RECENZE: In The Heights (Život v Heights), King's Cross Theatre ✭✭✭✭✭

Obsazení muzikálu In The Heights. Foto: Johan Persson In The Heights

King’s Cross Theatre

15. 10. 2015

5 hvězdiček

Rezervovat vstupenky Když nás Duke Ellington a Billy Strayhorn vybízeli, abychom nasedli na "linku A" („Take the A-train“), jejich cílem byl Harlem. Ten byl tehdy tím nejživějším místem horního Manhattanu. Symbolem toho, jak moc se časy změnily, je fakt, že když poprvé spatříte scénu muzikálu In the Heights, výstup z metra linky A nepotřebuje žádné vysvětlování. Je to automatická brána do latinskoamerické komunity ve Washington Heights, do nového kypícího kulturního kotle, který tak nezapomenutelně zachytil Lin-Manuel Miranda ve své tepající fúzi latinskoamerického popu, salsy a hip-hopu. Tato show k nám přichází již ověnčená cenami. Po premiéře na Broadwayi v roce 2008 získala několik cen Tony, obrovský úspěch sklidila i loni v Southwark Playhouse (v rámci tamní nedávné zlaté éry skvěle vybraných hitů) a nyní se přesouvá do mnohem větších prostor s většinou původního obsazení i tvůrčího týmu. Jak si vede na obrovském hledišti s arénovým uspořádáním v divadle King’s Cross Theatre? A jak obstojí bez dominantní, multitalentované přítomnosti samotného Mirandy, který si nyní užívá další tvůrčí úspěch s hitem Hamilton na Broadwayi?

Tato show sází spíše na silné postavy než na složitý děj. V libretu Quiary Alegríi Hudesové se toho moc neděje: najdeme tu náznaky West Side Story ve střetu starší a mladší generace, ale bez trvalého mezikomunitního konfliktu. Všechny postavy navíc čelí hrozbě vystěhování z „barria“, jakmile začne proces gentrifikace. Letní horko sálá, výpadek proudu způsobí chaos a uvažuje se o odchodech i nových začátcích. Postavy jsou však již plně vyformovány a bohatě vykresleny, což dává obrovský prostor pro kreativní komické interakce, soupeřivost, honbu za sny a kariérou i romantická rozuzlení.

Sam Mackay jako Usnavi v In The Heights. Foto: Johan Persson

Usnavi (Sam Mackay), který provozuje místní koloniál, má příliš dobré srdce na to, aby si vydělal velké peníze. Sní o návratu do Dominikánské republiky nebo o tom, že získá zdánlivě nedostupnou Vanessu (Jade Ewen), která marně usiluje o podnájem v centru. Kadeřnictví, kde pracuje, čelí zavření, i když se nejdříve budou muset vypořádat s energickou šéfovou Danielou (Victoria Hamilton-Barritt). Sousední taxislužba Rosario’s, kterou vede Kevin (David Bedella) a jeho žena Camila (Josie Benson), je také finančně v ohrožení, a to i přes snahu ambiciózního dispečera Bennyho (Joe Aaron Reid) a úspěch jejich nadané dcery Niny (Lily Frazer), která opustila čtvrť kvůli studiu na Stanfordu. Nad vším laskavě bdí babička komunity, Abuela Claudia (Eve Polycarpou).

Rozvržení scény zrcadlí postavy – na jednom konci vévodí Usnaviho obchod a Claudiin byt s balkonem, na druhém pak kadeřnictví a kancelář taxislužby. Mezi nimi se pohybují postavy bez pevného zázemí – Usnaviho bratranec Sonny (Cleve September), pouliční umělec (Antione Murray-Straughan), prodavač ledové tříště piragua (Vas Constanti) a sbor sousedů. Za zástěnou na straně hraje řízný, dechový a precizní orchestr pod vedením Phila Cornwella, přičemž trubka Gavina Malletta stoupá do výšek se suverénní lehkostí. Každé jednání obsahuje tucet čísel, přičemž hranice mezi dialogem, rapem a plně orchestrálními kousky – ať už jde o sóla, duety nebo ansámbly – je velmi prostupná. Všechny tyto vrstvy zmiňuji samozřejmě proto, abych načrtl základní obrysy večera, ale také abych zdůraznil, jak moc úspěch takového muzikálu závisí na vzájemně propojených kouscích a příspěvcích než na jedné hvězdě. Pryč jsou doby, kdy si diváci měli z večera odnést jen pár zapamatovatelných melodií. Místo toho tu máme celistvý zážitek z představení, který již nelze rozdělit na jednotlivé části. V tomto ohledu je In the Heights obrovským úspěchem, technicky i umělecky. Když jsem se díval kolem sebe na převážně mladé publikum, které se usmívalo a podupávalo do neúnavného rytmu, akrobatické choreografie a oslnivě vtipných rapových textů, měl jsem jasný pocit, že právě tady se nyní nachází špička hudebního divadla a ještě nějakou dobu tam zůstane. Jako významné znamení střídání stráží působí i fakt, že Miranda nedávno spolupracoval se Sondheimem a Laurentsem na španělskojazyčné verzi West Side Story.

Když je úroveň interpretů i tvůrců tak vysoká a výsledek závisí na kolektivním výkonu, je nevděčné vyzdvihovat jednotlivce, takže následující řádky jsou prostě jen mým subjektivním výběrem nejsilnějších momentů.

Musíme začít u pohybu a tance, který je po celou dobu naprosto pohlcující díky nesmírně zkušenému choreografovi Drew McOniemu. Ať už se zaměříte na jednotlivce, nebo sledujete celý soubor, nenajdete slabý článek; v akci je tolik detailní fantazie a fyzického švihu. Zvláště mě zaujalo, jak byla využita dvě pohyblivá požární schodiště k tomu, aby davovým scénám dodala výšku i hloubku.

Těžko lze dostatečně ocenit to, jak srozumitelně a inteligentně herci předávají tolik textu, navíc v naprosto přesvědčivých akcentech. S vědomím, že mají vyprávět příběh a vypouštět vybroušené bonmoty, dokázali zpěváci najít skvělý kompromis mezi kulometnou kadencí rapu a srozumitelností, což je radost poslouchat – obzvláště u nejzkušenějších interpretů jako Sam Mackay a Joe Aaron Reid. Najdou se tu však i jemnější, klidné momenty, které vzbuzují obdiv.

Sam Mackay a obsazení In The Heights. Foto: Johan Persson

Kostýmy od návrhářky Gabrielly Slade jsou křiklavým ohňostrojem základních barev a doplňků. Howard Hudson vytvořil několik velkolepých a vtipných světelných efektů – například kelímky na kávu, které svítí ve tmě, nebo výjimečný moment naprostého zatmění osvětleného jen desítkami kmitajících mobilních telefonů. Režisér Luke Sheppard udržuje představení v elegantním pohybu a zajišťuje, aby byly prostředky velkého prostoru využity na maximum. Mou jedinou výtkou je, že se první polovina zdá s pětasedmdesáti minutami trochu dlouhá. Není třeba škrtat žádnou z písní, každá z nich si své místo obhájí, ale určitý prostřih opakujících se motivů by představení prospěl.

Jak jsem řekl, písně nemají zcelku vyčnívat, ale jedním z momentů, který ve druhé polovině zastavil show bouřlivým potleskem, byl odhodlaný výkon Josie Benson v písni „Enough“. Je to strhující moment sebeprosazení a odmítnutí být přehlížena, který si svou výsadní pozici v rámci večera plně zasloužil.

Suma sumárum, toto je show, která si zaslouží veškerou chválu, které se jí dostává, a měla by se dočkat dlouhého uvádění jak v King’s Cross Theatre, tak v ještě větších divadlech ve West Endu. Když jsem šel další večer do Colisea na operu, nemohl jsem se ubránit myšlence, jak by tato show dokázala naplnit tamních dva tisíce šest set míst nadšenými mladými lidmi, s čímž má ENO (English National Opera) momentálně potíže. Kdy už Londýn konečně dokáže spojit ty správné prostory se správnými žánry a udělá z Colisea domov pro muzikálové blockbustery?

Rezervovat vstupenky na In The Heights v Kings Cross Theatre