RECENZE: Hatched 'N' Dispatched, scéna Park 90 ✭✭✭✭

Foto: Philip Lyons Zrození a skon (Hatched 'N' Dispatched)

Park 90 Theatre, Finsbury

02/09/15

4 hvězdy

Tato nová hra Michaela Kirka a Gemmy Pageové čerpá z Kirkových vzpomínek na dětství v Derby na sklonku 50. let. Nacházíme se na prahu společenských změn, ale ještě jsme nedosáhli onoho známého bodu, který popsal Philip Larkin jako období „mezi koncem zákazu Milence lady Chatterleyové a vydáním první desky Beatles“. Ačkoliv jsme zde svědky v mnoha ohledech čistokrevné komedie s prvky bravurní frašky, v pozadí probublává vážnost, až temnota, která s postupujícím večerem graduje. Ke konci už máte pocit, že onen humor je do velké míry obranným mechanismem proti ubíjejícím efektům genderových stereotypů a zděděných předsudků.

Divadlo Park 90 je uspořádáno jako aréna, neboli „v kruhu“ (resp. do čtverce). Ocitáme se v nevkusném, lehce omšelém obývacím pokoji z 50. let s prosezoným nábytkem a dvěma ústředními body – barem s alkoholem a novým gramofonem – oba jsou umístěny v rozích mezi diváky. Drama se odehrává v reálném čase s jednou přestávkou. Sledujeme průběh, či spíše úpadek rodinné oslavy uspořádané ke dvěma událostem – pohřbu a křtu.

Domov patří vadnoucí a skleslé Irene (Wendy Morgan) a její dceři Susan (Diana Vickers). Je to Irenin manžel Arthur, kdo náhle zemřel, ale zdá se, že ze světa odešel stejně nenápadně a prostě, jako žil. Navzdory tomu, že na vše dohlíží jeho vlídný portrét na zdi, musí se o pozornost dělit s oslavou nového „přírůstku“. Irenina dominantní sestra Dorothy (Wendi Peters) totiž rozhodla, že pohřeb a kar se spojí s obřadem a oslavou narození jejího nejmladšího vnuka Clifforda. Všichni dospělí se tak sejdou, aby zdánlivě připravili pohoštění pro širší okruh přátel a sousedů, ale jakmile začne téct alkohol, nadzvedne se poklička nad vřícím kotlem rodinných křivd a napětí. Mnohé z toho, co následuje, je nesmírně vtipné, ale každý vtip má v sobě osten. Není to žádná nevinná legrace.

Foto: Philip Lyons Ve hře je patrná řada vlivů, které se jí však daří s lehkostí vstřebat. Mnohé dluží televizním seriálům z Midlands a severu Anglie, které všichni dobře známe. Není zde postava, o které by nám nebyla dříve či později odhalena nějaká pikantnost. Většinou je to provedeno velmi obratně, i když jsem měl pocit, že dramatické tempo po přestávce trochu polevilo, když jsme se možná až příliš mechanicky prokousávali minulostí jednotlivých postav. Najdeme tu však i starší dramatické vzory. Cítil jsem například vzdálenou přítomnost hry J. B. Priestleyho Když jsme manželé (When We Are Married) v oněch důsledcích zjištění, že vztahy nejsou tak neotřesitelné, jak se zdají. A jak tón houstl, zachytil jsem i víc než jen náznak atmosféry filmu Vzdálené hlasy, klidné životy. Je tu spousta potlačované bolesti a fyzického násilí (které později propukne naplno), páchaného většinou muži na ženách. Pití a oslava problémy sice přiživují, ale zároveň maskují, takže nesnesitelná matriarcha Dorothy může v závěru prohlásit, že to prostě patří k tomu, jak to v každé rodině „chodí nahoru a dolů“. Pod povrchem je to však v podstatě příběh neschopných mužů, které nepřímo řídí schopné ženy, jimž je odepřena skutečná práce a vedoucí role ve společnosti. A právě tato sociální dynamika vytváří ono monstrum jménem Dorothy, kolem jejíchž intrik se točí celý děj i zbytek postav.

Málokdy se vidí inscenace, která by byla takto „vybroušená“ v tak rané fázi. Text je břitký a úderný, scéna, rekvizity, světla i kostýmy jsou v dokonalé souhře a výkony mají soustředění, komediální načasování a přirozené tempo, které by člověk od představení krátce po premiéře běžně nečekal. Pokud se však podíváte na zkušenosti tohoto obsazení z televize a divadla, překvapení opadne. Najdeme zde několik výrazných veteránů z populárních seriálů a většina ostatních má za sebou řadu rolí v londýnských i regionálních divadlech. Stejně jako je hra dobře napsaná, i produkční kvality jsou na vysoké úrovni. Každý kritik by tuto inscenaci jistě hodnotil jako nesmírně zábavný a spolehlivý tip na večer v divadle. O novinářské premiéře se i otrlí kritici smáli mnohem víc než obvykle.

Srdce tohoto večera však spočívá v propracovaných detailech hereckých výkonů. Snad největším přínosem této show není onen bujarý humor nebo smutek a promarněné životy postav, ale prosté potěšení z pohledu na skvěle sehraný soubor, který srší komediální energií, aniž by přišel o možnost prokreslit individuální patos a detaily svých postav.

Foto: Philip Lyons

Wendi Peters v hlavní roli naprosto dominuje. V jejích absurdních snobských nárocích a sociálních ambicích byl více než náznak postavy Hyacinth Bouquetové, ale zároveň jste cítili, o kolik je inteligentnější a energičtější než zbytek rodiny – a že veškerý jejich společenský vzestup je její zásluhou, i přes veškeré lidské oběti. Kevin McGowan má v roli jejího manžela Teddyho poměrně nevděčnou úlohu, ale svých momentů se chopil skvěle. Podobně James Wrighton v roli syna Kennetha bravurně zvládl vnitřní konflikt mezi snahou vypadat jako „alfa samec“ a skutečností, že je to v jádru stále maminčin mazánek. Vyvážil šarmantní eleganci s hněvem bublajícím pod povrchem. Pro mě byl však nejlepším z mužů Matthew Fraser Holland v roli utlačovaného a šikanovaného zetě Ollieho. Každý jeho výstup byl plný skvělých komických kousků a jeho postava působila autenticky slušně a zranitelně. Byl to skvělý scenáristický tah a herecky krásně ztvárněný moment, když to byl právě on, kdo dostal šanci postavit se despotické Dorothy.

Jedním z největších potěšení večera byla souhra mezi ženskými představitelkami. Ať už šlo o solidaritu nebo konflikt, v mnoha společných scénách působily nesmírně přirozeně. Danielle Flett jako Corinne, Kennethova manželka z Londýna, ukázala sílu při vzdoru vůči Dorothy, ale i křehkost a nejistotu ohledně svého postavení v rodině, a její vřelost k mladším ženám byla velmi sympatická. Jako Dorothina dcera Madeleine se Vicky Binns postará o velmi nečekaný začátek večera a následně vytěží maximum ze sice nenápadné, ale všudypřítomné role. Některé z nejjemnějších hereckých poloh předvádí Wendy Morgan, která sice většinu večera musí hrát „druhé housle“ své sestře, ale když je potřeba, dokáže se jí rázně postavit. Podobně jako její kurážná dcera, která se v závěru hry zdá být tou, která se proti rodinným předsudkům vzepře nejdefinitivněji.

Na tuto hru lze nahlížet jako na lechtivou frašku, nebo jako na něco nečekaně melancholičtějšího. V obou případech jde o naprosto pohlcující večer, u kterého ani nepostřehnete, jak ten čas utekl.

Hra Hatched 'N' Dispatched se uvádí do 26. září 2016