RECENZE: Muzikál Honeymoon In Vegas v London Palladium ✭✭✭✭

Honeymoon In Vegas (Líbánky ve Vegas)

London Palladium

Neděle 12. března 2017

4 hvězdičky

Pokud měl být někdy nějaký večer stoprocentním pětihvězdičkovým úspěchem, byl to právě tento! Jason Robert Brown, skladatel a autor textů této jeho nejúžasněji temperamentní, optimistické a sexy partitury, přiletěl z New Yorku, aby oddirigoval skvělý London Musical Theatre Orchestra a jeviště zaplněné hvězdami West Endu v bezchybném drahokamu koncertního provedení celého představení: šlo o jeho evropskou premiéru. A jaké lepší prostředí pro takovou událost zvolit než nedělní večer v nádherném divadle Palladium, zaplněném do posledního místečka nadšeným a vděčným publikem.

Původní partitura pro 14 nástrojů v krásných aranžích od broadwayských velikánů – Dona Sebeskyho, Larryho Blanka, Charlieho Rosena a samotného JRB – byla Simonem Nathanem za vydatné pomoci Toma Kellyho odborně rozšířena pro 30členný orchestr LMTO. Přitom zachovali veškeré jemné detaily broadwayské verze a brilantně vyvážili mohutnější těleso tak, aby výsledek působil skutečně majestátně. JRB dirigoval s očividným požitkem, zjevně si užíval sílu a preciznost magického hudebního stroje, který měl k dispozici, a inspiroval hudebníky k výkonům na absolutní špičce jejich umění. Hned od prvních tónů vzrušující předehry bylo jasné, že tohle bude noc, na kterou nikdo z přítomných nezapomene.

Ještě než se zapojili herci, uvědomili jsme si i další hráče v této skvostné hře: zázrak v podobě světelného designu Mika Robertsona – luxusní hostinu měnících se vzorů a intenzity – a zvukový design Avgoustase Psillase, který si zachoval průzračnou čistotu i v těch nejrušnějších momentech orchestrální akce.

Když se však ozvaly hlasy, kouzlo bylo dokonáno. Arthur Darvill v hlavní roli Jacka Singera udal tón hned svým úvodním číslem „I Love Betsy“ a potvrdil svou pozici jednoho z předních muzikálových tenorů své generace. Na to pohotově navázala Rosemary Ashe se svým zářivě operním číslem „Never Get Married“ v roli noční můry v podobě židovské matky ze záhrobí, která se vrací ve flashbacku, aby strašila své bázlivé dítě. Domácí trio pak doplnila Samantha Barks v úžasně kontrastním čísle „Anywhere But Here“ jako inteligentní a citlivá nastávající manželka Betsy. Právě když jsme si mysleli, že to už lepší být nemůže, na scénu vtrhl Simon Lipkin a naprosto nás uchvátil svým číslem barového zpěváka „When You Say Vegas“ (a byla to nádhera slyšet jeho hlas v plném nasazení, jak se nese nad celým orchestrem, a přitom si v textu zachovává důvěrnou hravost).

Poté se objevil padouch celého kusu, Maxwell Caulfield jako pan Korman, aby předvedl skvělé parodické číslo „Out of the Sun“, než do cesty mladých milenců nastraží hlavní překážku: soukromou partii pokeru, ve které se nešťastný Jack chytí do vlastní pasti. To zdánlivě zhatí jejich naděje na konečně dotaženou, dlouho odkládanou svatbu... a vlastně i na ty líbánky z názvu. Tím byla expozice hotová. V tuto chvíli se zdálo nemyslitelné, že tak silné dílo, které na Broadwayi debutovalo teprve v roce 2015, se tam už nehraje nebo že se nebije s ostatními významnými americkými tituly o místo v některém z prestižních divadel britské metropole.

V tom je rozdíl mezi koncertní verzí a divadelní produkcí: v Palladiu bylo snadné, slastně snadné, soustředit se na hudební divy show a nevěnovat přílišnou pozornost tomu, co se děje ve scénáři. A to bylo jen dobře. Libreto, založené na původním scénáři Andrewa Bergmana, splétá linie výše popsaného příběhu do zpočátku velmi líbivého copu. Ale pak Bergman jednu po druhé ty linie pouští, až jich zbude jen pár. Aby nahradil jejich absenci, snaží se zachytit jiné nitky, které jsou však – jak se ukáže – už vpleteny do jiných příběhů. Působí to trochu rozpačitě, nicméně činí tak s takovým přesvědčením a nabízí tak zajímavé komplikace, že jsme víceméně ochotni na jeho nový příběh přistoupit. Ten rychle graduje k napínavému finále prvního dějství; lapáme po dechu nad obtížností problému, který pro nás scénář uvařil, a těšíme se, až si o přestávce u baru zkusíme domyslet, co bude dál.

A pak přestávka nepřichází. Hra pokračuje. Nechápeme proč. Vrávoráme do něčeho, co vypadá jako druhé dějství. To pak vybuduje další dramatický moment, a i když není tak působivý jako ten první, bereme ho. A když konečně padne opona po prvním dějství, odcházíme k baru s otázkou, proč jsme právě dostali dva konce první půlky a proč byl ten druhý v porovnání s ním tak slabý.

Také v polovině představení nevíme, zda je to příběh jeho, nebo její, nebo padouchův, či matčin, nebo někoho úplně jiného. Divák zkrátka neví, čí vyprávění má sledovat, a to je – lze předpokládat – to, co show na Broadwayi zlomilo vaz. Dva měsíce předpremiér (ano, čtete správně) nestačily k tomu, aby si tvůrčí tým uvědomil, že autorovo libreto prostě nedává smysl. Velká škoda je, že kdyby se Bergman držel jen toho, co tak skvěle rozehrál na začátku, show by se v New Yorku i po celé Americe na turné pravděpodobně stále hrála a nejspíš by se chystala i premiéra v Londýně. Ta hudba by si takový úspěch zasloužila.

Každopádně se vracíme na druhou polovinu a říkáme si, jestli najdou způsob, jak vyřešit ten propletenec z první části. Nenajdou. Přihodí hromadu nových událostí a postav, včetně skvělého sboru parašutistických Elvisů, ale nad monstrem, které stvořili, už nikdy nezískají kontrolu. Ale nevadí. Hudba a texty zůstávají největší pýchou show – s výjimkou zcela zbytečné a odbočující „Airport Song“ (která zní, jako by byla ukradena z plánovaného muzikálu „Lítačka v tom“, a klidně se vsadím, sice ne o tolik peněz jako Jack Silver, že tomu tak je).

Postavy to mají těžší. Samantha Barks udělala vše, co bylo v jejích silách, aby nám Betsy ukázala ve stejném slibném světle jako na začátku, ale nic nemohlo zakrýt fakt, že se z ní stává – stejně jako ze všech ženských hrdinek v JRB muzikálech – jen další husička. Věří každé prázdné lži, kterou jí muž řekne, a vrhá se do náruče lháři, i když je očividně prostě... nestojí... za to. To nejlepší, v co může v této show doufat, je oscilování mezi gamblerem Jackem, který má fóbii ze závazků a je to slabý maminčin mazánek, a jeho rádoby úhlavním nepřítelem, panem Kormanem. Další hlavní ženskou rolí je jeho panovačná mrtvá matka, která se nápadně podobá staré dobré paní Batesové, zesnulé majitelce jistého motelu z filmu „Psycho“. Druhé dějství nám nabídne průbojnou upíří taxikářku, kterou skvěle ztvárnila Maisey Bawden, ale její role není víc než jen další podfuk. Další epizodní postavou je falešná Kormanova snacha, ze které se vyklube – největší potupa – herečka, která si vydělá víc obelháváním důvěřivých cílů než poctivým výkonem svého povolání. Tohle není hezký svět. Vlastně to není svět hudební komedie.

Teď uvažujte: v USA, které pohlaví kupuje 70 % všech vstupenek do divadla? Odpověď zní: muži to nejsou. Další otázka: které pohlaví kupuje drtivou většinu vstupenek na muzikály? Odpověď je opět stejná: muži to nejsou. Je tedy divu, že tituly od JRB mají problém přilákat publikum? Ženy jsou až moc chytré na to, aby snášely tento druh misogynních nesmyslů. A vedení divadel u nás to ví. Takže dokud se JRB nezbaví těch nepříjemných prvků ve svých libretech, nečekám, že by na londýnských scénách bylo jeho děl nadbytek. Což je obrovská škoda. Jeho hudba – a jeho chytré, krásné texty – si upřímně zaslouží mnohem lepší osud. A dnešní večer to dokázal. S přehledem. V hudbě a textech bylo tolik srdce. Prosím, dejte nám libreta, která se vyrovnají těm nádherným písním. Hudba JRB by obměkčila i to nejzatvrzelejší srdce; kdyby tak jen mohla změnit to jeho. Když si uprostřed tří ovací vstoje na konci dnešního nezapomenutelného koncertu sedl ke křídlu a zahrál svou hudbu tak, jak to umí jen on, připomněl nám všem, jak velkým hudebníkem je. Kdyby měl jen příběhy, které by odpovídaly lidskosti, kráse a vřelosti jeho hudební duše. Pak by dostal pět hvězdiček.

ZJISTĚTE VÍCE O LONDON MUSICAL THEATRE ORCHESTRA