RECENZE: King Kong – Komedie v The Vaults ✭✭✭✭

Samuel Donnelly a Rob Crouch v představení King Kong King Kong: Komedie

The Vaults Theatre

5. července 2017

4 hvězdičky

Rezervujte zde

Jde o jeden z nejmocnějších moderních mýtů, který čerpá svou sílu z hlubokých a prastarých lidských pudů a odvážně i velkolepě je zasazuje do popředí naší industrializované civilizace. Původně vznikl počátkem 30. let 20. století jako koncept producenta Meriona C. Coopera, který následně rozpracoval do první verze scénáře Edgar Wallace, mistr detektivního žánru. Pro tohoto autora dobrodružných románů to mělo být jeho poslední, nedokončené dílo před smrtí. Nebylo by nadsázkou říci, že jím vytvořil vlastní druh soudobého „mystéria“ téměř náboženské povahy, jemuž dali finální podobu James Ashmore Creelman a Ruth Rose, za přispění mistra speciálních efektů a stop-motion animace Willise O’Briena.

Brendan Murphy a Samuel Donnelly v představení King Kong

V tomto příběhu představuje lidstvo buď nesourodý dav v tehdejším nejmodernějším hospodářském a kulturním centru světa, v New Yorku, nebo kmen ostrovanů odvádějících děsivou daň divokému ztělesnění přírody – „bestii“ z Wallaceova románu. Obří gorila Kong, nespoutaná a nezvladatelná přítomnost ryzí, masivní a neohrožené životní energie, je držena v bezpečné vzdálenosti za obrovskou zdí. Lidé uvěznění v područí svých budov, strojů a uspořádaných, mechanických životů – do děje je vpletena snad každá myslitelná forma modernity – obývají vyděšené okraje přírodního světa, od něhož se nezvratně odcizili. Stojí proti přírodě v elegantně vystavěném, krásně gradujícím titánském souboji, který může mít jen jeden, hrozivě tragický konec.

Benjamin Chamberlain a Rob Crouch v představení King Kong

Jakožto tragédie si příběh přímo říká o komediální parodii a přesně té se mu zde dostává. Komediální génius Daniela Clarksona se jako pátrací světlomet prořezává pochmurným světem ztracených ostrovů a exotických tvorů, kde se vyplavené zbytky z éry velké hospodářské krize střetávají – a vnitřně proměňují – s pramenem divoké přírody. Clarkson, ovlivněn komikou té doby i vším, co přišlo po ní, vytvořil scénář nabitý vtipy a slovními hříčkami, které dodnes baví milovníky parodií. Režisér Owen Lewis po většinu času výzvu oživit tyto skeče pro moderní publikum zvládá na jedničku; jsou okamžiky, kdy máte pocit, že sledujete přímo bratry Marxovy nebo vystřiženou scénu z „Hellzapoppin“. Najdeme tu i mnoho modernějších odkazů: štědře se čerpá z Monty Pythonů – nechybí ani fackování rybou. Udržet tempo a funkčnost těchto vtipů je občas oříšek (jistě dojde během uvádění k ladění, hraje se až do září), ale většina představení šlape skvěle.

Benjamin Chamberlain v představení King Kong

Na anarchické a ztřeštěné cestě hru provází pětice talentovaných herců: bodrý Rob Crouch s hlasem připomínajícím portské a sýr Stilton dělá z Carla Denhama spíše Orsona Wellese než fešného Roberta Armstronga z roku 1933. Naopak Sam Donnelly, kterého jsme naposledy viděli v „The Boys in the Band“, je zde s námořnickým plnovousem coby kapitán lodi SS Venture k nepoznání a rozhodně mnohem sexy než Frank Reicher v původním filmu. Roli Ann Darrow (tu, co proslavila Fay Wray – co se s ní vlastně stalo?), ztvárnila s houževnatostí připomínající Katharine Hepburn vysoká Alix Dunmore. Její role by si možná zasloužila trochu více prostoru – bylo by osvěžující vidět ji zvítězit podle jejích vlastních pravidel a ne se jen podřizovat šovinismu chlapů. Jack Driscoll, její tak trochu milostný zájem, je v podání Bena Chamberlaina pojat jako parodie na Woodyho Allena (říkal jsem, že je to eklektické, že?). Chamberlain navíc skvěle zvládá i řadu dalších rolí. Brendan Murphy se pak ujímá postav jako „Token Guy“, Marv a Larry, přičemž každý je svým způsobem kouzelný. Vlastně každý z herců hraje několik postav najednou. V zákulisí musí panovat neuvěřitelný chaos mezi hromadami kostýmů a rekvizit (pochvala pro Sophii Simensky), aby se vše stihlo. V souladu s filmem je samotná postava Konga mistrovsky minimalistická; v podstatě jen nahozená v obrysech, kdy se objevuje hlava, ruka a model – doplňky trefně vzdávající hold řemeslu studií RKO. Tato zdrženlivost v ukazování monstra v celé jeho kráse připomíná operu Harrisona Birtwistlea „The Second Mrs Kong“, která je – stejně jako toto převyprávění – vlastně celá o lidech.

Rob Crouch a Alix Dunmore v představení King Kong

V tomto světě vytváří řád hlavně nádherně jednoduché, a přesto působivé art deco panelování od Simona Sculliona na jeho stupňovité scéně (je i autorem rekvizit). To v kombinaci s precizní režií Lewise a úžasným osvětlením Tima Mascalla, který si hraje s odstíny a hloubkou pro vytvoření mnoha efektů, funguje zázračně při oživování naší epické cesty. To vše k nám přichází od šikovné společnosti „Monkey Live“. V programu o nich sice moc není, ale pokud se nechystají na delší turné nebo přesun do West Endu, byl bych překvapen. V současné podobě je to téměř dotažené. Pozornost trochu polevuje v druhé polovině, kde se možná až moc času tráví „povídáním“, zatímco příběh by potřeboval spád a akci. Ostrov lebek pro to nabízí mnohem více prostoru, než autor zatím využil, takže možná dochází k přepisům, i když tohle píšu. Jak vzrušující představa!

Mezitím, jak podotýká Clarkson v klipu na internetu: je to docela sranda, takže byste se na to asi měli jít podívat sami. Já jsem rozhodně rád, že jsem to udělal.

Hraje se do 27. srpna 2017

KOUPIT VSTUPENKY NA KING KONGA