RECENZE: The Last Ship, Neil Simon Theatre ✭✭✭✭✭

Obsazení muzikálu The Last Ship. Foto: Joan Marcus. The Last Ship

Neil Simon Theatre

31. října 2014

5 hvězdiček

Na Broadwayi je Halloween. Muž s maskou koňské hlavy se usazuje tři řady přede mnou. Žena za ním se ptá, jestli si ji na představení sundá. Jeho kamarád jí úsečně odsekne, že pan Ed byl fiktivní postava a koně nemluví. Jedna ze tří Elphab sedících vedle té ženy se rozesměje. Nálada v sále je žertovná, ale nejistá – koneckonců jde o nový muzikál. Bude to sladká odměna, nebo nepovedený žert?

Střih na děkovačku: nadšení publika už pomalu opadá, když vtom se z orcheřiště vynoří osamělá postava v černém, s holou hlavou ozdobenou dvěma dokonalými rohy a se sklenkou whisky v ruce. Připíjí divákům. Je to Sting. Skutečná halloweenská lahůdka.

Je tu proto, že je autorem hudby i textů k The Last Ship (Poslední loď), novému muzikálu se scénářem Johna Logana a Briana Yorkeyho, který má právě premiérovou sezónu v broadwayském Divadle Neila Simona. Režie se ujal Joe Mantello a choreografie Steven Hoggett.

Pokud patříte k divákům, kteří vyhledávají jen nablýskanou oddechovku s velkolepým tancem a písněmi vyzpívanými na plné pecky, The Last Ship nebude váš šálek čaje. Pokud máte rádi okázalé efekty, uši drásající rockové pecky a zápletky, u kterých netřeba přemýšlet, The Last Ship nebude váš šálek čaje. A pokud stojíte pouze o muzikály s důrazem na komedii, romantiku a velký happy end, The Last Ship nebude váš šálek čaje.

Ale...

Pokud věříte, že hudební divadlo v těch správných rukou dokáže cokoli; pokud máte rádi náročná témata a komplexní postavy; pokud si užíváte písně, které osvětlují povahy, vztahy a pocity hrdinů; pokud vám nevadí syrová, pochmurná témata odrážející realitu; pokud oceníte analýzu těžkých otázek, invenční staging a partituru, která má svalnatou, soudržnou celistvost; pokud chcete slyšet muzikál v podání lidí, kteří své role skutečně hrají a své písně skutečně prožívají – pak je The Last Ship skvělý trik: opravdový broadwayský klenot ve zcela nečekané podobě.

Ve svém jádru je The Last Ship o lásce, identitě a přijetí. Děj se odehrává v malém anglickém městě postaveném na loďařství, kde celé generace stavěly lodě pro kupce z celého světa. Mladý tvrdohlavý kluk odmítne následovat otce do loděnice a rozhodne se poznat svět jako námořník. Chce, aby jeho dívka jela s ním, ale ona odmítne, protože si není jistá, zda je to život pro ni. Slíbí jí, že se pro ni vrátí. Což udělá... o patnáct let později. (Blázen.)

Když se vrátí, otec je po smrti, loděnice zavřená, ale muži z města se odmítají vzdát svého řemesla. Jeho tehdejší láska si spokojeně žije s jiným mužem (přeběhlíkem, který zradil loďařskou komunitu), jenž jí pomohl vychovat syna – toho syna, kterého měla po námořníkově odjezdu a o jehož existenci neměl ani tušení.

Děj se soustředí na to, zda se námořník a jeho bývalá láska znovu sblíží, zda syn přijme svého otce (v obou významech) a zda město dokáže najít samo sebe poté, co ztratilo obživu, která ho živila po generace. Je to drsný, kurážný a podmanivý příběh, který je – pokud na něj přistoupíte – pronikavý, strhující a nezapomenutelný.

Mantello a Hoggett inscenují děj nápaditě a s velkým smyslem pro plynulost; scény do sebe zapadají stejně hladce jako postavy samotné. Vynikající světelný design Christophera Akerlinda inscenaci nesmírně povyšuje. Kus působí pochopitelně velmi maskulině – najdete tu hospodské rvačky, odborové spory, solidaritu dělníků a kněze, který v pití nezůstane pozadu. Hoggettův pohyb to zrcadlí; hodně se tu dupe, buší a tluče, což funguje velmi efektivně.

To vše tvoří lahodný kontrast k intimnějším momentům – přechody z dospívání do dospělosti, rozhodování o budoucnosti, pohřeb, scéna, kdy nepřítomný táta učí syna tančit, nebo matčiny bolestné vzpomínky.

Nádherná a proměnlivá scéna Davida Zinna navíc umožňuje s lehkostí a stylem vytvořit tucet různých míst a závěrečný obraz odplouvající lodi je neuvěřitelně silný a vzrušující. Vše je děláno prostě; pocit místa, které je tu skoro jako další postava, vytváří chování herců v prostoru stejně silně jako design sám.

Nejzajímavější na tom všem je, že navzdory citelnému nedostatku žen v inscenačním týmu (snad s výjimkou castingu) jsou právě ženské postavy těmi nejpropracovanějšími, nejkomplexnějšími a nejúžasněji zahranými. Ať se to zdá jakkoli, celé představení je o Meg Watsonové; ona je ta opuštěná, o kterou se stará kněz; muži, které miluje, pocházejí z loďařského světa; milostný trojúhelník tří nejdůležitějších mužů jejího života se točí kolem ní; pracuje v hospodě a žije městem. Každý aspekt The Last Ship se dříve či později soustředí na tuto pozoruhodnou ženu.

Rachel Tucker je v roli Meg Dawsonové naprosto impozantní. Má drsnou, pragmatickou slupku, která skrývá zlomené, ba přímo roztříštěné srdce. Ale jako tygřice nedovolí, aby se jejímu synovi cokoli stalo. Zpívá fenomenálně, ať už s vervou rozjíždí vtipnou „If You Ever See Me Talking To A Sailor“, nebo s citem podává balady „When We Dance“ a „It's Not The Same Moon“.

Dokonale vystihuje zmatek, který člověk cítí, když se mu do života náhle vrátí dávná láska a otec jeho dítěte s vyznáním nehynoucí lásky. Její divoká mateřská ochranitelská láska je jasná jako facka a upřímnost v jejím váhání je vykreslena nádherně. Tato Meg je tvrdá, naprosto reálná žena, která snáší těžký život s grácií a soucitem.

Sally Ann Triplett má fantastický hlas v roli Peggy Whiteové, neochvějné manželky Jackieho, který vede loďaře. Její podání „Sail Away“ je vynikající. Je zřejmé, že tvoří jeden z pilířů komunity, a srdce, které do role vkládá, je v každém okamžiku cítit. Ve své nejlepší formě je při vedení smutečních hostů na pohřbu v burácivé hymně „Show Some Respect“, která je strhující a životadárná.