RECENZE: Hello/Goodbye v Hampstead Theatre ✭✭

Miranda Raison a Shaun Evans ve hře Hello/Goodbye. Foto: Manuel Harlan Hello/Goodbye

Hampstead Theatre

3. února 2015

2 hvězdičky

„Hra Hello/Goodbye od Petera Soutera je jeho prvotinou, chytrou současnou romantickou komedií a takovou moderní verzí Private Lives.“ Tak soudí umělecký šéf Edward Hall v programu k inscenaci Hello/Goodbye, která se nyní uvádí na hlavní scéně Hampstead Theatre po úspěšné premiéře na studiové scéně (Downstairs), kde „díky úžasným ohlasům dosáhla obsazenost přes 97 %“.

K tomu je třeba dodat tři věci.

Zaprvé, jak poznamenal jeden vtipný kolega, moderní verzí Private Lives jsou právě Private Lives. Zadruhé, Hello/Goodbye může být ledacos, ale romantická komedie to rozhodně není.

Zatřetí, ti, kteří stáli za těmi „úžasnými ohlasy“, by se nad sebou měli vážně zamyslet.

Zásadním problémem Souterova textu je, že to vlastně není divadelní hra. Je to spíše sled skečů z televizního dramedy, který se někdo pokusil natáhnout na dva dlouhé výstupy. Celé to stojí na intenzivní intimitě, kterou dokáže vytvořit televize a která se možná dá napodobit v malém prostoru, jako je hampsteadské Downstairs. Možná.

Pravda, výchozí situace je zajímavá: sledovat první hodinu setkání páru a poslední hodinu jejich společného života. Okamžitě si dokážete představit, že by z toho byl zajímavý TV seriál, kde by každá ze šesti epizod sledovala jinou dvojici, ideálně někde v programu BBC3 nebo Channel 4. Stejně tak by to mohlo fungovat jako rozhlasová hra.

Souterovy zkušenosti s psaním pro televizi a rádio jsou znát. V prvním dějství jsem to zkusil – můžete zavřít oči, poslouchat to špičkování a mít z toho v podstatě stejný požitek, jako kdybyste se dívali. Když si vzhled postav a prostředí vykreslíte ve vlastní fantazii, pomůže vám to překlenout nedostatky divadelního zážitku.

Souter se zde soustředil na břitké repliky, chytré odseknutí a trefné urážky spíše než na postavy, které tyto repliky pronášejí. Na divadelních prknech je přitom charakter stejně důležitý (ne-li důležitější) jako dialog. Pokud postavám nevěříte, hra nemůže fungovat.

Způsob, jakým se ústřední dvojice seznámí, je naprosto absurdní: dvěma různým realitním makléřům se podaří pronajmout stejný byt dvěma různým lidem ve stejnou dobu a oba se do něj nastěhují prakticky naráz. Jiskry létají. Romance začíná. No jasně.

Z důvodů, které mi unikají, bylo hlediště pro tuto produkci přeměněno na arénové (thrust stage). Režisérka Tamara Harvey a scénografka Lucy Osborne zřejmě doufaly, že se jim podaří znovu navodit intimitu, kterou textu přirozeně dodávalo studiové studio. Jenže scéna Lucy Osborne není ze všech míst pořádně vidět. Hraje se sice v aréně, ale herci se chovají, jako by byli v klasickém kukátku. Zvláštní.

Hlavní hrdina Alex je tak trochu samotář, nervózní introvert v brýlích a sečtělý geek s vášní pro sběratelství. Má neuvěřitelné sbírky čehokoli – od hraček z Happy Mealu přes podepsané fotky všech, kteří kdy stanuli na Měsíci, až po nerozbalené figurky Star Wars a brouky. Máte představu. Navzdory své proklamované introverzi se však dokáže úplně cizí ženě (ječící fúrii, která mu sprostě nadává a vyhrožuje nakládačkou od svého přítele ragbisty) chlubit svými nadstandardními sexuálními dovednostmi, které jsou prý „na úrovni Her Commonwealthu“. Jeho výkonnost by se mu snad dala i věřit, ale to chvástání naprosto popírá jeho povahu.

Juliet, hlavní ženská postava, pro změnu sbírá milence. Nezdá se, že by byla schopná věrnosti – po aférce s nejlepším kamarádem svého přítele (v den jeho svatby s jinou ženou) o něj přijde, a proto se potřebuje nastěhovat do bytu, který už obsadil Alex. Na první pohled ideální materiál pro vztah s opatrným a puntičkářským introvertem. Možná tak v paralelním vesmíru.

Tyto nepravděpodobné postavy se nepravděpodobně špičkují slovními přestřelkami, aby spolu následně ještě nepravděpodobněji skončily v posteli. Je to stejně banální jako bizarní.

Abych byl spravedlivý, některé dialogy vyloudí úsměv, občas se člověk i nahlas zasměje. Celkový dojem je ale zdlouhavý a předvídatelný (zejména „vratka“ ve druhém dějství). Obdiv k pár dobře napsaným větám prostě k ospravedlnění celého kusu nestačí.

Co však za zhlédnutí stojí (pokud máte dvě hodiny času nazbyt), jsou herecké výkony. Hlavně Shaun Evans přesvědčivě ukazuje své kvality. Jeho Alex je vrstevnatý, propracovaný do detailů a naprosto okouzlující. Každé tiknutí, každé poposunutí brýlí, zatahání za svetr nebo tiché vyčkávání na uklidnění situace – to vše vytváří uvěřitelnou postavu žijící v neuvěřitelném světě.

Evans je vynikající zejména v interakci se dvěma vedlejšími postavami, Lukem a Amandou. Luke je zrazený expřítel Juliet, který do bytu přijde po jejím hysterickém volání o pomoc. Leo Starr (v záskoku za indisponovaného Lukea Neala) byl v roli pohledného sympaťáka, kterého Juliet odkopla, naprosto přesný. Evans a Starr bleskově navážou ten typický povrchní chlapský vztah, když se dva muži vidí poprvé, mají něco společného, ale ne zase tolik.

Bathsheba Piepe má těžší úkol v roli tajemné návštěvnice ve druhém dějství. Ve svém profesionálním divadelním debutu je osvěžující a velmi milá. Když se její přítomnost zpětně vysvětlí, zjistíte, že její projev byl skvěle odhadnutý. S Evansem mají přesně tu chemii, díky které jejich setkání působí naprosto autenticky.

Pojmenovat hlavní hrdinku Juliet byl nejspíš Souterův pokus o vtipný literární odkaz, protože ta postava má k Shakespearově hrdince dál než kdokoli jiný. Tahle Juliet je náladová, sobecká, uječená tak, že vám praskají bubínky, krutá a sarkastická – navenek krásná, ale uvnitř nesnesitelná. Miranda Raison je nadaná a charismatická herečka a dělá co může, aby tuhle karikaturu oživila, ale je to marný boj. Nejlepší je ve druhém dějství, kde často dokáže vytěžit z textu víc, než v něm skutečně je.

Největším kamenem úrazu, zejména v první polovině, je ale naprostý nedostatek sexuálního napětí mezi oběma protagonisty. Sotva dosáhnou úrovně kamarádství ze základky, natož aby jim člověk věřil dospělý vztah založený na touze a lásce. Je to spíše chyba scénáře než herců, ale pro úspěch hry je to fatální.

Podprahové poselství oné „romance“ uprostřed hry je totiž takové, že lidé by měli být ochotni zahodit nebo změnit přesně to, co z nich dělá individuality, jen aby udělali partnera šťastným. To je zjištění stejně překvapivé jako nepochopitelné.

Hello/Goodbye je jako hra zklamáním, a jako romantická komedie obzvlášť. Evans a Raison dělají, co můžou (zejména Evans), ale jejich úsilí pod vedením Tamary Harvey na vrozené vady textu prostě nestačí.

Neromantické a nijak zvlášť vtipné.

Hra Hello/Goodbye se hraje v Hampstead Theatre do 28. února 2015.