RECENZE: Knights Of The Rose, Arts Theatre ✭✭✭

Julian Eaves hodnotí muzikál Knights Of The Rose, který se právě hraje v londýnském Arts Theatre.

Chris Cowley, Andy Moss, Ian Gareth a Oliver Savile v inscenaci Knights Of The Rose. Foto: Mark Dawson Knights of the Rose

Arts Theatre,

5. července 2018

3 hvězdičky

Rezervujte si vstupenky! To nejdůležitější, co si z tohoto představení odnesete, je zážitek z vynikajícího souboru interpretů západního střihu – jde o slušně velkou skupinu 13 lidí, z nichž tři jsou herci-hudebníci doplňující skvělou čtyřčlennou rockovou kapelu. Ti všichni servírují 26 skvělých interpretací jedněch z nejlepších popových hitů 80. a 90. let.  Čeká vás asi 100 minut hudebních výkonů, které zahrnují nezapomenutelná podání skutečně velkých hitů. Je radost být v tak těsné blízkosti – Arts je proslulý svou komorní atmosférou – tak pohledné a hudebně přitažlivé party mladých talentů, kteří do toho dávají všechno.  Režisérka a choreografka Racky Plews dělá vše pro to, aby tyto sympatické herce ukázala v tom nejlepším světle, a Tim Deiling je nasvěcuje s velkolepým rozmachem, čímž klame oko a vyvolává dojem, že Arts je velké jeviště West Endu nabízející spektakulární epickou podívanou (což je, myslím, přesně to, o co se tato show pokouší).

Rebekah Lowings, Belu Woodward, Katie Birtill v Knights Of The Rose. Foto: Mark Dawson Scénografie a kostýmy Diega Pitarcha jsou už problematičtější – velké vozy převážející obří krabicové segmenty se sice pohybují v působivých konfiguracích, ale nechávají jen žalostně málo místa pro choreografický génius Plews, zvláště když je na scéně hodně lidí. Ti, kteří na toto představení přijdou v očekávání stejného švihu a elánu, který povýšil její evropskou premiéru muzikálu „American Idiot“ (který se zde hrál nedávno), budou zklamáni.  Situaci dále komplikuje katastrofální přešlap – jeden z mnoha, kterých se producenti této show dopustili – v podobě lacině působícího rozpočtu na kostýmy. To je upřímně urážka kvality herců na jevišti a naprosto falešné šetření, za které výtvarník rozhodně nemůže nést odpovědnost.  Herci proti tomu bojují s působivou profesionalitou a vkládají svá srdce do vznešeného podání skvělého repertoáru písní.  Kéž by se dalo věřit, že i producenti mají stejnou divadelní kuráž.

Adam Pearce, Ian Gareth-Jones, Matt Thorpe a Ruben Van Keer v Knights Of The Rose. Foto: Mark Dawson

Po slibném začátku s příjemným vyprávěním a úvodní písní „Blaze of Glory“, která vše rozjede, odhalíme skutečnou Achillovu patu tohoto díla: libreto.  Program nás již upozornil na „scrapbookový“ styl psaní: uvádí předlouhý seznam odkazů na jiná díla, jakýsi výběr „Sto nejoblíbenějších citátů z anglické literatury“, což mi až příliš silně připomnělo osnovy literatury na Oxfordu.  Moje zdroje naznačují, že nejsem se svým podezřením daleko od pravdy: autorka tohoto „textu“ Jennifer Marsden se prý chce s veřejností podělit o svou lásku k velkému kánonu anglické literatury.  Budiž, ale je rock'n'rollový jukebox muzikál opravdu tím nejlepším prostředkem k předání této lásky?  A co víc, proč bychom tomuto odkazu měli vůbec věnovat pozornost – dává to nějaký smysl, má to nějakou pointu?  Pokud ano, Marsden ji neformuluje.  Dostáváme pouhý řetězec citátů z jiných, mnohem lepších textů, a stále častěji si klademe otázku, zda autorka vůbec chce říct něco svého.  Situaci nezlepšuje ani její trvání na tom, aby se vše podávalo s naprostou vážností, bez špetky humoru nebo odlehčení, dokonale školenými britskými hlasy – zatímco písně herci zpívají s patřičným amerikanizovaným popovým přízvukem. Jednoduše nevěřím, že by za takovým rozhodnutím stála režisérka; musí to být požadavek autorky a producentů, že?  Jak si Marsden představuje, že to pomůže propojit nesourodé prvky jejího výtvoru, ví jen ona sama.  Mějme také na paměti, že (pokud vím) Marsden měla na práci na tomto kuse roky, což jí dávalo dostatek času na identifikaci a odstranění problémů s knihou.  Opět podle mých zdrojů v tomto procesu spolupracovala s velmi uznávanými lidmi a těžko se mi věří, že by ji na tyto potíže nikdo dříve neupozornil.

Chris Cowley v Knights Of The Rose. Foto: Mark Dawson

Jestliže za tímto projektem stojí nedostatek tvůrčího záměru (a neochota opravovat chyby), peněz je v něm zjevně dost – nebo alespoň solidní množství.  Pronájem divadla na West Endu není levná záležitost a obsazení tolika umělci je nákladné, zvláště když je čeká několik týdnů hraní.  Zázemí Marsden jako úspěšné advokátky v kombinaci s jejím stejně, ne-li více úspěšným manželem, poskytlo ono důležité „moula“, aby se show uskutečnila.  Klobouk dolů!  Jako nováčci v produkci přirozeně dělají chyby v tom, kam a jak peníze investovat. Možná by udělali lépe sobě i nám, kdyby si pro začátek vybrali skromnější a méně riskantní projekt, aby se učili postupně a opatrně, jako to jistě museli dělat ve svých původních profesích.  A co je podstatnější, mohli by být otevřenější varovným hlasům, než vloží takové prostředky do fyzické produkce.  Ale co se stalo, stalo se.  Angažovali skvělou režisérku, která vybrala vynikající obsazení i tvůrčí tým v naději, že to bude stačit k úspěchu.  A účinkující vkládají vše, co mají, do toho, aby z materiálu vytěžili maximum.

Rebekah Lowing v Knights Of The Rose. Foto: Mark Dawson

Chris Cowley (sir Palomon) je úžasný talent s lahodným hlasem a neuvěřitelně přitažlivou pódiovou prezentací.  Katie Birtill (princezna Hannah) s ním již dříve spolupracovala – jako ostatně mnozí zde – a krásně to mezi nimi jiskří: zpívá s vervou, jasností a dokonalým citem pro materiál. Matt Thorpe (sir Horatio) je robustní a zvučný, známý z již zmíněného majestátního „American Idiot“ a jeho přítomnost nám silně připomíná, jakým triumfem tato show byla. Skutečně ukazuje, jak se herec dokáže „prohlédnout“ skrze plytkost scénáře a najít hlubší příběh. Jeho výkon to sděluje způsobem, jakého samotná slova, která musí říkat, nedosahují.  Oliver Saville (sir Hugo) má sílu a charisma, Rebecca Bainbridge (královna Matilda/Bess) je vášnivá a vznešená.  Rebekah Lowings (lady Isabel) je dalším velkým vycházejícím talentem, stejně jako sympatický Ruben Van Keer (John).  Dále tu máme dramaticky přesvědčivého Adama Pearce (král Aethelstan/Francis), Andyho Mosse (jako tragického prince Gawaina), vždy energickou Bleu Woodward (Emily) a silné hráče souboru Iana Gareth-Jonese, Kelly Hampson a Toma Balese.  Je to úžasná parta.

Chris Cowley, Bleu Woodward, Katie Birtill, Kelly Hampson a Rebekah Lowings v Knights Of The Rose. Foto: Mark Dawson

Hudební nastudování má na starosti nesmírně zkušený a citlivý Mark Crossland, který je bezchybným interpretem vokálních aranží, orchestrací a doplňující hudby skvělého Adama Langstona. Jejich zvuk dostává plné tvary díky sebevědomému a chytrému zvukovému designu Chrise Whybrowa.  Na okamžiky, které nám připravují, nezapomenete: zejména souzvuk mužských hlasů v chorálových číslech je úchvatný, stejně jako fantasticky zinscenovaná „Total Eclipse of the Heart“, kde se ženy zdají vznášet v prostoru, splývat jedna s druhou a proklouzávat naším vědomím jako snové vize.  I v představení, které je dramaturgicky až příliš závislé na power baladách (druhé dějství jich nabízí půl tuctu v děsivé řadě za sebou!), jsou právě tyto momenty připomínkou toho, jak silná show by to mohla být.  Přesto se slabost a nezáživnost scénáře znovu a znovu snaží zničit účinek skvělých písní.  Přistihnete se, že se show a absutdní neschopnosti scénáře spíše smějete, než abyste se smáli s ním – bere se to totiž celé příliš vážně.

Z krátkodobého hlediska, pokud nelze scénář podat s kapkou odlehčujícího humoru, bylo by nejlepším řešením ho úplně vyřadit. Show by tím neutrpěla, spíše naopak.  Bez takového břemene by mohl mít kus šanci najít si vděčné publikum.  A všichni by se pak mohli soustředit na hojné přednosti tohoto titulu, aniž by je rozptylovaly fatální slabiny, které tak moc podkopávají a shazují vynikající přínos tolika talentovaných lidí.

RESERVUJTE SI VSTUPENKY NA KNIGHTS OF THE ROSE