RECENZE: Hope, Jerwood Theatre Downstairs ✭✭

Naděje (Hope)

Jerwood Theatre Downstairs, Royal Court

9. prosince 2014

2 hvězdy

Členka místního zastupitelstva rozmlouvá se svou voličkou v poradně. Volička Laura je veselá mladá žena s Downovým syndromem, která se snaží využít svůj život naplno. Žije u rodičů a je spokojená, ale nechce s nimi být 24 hodin denně. Jak sama správně říká, kdo by chtěl? S brutální upřímností, ale bez odsuzování, vypráví o tom, jak se k ní špatně choval manažer pobočky McDonald's, kde kdysi pracovala. Když popisuje ponižování, kterému musela čelit, zcela jasně vidíte, jak klíčové je pro kvalitu jejího života denní stacionář. Útočiště před pastí, ve které žije; pastí, kterou nastavila společnost. Místo, kde může upustit páru, zbavit se úzkosti, zasmát se a odpočívat.

Jak by mohl jakýkoli rozumný orgán státní správy odmítnout takové centrum financovat?

Lauřin strach z možného uzavření stacionáře je jedním z klíčových témat nové hry Jacka Thornea Hope, jejíž premiéra v režii Johna Tiffanyho se právě uvádí v Royal Court. Je to hra tak aktuální a politická, jak si jen lze představit. Zaměřuje se na dopady vládních úsporných opatření, nedůvěryhodný chaos a pletichy, které provázejí struktury hlavních politických stran, a na syrovou, hořkou pravdu o tom, že lobbing je nepopiratelnou rakovinou moderní politické éry.

Ale odhlédneme-li od Lauřina dojemného osudu, je tato hra spíše polemikou než osobním příběhem. Žádná z hlavních postav v sobě nemá špetku vřelosti, alespoň ne v tomto podání, takže je velmi těžké se emočně napojit na jejich politické a mocenské pletky. Jak trefně poznamenal můj doprovod: „Tohle můžu vidět v televizi ve zprávách každý večer.“

Přesně tak.

Ačkoli nejde o doslovný dokumentární přepis, hra má v sobě onen pocit „výseku z reality“; jenže – a to je zásadní – postrádá divadelnost a vizi. Otázkou zůstává, zda je na vině text, nebo samotná inscenace.

Scéna s Laurou a několik dalších momentů – trapný rozhovor zástupce starosty se synem o sexu a aktivitách na internetu či noční debata jeho milenky s mrzutým otcem – naznačují, že Thorne dokáže psát o situacích a postavách s upřímností a otevřeností, která svědčí o dobrém dramaturgickém citu. Ostatně Thorne má jako divadelní autor za sebou velmi dobré výsledky.

Většina hry je však buď banální, nebo přesycená suchými informacemi. Pasáže se mění v přehlídku politických typů a složitých detailů stranického politikaření, rozpočtových úvah, tlaku médií i zájmových skupin a nemožnosti zavděčit se všem a pořád.

Na konci se zdá, že poselstvím je prosté konstatování, že každý se musí snažit o změnu, a pokud se mu to nepodaří, měl by to přijmout jako součást politického procesu – jakéhosi koloběhu velmi špatné karmy.

Problémy se suchopárným a odtažitým textem jen umocňuje casting a režijní pojetí. To je obzvláště zvláštní vzhledem k velkým nedávným úspěchům Johna Tiffanyho, který dokázal udělat obtížné texty přístupnými a podmanivými: například u inscenací Ať vejde ten pravý nebo Skleněný zvěřinec (na Broadwayi).

Design Toma Scutta je rozhodně součástí problému. Ne proto, že by byl vyloženě špatný, ale protože v podstatě nedovoluje, aby vyniklo srdce hry (pokud nějaké má). Uzavírá šanci na jakoukoli vřelost. Místo toho, aby scéna plynule přecházela z domova do parku či do ložnice, je věrnou evokací interiéru místní radnice. Dřevěná podlaha, pódium na jednom konci pro projevy a onen typ fádního nábytku, u kterého instinktivně cítíte, že patří úřadům. To vše je v pořádku v tom smyslu, že chápete rámec hry – všemu dominuje zastupitelstvo, které tak či onak ovládá životy postav. Dokonce to v mysli vyvolává představu jakéhosi loutkového divadla, komentáře k absurditě politiky, kde jedna strana nevyhnutelně tluče tu druhou, dokud se nepodrobí.

Stinnou stránkou však je, že scéna upírá intimitu všem obrazům, které se odehrávají mimo radnici. Například není možné adekvátně reagovat na scénu dvou milenců v posteli, když je postel jen naznačena na podlaze radničního sálu, stejným způsobem, jako kdyby se scéna odehrávala v soukromé ložnici. Prostředí snižuje schopnost se napojit a zároveň naznačuje falešné vzrušení z „divočiny“ – protože ten pár se na podlaze radnice ve skutečnosti nemiloval.

Ani herecké výkony tomu příliš nepomáhají.

I když lze mnohé obdivovat na rozkošné Lauře v podání Jo Eastwoodové, mrzutém Georgovi s jointem v podání Toma Georgesona a přímočarém, předčasně vyspělém Jakeovi Tommyho Knighta, zbytek obsazení s jednou výjimkou nepřekračuje úroveň plochých figurek.

Stella Gonetová jako vulgarismy šperkující labouristická šéfka rady připomínající Margaret Thatcherovou; Paul Higgins jako nudný otec a špatný zástupce starosty Mark; Markova zmatená milenka Julie; Christine Entwisleová jako Markova naštvaná, ale zapálená exmanželka Gina – všechny tyto postavy mají v podstatě charisma a komplexnost studené sekané. Nikdo z nich není sympatický a je opravdu nemožné, aby vás aspoň trochu zajímalo, co se s nimi stane.

Pouze Rudi Dharmalingam v roli Sarwana, muslimského zastupitele, který je přímočarý i taktizující, dokáže balancovat na laně mezi textem na papíře a živým člověkem – je to jediná hlavní postava, která působí víc než jednorozměrně.

Politické hry jsou důležité, i ty depresivní a klinicky chladné, jako je tento Thorneův pokus. Je však zásadní, aby autoři a režiséři nezapomínali na to, že politické divadlo musí být v první řadě „divadlem“. Právě hra je tím prostředkem, kterým lze zasáhnout svědomí publika.