RECENZE: Hamlet, English Repertory Theatre ✭✭✭

Rachel Waring jako Hamlet. Foto: Guy Dovell Hamlet

English Repertory Theatre, Cockpit Theatre, Marylebone

18. února

3 hvězdičky

Jak dobře Hamleta vlastně známe? To je zásadní otázka, kterou si klade tato neustále podnětná a svižná verze hry, která se momentálně hraje v divadle Cockpit. Možná si myslíme, že hru známe, přinejmenším jako nevyčerpatelnou studnici citátů, ale pasivní a hloubavé čtení textu je něco úplně jiného než jeho prožívání jako dramatu. Navíc vzhledem k délce hry při nezkráceném provedení (které si se svými 4–5 hodinami nezadá s Wagnerovou operou) v podstatě neexistuje žádná kanonická či předvídatelná inscenační tradice, o kterou by se dalo opřít.

Každý režisér provádí – a vlastně musí provádět – řadu škrtů a interpretačních voleb prostě proto, že hra je fascinující, ale také nedokonale překypující. Každá interpretace musí být částečná a selektivní, aby vůbec dávala smysl v záplavě protichůdných čtení děje a motivací hlavní postavy, které jsou v původním textu přítomny. Jde o mnohem větší „problémovou hru“ než ta pozdější Shakespearova díla, která toto označení konvenčně nesou.

Soubor English Repertory Theatre a režisér Gavin Davis vytvořili verzi s délkou pouhých 100 minut (včetně přestávky), která hned v úvodu prohlašuje: „není tu žádný duch, žádné vytáčky, jen pomsta“. Rozestavění bílých stolů a židlí, které se v každé scéně mění způsobem odkazujícím na Petera Brooka, nastoluje abstraktní tón. Scénu doplňuje školní prostředí, v němž Hamleta, Ofélii, Rosencrantze (zde sloučeného s Guildensternem) a Laerta vyučují Horatio a Polonius, přičemž Gertruda a Claudius vystupují (zjevně) jako ředitel s manželkou.

Chybí tu duch, v podstatě i scéna s hrobníky a první dvě dějství byla natolik zhuštěna, že zmizela většina Hamletova váhání a kličkování. Hamlet se o vraždě svého otce dozví z dopisu, nikoli při dobrodružné pochůzce po hradbách. To, co zbývá, je hra spíše akční než reflexivní, v podstatě „tragédie pomsty“, ovšem hnaná dospívající úzkostí a odporem k jakékoli formě autority raději než politickými či strategickými kalkuly.

Tento přístup přináší i své klady. Akce má spád a volnost, což je vítané zejména tehdy, když jsou možnosti divadla Cockpit (arénovité hlediště a četné vchody a východy) využity tak dobře jako zde k vytvoření neustálé interakce a neklidného pohybu.

Zejména závěrečné scény hry míří k finálnímu obrazu smrti s neúprosným, nepřerušovaným soustředěním, které je velmi působivé a osvěžující. Stejně tak scény, v nichž je autorita konfrontována a vtipně zesměšňována, v tomto školním scénáři skvěle vynikají a upřímně baví.

Soutěživé slovní hříčky Antonia a Hamleta jsou zde skutečně vtipné, nikoli únavné, a působí přesvědčivě jako rivalita domýšlivého učitele a hvězdného žáka, která přerůstá v smrtící boj o moc. Kontrast mezi uhlazeným hráčem ve stylu „Domu z karet“, kterým je Claudius, a Hamletovým čistým odporem ke korupci ve všech jejích podobách, rovněž vyzařuje autentickou a chvějivou sílu, zejména v napjatých okamžicích králova pokusu o zpověď.

V jiných ohledech jsou však prozkoumané cesty méně plodné a místy i matoucí. Absence ducha oslabuje sílu Hamletovy motivace a přítomnost Ofélie ve třídě po celou dobu Hamletova pletichaření radikálně mění jejich citové pouto – dělá z ní totiž spoluvinici, která ví o mnohem více věcech, než Shakespeare dovoluje.

Radikální přepracování textu a děje je jistě přípustné, pokud zachovává srozumitelný přehled o citových a psychologických schématech, která spojují hlavní postavy. Tím, že tato adaptace akcentuje některé rysy zápletky a jiné zamlčuje, bohužel ne vždy toto autentické vzorce uchovává. Někdo, kdo by se s hrou setkal v této verzi poprvé, by o mnohé přišel.

Skutečně velká nastudování této hry se nesnaží zachytit a rozvinout všechny psychologické roviny v Hamletově proměnlivé a překypující mysli; snaží se však o nich velkoryse naznačit dostatek, aby zbytek práce odvedla kolektivní představivost diváků a jejich zděděná znalost této hry.

Samotné přednosti této inscenace jsou proto i jejími slabinami, což ilustruje školní podání Priamova jatka „drsným Pyrrhem“, které je v jistém smyslu vrcholem první poloviny večera. Představit tuto satiru na tragédii pomsty jako hodinu latiny o Iliadě, která se slavně vymkne kontrole na účet učitele klasických jazyků Polonia, je skvělý, elegantní a dramaticky vtipný nápad.

Ale navázat na to fragmentárním a upřímně řečeno zmateným podáním monologu „Ó, jaký podlý chlap a otrok jsem!“ je skutečným násilím na Shakespearových záměrech. Uniká tak jeden z velkých momentů hry, kde jsou slovní přesnost, niternost a jemnost nezbytné, ať už je výklad dilemat hlavní postavy jakýkoli. Nebyl to jediný okamžik v inscenaci, kdy panovala nejistota, kdy, jak a proč provést přechod od břitké satiry, suchého humoru a odtažitosti k opravdovosti a otevřenému přesvědčení.

Tyto problémy by se (ironicky) daly vyřešit uspokojivěji, kdyby se věnovala větší pozornost zvuku a struktuře samotného jazyka hry, který v sobě znovu a znovu nese náznaky toho, kde je zapotřebí jemná změna tempa, barvy a rytmu.

Nejúspěšnějšími herci byli ti, kteří verš využili ve svůj prospěch, místo aby ho nutili podřídit se obecnému jednolitému emocionálnímu sevření. Polonius (Oliver Hume), Claudius (Jon House) a Gertruda (Helen Bang) po celou dobu, a Hamlet (Rachel Waring) v pozdějších fázích hry, odvedli v tomto ohledu vynikající práci. Člověk měl pocit, že s postupujícím uváděním hry získá celý soubor větší jistotu v práci s textem, jakmile se dostatečně uvolní, aby viděli, kolik pomoci jim Shakespeare nabízí.

Tyto výhrady k interpretaci by neměly ubírat na celkově vysoké intenzitě a kvalitě obsazení, v němž nejsou žádné rušivé slabé články, ale naopak hodně obratné, energické a originální práce, zejména v jevištním pohybu. Rachel Waring byla v roli Hamleta obzvláště působivá v druhé polovině, kde se fyzická energie, vzteklý vtip a doutnající pohrdání, které projevovala v dřívějších scénách, přetavily v neochvějné ztělesnění hesla „mé myšlenky buďte jen krvavé, nebo za nic nestůjte.“

Zařazení přestávky do této inscenace bylo chybou, kvůli které z hodnocení ubyla jedna hvězdička: pokud hrajete Hamleta jako detektivku o pomstě, pak musí thriller proběhnout v plném tempu a bez přerušení.

Nicméně pro každého, kdo má vášeň pro nové přístupy k Shakespearovi, je to poutavý večer v divadle, který je kontroverzní v tom nejlepším slova smyslu. Jako vždy byl nejlepším doporučením oživly ruch u baru o přestávce i po skončení představení.