To se ale v tomto případě nestalo. Tady se pozornost právem soustředí na Sarah a Skye, a Foster s Parkerem jsou naprosto excelentní. Byla by hloupost nechat si ujít jejich úžasné výkony světové úrovně.