RECENZE: Harvey, Theatre Royal Haymarket ✭

Maureen Lipman, Desmond Barrit a Ingrid Oliver. Foto: Manuel Harlan Harvey

Theatre Royal, Haymarket

23. března 2015

1 hvězdička

Málo pozornosti se věnuje nadaným tvůrcům, kteří připravují scénografii a kostýmy pro představení na West Endu. Ceny se obvykle soustředí na herectví a režii, a ačkoliv se často udělují ocenění za scénu, kostýmy, světla a zvuk, nikdy nejsou považovány za ty „velké“. Přitom je výprava pro celkový zážitek z divadelní produkce stejně zásadní jako jakýkoli jiný aspekt. U těch nejhorších inscenací vám dobrá scéna podnítí fantazii a dovolí vám se do ní pohledem ztratit; špatná scéna naopak dokáže odvádět pozornost od hereckých výkonů, ať už jsou dobré, nebo špatné.

Peter McIntosh vytvořil prostě nádhernou, neuvěřitelně detailní scénu pro novou inscenaci hry Harvey v režii Lindsayho Posnera. Tato hra Mary Coyle Chase z roku 1945, oceněná Pulitzerovou cenou, se právě otevřela v Haymarket Theatre po úspěchu v Birmingham Repertory Theatre a britském turné. Samotná scéna si zaslouží potlesk na otevřené scéně.

Když hra začíná, nacházíme se v knihovně/obývacím pokoji domácnosti Dowdových a Simmonsových. Všude je krásné syté dřevěné deštění. Vkusný nábytek, nádherná růžová lenoška, krb, nad nímž visí dominantní fotografie úctyhodné dámy, nekonečné řady knih, malý stolek na telefon a jedna či dvě krásně čalouněné židle. Z celého prostoru dýchají peníze, ovšem s nádechem těžko definovatelné výstřednosti. Chodbou vidíme dveře do další místnosti, kde probíhá jakási společenská událost. Zní hudba Gilberta a Sullivana v podání dámy, která je zřejmě místní celebritou. Atmosféra je lahodná a lákavá.

Když se děj přesune do místního sanatoria, scéna obývacího pokoje prostě odpluje stranou. Do akce se tiše dají obrovské pojízdné panely. Přijíždí scéna nová – tahle je sterilní, v nemocniční zeleni, vyzařující úřednickou neútulnost a převahu. Působivé je, že zatímco obývací pokoj byl obdélník, toto je jakýsi trojúhelník: hrací prostor je úplně jiný, svěží a zajímavý. Je tu několik dveří slibujících klasické teatrální třískání a schodiště vedoucíamsi vzhůru. Atmosféra je opět plná očekávání, provokující, ale úplně jiným způsobem než u první scény.

Děj se vrací do obývacího pokoje a po přestávce se objeví nový prostor: útulný bar. Mohl by to být tajný bar kdekoli – spousta dřevěného obložení, bohatě zásobený bar se zrcadlovými plochami, málomluvný barman a spousta stolků a židlí. Působí to hřejivě a intrikánsky, i proto, že se o tomto baru v předchozích scénách hodně mluvilo. Když moment v baru skončí, dojde k další tiché výměně a jako zázrakem se pro závěrečnou scénu vune na místo scéna sanatoria.

Detaily scény zmiňuji ze dvou důvodů. Zaprvé proto, že McIntoshův výkon je světová extratřída. Ta magie, s jakou se dekorace mění, krásně zrcadlí svět, kde budoucnost dokáže předpovědět metr devadesát vysoký bílý králík jménem Harvey. Je to zářný příklad toho, jak scénograf našel chytrý a nenásilný způsob, jak nechat scénu odrážet ústřední témata hry. A zadruhé proto, že výprava je zdaleka to nejlepší, co tato inscenace nabízí.

V režii Lindsayho Posnera je to však to nejnudnější ztvárnění okouzlujícího příběhu Elwooda Dowda a jeho králičího přítele Harveyho, jaké si lze představit. Chaseové hra je lehká, vtipná a plná šarmu; má fraškovité prvky, které ale nedominuje. Aby hra uspěla, režisér musí zajistit, aby do popředí vystoupil šarm, tempo bylo svižné a herecké výkony upřímné. Nejsou tu žádné skryté významy, složité podtexty ani hloubkové rozbory citlivých témat.

Ne. Je tu jen jemná, nevinná a omamná zábava a myšlenka, že štěstí máme všichni přímo před očima, pokud ho dokážeme uchopit. Jak na to, nám ukazuje muž, který je blaženě šťastný ve společnosti svého „imaginárního“ vysokého bílého králíka, titulního Harveyho.

Jenže Posner jako by nechtěl, nebo nedokázal, nechat text volně působit. Namísto upřímnosti a šarmu volí strojenou charakterizaci a výkony, siláctví místo jiskření, uječenost místo jemnosti a cynismus dneška místo nostalgického oparu tehdejší doby. Tlukoucí srdce hry autorky Chaseové není vůbec slyšet; Posner ho nahrazuje tvrdou moderností tam, kde je nezbytná měkká nostalgie.

Vše se vyjasní, když v závěru druhého dějství na scénu vstoupí Lionel Haft v roli odhodlaného, ale uctivého taxikáře, který chce zaplatit jízdné. Haft je ve své krátké scéně zářivý, v očích mu hraje radost a má v sobě uvolněný elán. Je to muž, který si užívá život a jde si za svým. Není v tom žádný kalkul, jen pravdivé herectví. Haftova postava ostře kontrastuje se všemi ostatními.

Chaseová využívá Haftovu postavu, aby Elwoodově sestře Vetě ukázala, že se bez Elwooda ve svém životě vlastně neobejde. Jinými slovy, taxikář přináší moment, kdy Veta přijme Harveyho. Vidět neznamená věřit; Veta Harveyho viděla, ale nikdy mu nevěřila. Až příhoda se ztracenou peněženkou, potřebnou k zaplacení jízdného, donutí Vetu uvěřit a přijmout věci tak, jak jsou. Elwood to tak dělá celou dobu, ale teď to konečně dochází i Vetě.

Je to ústřední myšlenka hry: spokojenost přichází skrze přijetí a víru. Dvě dvojice milenců v očekávání (sestra Kelly a dr. Sanderson; Myrtle Mae a Duane) se musí tuto lekci naučit, aby se jejich osudy mohly propojit. Dr. Chumley i dr. Sanderson musí přijmout fakt, že se mohou mýlit; soudce musí přijmout, že ne vždy ví všechno nejlépe; Myrtle Mae musí přijmout, že její potřeby nejsou ty nejdůležitější. A Veta musí přijmout, že Harvey není nepřítel – nepřítelem je její vlastní zatvrzelost.

Elwood přijímá každého a věří každému: to je lekce, kterou musí ostatní naučit. Stejně tak Haftova postava. Přijímá každého pasažéra a věří, že s ním bude zacházeno fér. Zosobňuje Harveyho filozofii, jen k tomu nepotřebuje neviditelného obřího králíka ani Pooku.

Půvab kusu nevychází jen z prostředí a dialogů, ale také z hereckého podání. A kromě Hafta je tu herectví překvapivě neohrabané.

Nikdo z obsazení – Jack Hawkins (dr. Sanderson), Ingrid Oliver (Myrtle Mae), Youseff Kerkour (Duane), Sally Scott (sestra Kelly) ani David Bamber (dr. Chumley) – nepřináší na scénu teplo ani šarm. Chybí pocit kvetoucí lásky, štěstí z nových možností nebo prostá radost. Všichni jsou hrubí, strozí a chladní, zatímco by měli být rozkošní. Moderní uječenost není náhradou za starosvětskou pohodu.

Amanda Boxer a Desmond Barrit si vedou o něco lépe, ale přes veškerou výstřednost svých typových postav (společenská dáma a soudce) by i oni potřebovali podstatně víc šarmu.

James Dreyfus, jinak skvělý herec, se zde zdá být ztracen v moři samolibé strojenosti. Přitom by stačilo nechat vyniknout jeho přirozený stylový šarm. Jeho Elwood je příliš afektovaný, příliš stylizovaný, s takovým tím falešným „joie de vivre“ – vypadá spíš jako Madame Lucy z muzikálu Irene než jako muž s čistou duší a velkým bílým králíkem. Působí nečekaně světácky a posměšně, přestože by měl být nevinný a upřímný. Je to velmi zvláštní pojetí role.

Maureen Lipman je jako Elwoodova sestra Veta úžasně upjatá. Skvěle ztvárňuje scénu, kdy se vrací domů po nevybíravém zacházení v sanatoriu, s nakřivo nataženou punčochou a vlasy rozcuchanými, jako by se jí v každé kudrlině prohnalo tornádo. Její reakce na Harveyho, na Harveyho obraz a její pomalé, slastné zhroucení na lenošku jsou precizně a skvěle načasované. Ví přesně, jak prodat každou repliku.

Kdyby kolem ní bylo na scéně víc šarmu, byl by její výkon nejspíš ještě úchvatnější. Absence kvalitní podpory ji však nechává osamocenou, téměř ve vlastní herecké bublině. Ani Lipmanová nedokáže utáhnout celou hru sama. Dokonce ani v té nádherné scéně od McIntoshe a v úžasných šatech, které pro ni navrhl.

Bez onoho ústředního kouzla a lidskosti, které Chaseová do hry vepsala, nemůže inscenace uspět. Posnerovi se nepodařilo vykřesat onen pocit útěchy a pohody, který byl záměrem autorky – hru psala, aby potěšila a povzbudila lidi trpící následky druhé světové války. Tato produkce víc bere, než dává, a nechává Dreyfuse a Lipmanovou napospas v pořádném propadáku.

V nevkusném propadáku bez humoru a šarmu.

Harvey se hraje v Theatre Royal, Haymarket do 2. května 2015