RECENZE: Martyr, Unicorn Theatre ✭✭✭

Daniel O’Keefe, Natalie Radmall-Quirke a Marcus Lockyear v inscenaci Martyr. Foto: Stephen Cumminskey Martyr

18. 09. 2015

Unicorn Theatre

3 hvezdičky

Hra Martyr (Mučedník) měla premiéru v Berlíně v roce 2012 a od té doby se hrála ve Francii a naposledy v Chicagu, kde byla uvedena počátkem tohoto roku v překladu Maji Zade – ten využívá i nynější inscenace v Unicornu. Dramatik Marius von Mayenburg působí jako kmenový dramaturg a režisér ve slavné Schaubühne již více než deset let a vynesl na světlo deset vlastních her a několik významných adaptací. Toto nejnovější dílo se, podobně jako většina jeho předchůdců, pokouší konfrontovat a zkoumat rozsah vzájemné lidské brutality, ovšem v rámci tématu, které snad nemůže být aktuálnější – kde leží hranice tolerance? Jak dalece by se měla pluralitní společnost přizpůsobovat netoleranci? A jak si poradit s jedinci, kteří se rozhodli pro mučednictví bez ohledu na následky pro sebe i ostatní?

Děj se odehrává v současné škole, kde se dospívající Benjamin Sinclair (Daniel O’Keefe) rozhodne vztyčit prapor revolty na poli náboženské víry. Začne číst Bibli svou vlastní fundamentalistickou optikou a na začátku hry odmítá chodit na společné hodiny plavání kvůli úspornému oblečení dívek. Následně se ohrazuje proti rozvedenému stavu své matky a postupně hledá chyby u většiny svých učitelů a v jejich výuce. Požaduje, aby jeho názory nebrali jako alternativní rovnocenné hodnoty, ale jako nadřazenou volbu vůči standardním dogmatům.

Jeho protesty zdaleka nekončí jen u odmítání účasti. Při hodině sexuální výchovy se svlékne donaha, aby se vzepřel učitelce a vyprovokoval u ní morální nesouhlas a nastavení hranic, které mu v samotné látce chybí. Do eseje o průmyslové revoluci vkládá své vlastní, irelevantní výlevy. Dobromyslného školního kaplana vysmívá jako institucionálního byrokratu, nikoliv jako člověka se skutečnou, autentickou vírou. Jak se děj vyvíjí, akce i debata se stále více soustředí na jeho konflikt s učitelkou Ericou Whiteovou (Natalie Radmall-Quirke), která se postupně stává posedlou snahou porazit Benjamina v jeho vlastní hře. Erica je představitelkou a zastánkyní racionalismu a vědeckého chápání světa, vyučuje evoluci a snaží se být oporou problémovým studentům. V němčině je název hry v množném čísle a závěrečnou otázkou dramatu zůstává, kdo je skutečným mučedníkem. Je to Benjamin, nebo Erica? Nebo oba? Existuje mezi nimi v konečném důsledku nějaká morální rovnováha?

Tíha hry tedy spočívá stejnou měrou na autoritách a jejich reakcích jako na samotném vyzyvateli. Matka Ingrid (Flaminia Cinque) se snaží svalit vinu na vedení školy za to, že situaci od začátku do konce nezvládlo – a v tomto bodě má pravdu, i když z jiných důvodů, než hra naznačuje. Ředitel, zbabělý byrokrat, se snaží lavírovat mezi rebelem a učiteli, což situaci jen zhoršuje. Samotní učitelé reagují buď vychloubačným křikem, nebo nepatřičným citovým angažmá namísto argumentace. Dramatik skvěle ukazuje, jak špatně je morálně relativní, moderní pluralitní postoj tolerance vybaven pro střet s netolerancí. Pokud jste sami zrušili hranice nebo už nevíte, kam je položit, jak můžete argumentovat s někým, kdo tyto termíny neuznává a má své vlastní hranice jasně a neměnně dané? Fundamentalista je navíc v ideální pozici, aby si pohrával s politicky korektními pojmy tolerance, což Benjamin v závěru večera předvede s drtivým účinkem.

Natalie Radmall-Quirke a Daniel O’Keefe ve hře Martyr.

Za tímto bodem však drama začíná ztrácet na věrohodnosti. Nestačí jen demonstrovat problém a nechat oficiální síly tolerance a konvenční autority prakticky bezbranné. Podle mých zkušeností by se v jakémkoli vzdělávacím prostředí nabízelo mnoho dalších reálných kroků, ať už by šlo o ignorování a odmítání Benjaminových provokací, nebo o využití humoru a satiry proti němu v tradici osvícenského antiklerikalismu. V této hře sice herci nacházejí humor v situacích, které hrají, ale v samotném textu je žalostně málo světla a stínu, satiry či vtipu. Tyto aspekty zůstávají neprobádány.

Navíc existují prostě lepší argumenty pro toleranci a diverzitu, které by se zde daly uplatnit – v neposlední řadě skrze připomenutí samotných křesťanských kořenů tolerance v evropských dějinách, které jsou přinejmenším stejně důležité jako historie křesťanského pronásledování. Je zkrátka kontraproduktivní, když protistranu zastupují postavy, které jdou do boje se zlámanými zbraněmi a s nekoncentrovaným hněvem či morálním relativismem. To sice může být trefný komentář k reálným reakcím dnešních vlád a pedagogů na fundamentalismus, ale jako dramatické zkoumání tématu je to zbytečně chudé. Pokud byl kdy důvod k oživení her Bernarda Shawa a ducha jeho Svaté Jany, pak je to právě tady.

Autor je úspěšnější v popisu Benjaminových vztahů se spolužáky, čehož se nám mohlo (a mělo) dostat více. Jeden z nejpůsobivějších dialogů ve hře vede se svým kamarádem Georgem (Farshid Rokey), který je tělesně postižený. Je tu vynikající scéna, v níž Benjamin využívá Georgovy zranitelnosti, aby ho získal pro svou fundamentalistickou věc – to jemně vyjadřuje, jak nábor často funguje, a dělá to skrze dramatickou akci, nikoli didaktické poučování. Stejně tak vzniká skutečné dramatické napětí pokaždé, když se Benjamin setká s průbojnou Lydií Webberovou (Jessye Romeo), která vycítí jeho sexuální nejistotu i úzkost a obratně jich využívá. Chopí se situace způsobem, který jejich neohrabaní učitelé naprosto postrádají.

Je třeba zmínit ještě jeden obecný posteh. Už před několika lety, než se téma náboru do ISIL/ISIS stalo tak hlasitým, bylo jasné, že hlavní arénou, kde nás tato debata dnes konfrontuje, jsou vztahy mezi určitými typy islámského fundamentalismu a Západem. Tato hra by bez tohoto kontextu nevznikla. Současné křesťanství je vlivem sekularizace příliš roztříštěné, než aby mohlo takový příklad snadno nabídnout, snad s výjimkou určitých částí USA. I když si dramatik zaslouží uznání za to, že tato témata vůbec nastolil, způsob, jakým to dělá, je stále do jisté míry náhradní činností. Od dob antického Řecka bylo ústřední úlohou divadla pojmenovávat a zkoumat sdílené úzkosti komunity. Dokud se tak nestane napřímo, se všemi doprovodnými obtížemi, divadlo jako takové na tuto skutečnou a lákavou výzvu neodpoví.

V celém obsazení najdeme několik velmi zdařilých výkonů a žádný, který by zklamal. O’Keefe hraje svou roli se znepokojivou, křehkou intenzitou a své protivníky zasahuje s forenzní přesností a vrstevnatým despektem. Jeho hlavní oponentka Radmall-Quirke vykresluje jasnou cestu vlastního rozkladu, k čemuž jí dopomáhají zejména úhybné manévry ředitele v podání Marka Lockyera. Kriss Dosanjh vytěžil maximum z postavy kaplana, který se snaží o inkluzivní anglikánský přístup, a oba zmínění spolužáci plně využili svých příležitostí. Flaminia Cinque odlehčuje tón hry, kdekoliv je to možné, klasickými komickými momenty mezi matkou a synem, a Brian Lonsdale doplňuje obsazení jako partner Eriky a učitel dějepisu a tělocviku, který Benjaminovi čelí nejlépe – i když se jeho role zdá být v textu poněkud upozaděná.

Jeviště Unicornu nabízí pro tyto intenzivní rozhovory velký, prostorově velkorysý obraz, ale režie Ramina Graye a scénografie udržují spád a efektivně i vynalézavě využívají známé rekvizity školního života – plynule přecházíme ze třídy do kabinetu, na hřiště, na břeh řeky i do interiérů domovů bez nutnosti přestaveb.

Je to večer v divadle spíše zneklidňující než drásavý, který klade více otázek, než kolik dokáže zodpovědět, a část problému tkví v tom, jak jsou tyto otázky formulovány. Přesto jde o terén, kde je v současné době patrných jen málo přesvědčivých cest a kam se odvážilo vstoupit jen málo dramatiků. Toto téma stále čeká na svého Voltaira, Shawa nebo možná Davida Harea.

Martyr se hraje v Unicorn Theatre do 10. října