RECENZE: McQueen, Theatre Royal Haymarket ✭✭✭✭

Tracy-Ann Oberman a Stephen Wight v inscenaci McQueen

Theatre Royal Haymarket

27. 08. 15

KOUPIT VSTUPENKY

„Láska nehledí očima, ale myslí.“

Shakespeare, Sen noci svatojánské. McQueen se letos poprvé představil v St James Theatre a nyní se po personálních změnách v obsazení a částečném přepracování z pera dramatika Jamese Phillipse přesouvá k limitovanému uvádění ve West Endu do Theatre Royal Haymarket. Režie se ujal John Caird, choreografii vytvořil Christopher Marney a v hlavní roli samotného McQueena exceluje Stephen Wight. Toho vidíme už ve chvíli, kdy usedáme do hlediště – přechází po jevišti, plně ponořen do role, nezkrotný a nevyzpytatelný, pohrává si s páskem, kterým se možná chystá ukončit svůj život… Alexander „Lee“ McQueen – jeho život, dílo, blízcí, tragická smrt i odkaz – nabízí pro dramatické zpracování až příliš bohatý materiál. Nedávná mimořádná retrospektiva ve V&A s názvem Savage Beauty představila onen pozoruhodný frak ze zlaceného peří s vysokým límcem a úzkým pasem, který se zde v upravené podobě objevuje ve druhé polovině jako symbol toho, jak oděv dokáže proměnit svého nositele. Pro mě byl však také symbolem složitosti tohoto tématu – zdánlivě plného třpytivých povrchů a nadmíry glamuru, podobně jako regentský „bling“ divadla Haymarket, kde jsme se sešli o premiérovém večeru; v jádru věci jde však o evokaci psychiky muže, který podle svých spolupracovníků sršel tolika nápady a náladami denně, kolik je peříček na onom nádherném kabátě.

Stephen Wight a Laura Rees v inscenaci McQueen. Zachytit podstatu závratného génia a mnohačetných rozporů muže, jehož život i smrt probíhaly pod drobnohledem veřejnosti a o němž si dnes většina z nás myslí, že něco ví, je nesmírně těžký úkol. Z jeho City Stories, které jsme zde recenzovali před několika měsíci, víme, že James Phillips má inovativní cit pro strukturu, poeticky podmanivý styl dialogů, hluboké pochopení pro propojení slova a hudby a nesporný dar psát o životě v Londýně. To vše jsou nezbytné části rovnice. Dokáže se však postavit této nové výzvě?

To, co sledujeme, je pohádkový příběh rozvíjející dějovou linii jednoho z McQueenových vlastních propracovaných, polooperetních scénářů z přehlídkových mol. Dahlia (Carly Bawden) pozoruje McQueena ze stromu v jeho zahradě a poté vnikne do jeho domu, aby mu ukradla šaty. S návrhářem se setkává v suterénu mezi jeho figurínami. On sice volá svému dlouholetému spolupracovníku Philipu Treacymu o radu, zda zavolat policii, ale paličatá Dahlia ho nakonec okouzlí a dotlačí k dohodě: na konci noci zmizí, pokud ji on naoplátku promění v princeznu tím, že pro ni ušije šaty a ukáže jí různé tváře Londýna. On souhlasí v naději, že i on najde inspiraci pro dokončení své příští kolekce v šibeničním termínu.

Následuje sled fantasmagorických scén, které zkoumají klíčové vztahy, zkušenosti a témata v McQueenově životě – jeho učňovská léta na Savile Row, přátelství s Isabellou Blow (Tracy-Ann Oberman), večírek ve V&A, kde novinářka Arabella (Laura Rees) zpochybňuje originalitu jeho talentu, a jeho blízké pouto k matce a jejím kořenům ve Stratfordu. Ve většině scén je Dahlia buď pozorovatelkou, vzpurnou účastnicí, nebo vyjádřením McQueenovy vlastní „ženské“ stránky; na konci je však jasné, že od tohoto setkání vždy chtěla víc než jen šaty. Každá scéna je s další propojena choreografickým číslem, v němž devět tanečníků zprostředkovává témata skrze vizuální obrazy jeho klasických módních přehlídek za doprovodu původní hudby. Nakonec se s přicházejícím ránem vracíme do suterénu, kde jsme začali, Dahlia odchází a Lee má svůj koncept pro příští kolekci…

Eloise Hymas, George Hill, Rachel Louisa Maybank, Stephen Wight (sedící), Jordan Kennedy, Amber Doyle a Sophie Apollonia v inscenaci McQueen. Tato hra tedy není přímočarým životopisným dokumentem, což je bezpochyby správné rozhodnutí; bylo by totiž těžké vyhnout se na jedné straně těžkopádnému a nedramatickému výkladu faktů, nebo na straně druhé lacinému bulvárnímu senzacechtivosti. Phillipse mnohem více zajímá zachycení rtuťovité mnohovrstevnatosti McQueenovy soužené, leč houževnaté a humorné osobnosti a zkoumání povahy a zdrojů jeho kreativity. Obou těchto cílů dosahuje, v prvním případě díky výjimečně detailnímu, magnetizujícímu výkonu Wighta, který je něčím mnohem hlubším než pouhou imitací. Druhý záměr vychází díky tomu, že se autorovi daří nacházet dramatický vzorec pro to, aby McQueenovy dary zároveň popisoval i předváděl v akci. Jedním z příkladů jsou pozoruhodné monology, v nichž návrhář analyzuje své estetické záměry. To by se snadno mohlo minout účinkem, mohlo by to působit příliš didakticky nebo vykonstruovaně – jako „Šest kostýmů hledá autora“. Že tomu tak není, je zásluha herce i způsobu, jakým vás text nutí dívat se a přemýšlet očima návrháře. Trochu to připomíná příběhy Conana Doylea, v nichž Holmes dokáže z pár detailů na oblečení vyčíst celý život člověka a vidí mu až do žaludku. Brilantní, ale také zneklidňující, neúprosná a izolující kvalita takové míry vnímání je zde hmatatelná; natolik, že v publiku plném módních nadšenců a fashionistů zavládlo intenzivní, soustředěné ticho. Věděli, že i oni se v tu chvíli ocitli pod mikroskopem… Získali jsme hmatatelný dramatický pocit, proč byl McQueen v osobním styku mužem tak uhrančivým a zároveň děsivým.

Dalším příkladem skvělého souběhu teorie a praxe byla scéna u Anderson & Sheppard, kde se McQueen učil řemeslu. Střihání šatů přímo na Dahlii demonstrovalo tím nejpřímějším způsobem tradiční krejčovské dovednosti, které si zde osvojil, a dialog s jeho mentorem panem Hitchcockem (Michael Bertenshaw) odhalil křehkou rovnováhu mezi úctou k historii a rozvratem, o kterou se ve své práci vždy snažil: chcete-li být obrazoborcem, musíte být nejprve tradicionalistou!

Stephen Wight, Laura Rees a Carly Bawden v inscenaci McQueen

Ne všechno se však daří. Scéna s Isabellou Blow je sice propracovaným barokním duetem dvou rozených div, ale postrádá dramatický náboj, zejména když je v ní až příliš mnoho necharakteristicky křečovitého doplňování „faktů, které musíte vědět předem“. Kdyby šlo o operu, takovéto balení „příběhu minula“ by prošlo, ale zde ne. Závažnější je však určitá mlhavost kolem postavy Dahlie, která není vždy ku prospěchu věci a někdy narušuje dramatickou soudržnost. Co přesně je Dahliiným přínosem? Je to múza, pouhá divadelní pomůcka, nebo projekce části Leeovy vlastní osobnosti? To je důležité zejména ve druhé polovině představení, kde je mnohem výraznější, a není šťastné nechat tuto otázku viset ve vzduchu. V této fázi nám na ní jako na samostatné postavě nezáleží natolik, aby dramatická struktura unesla její váhu, což jen částečně napravuje památné shrnutí, které má Lee v posledních minutách.

Nejsem si jistý, zda zařazení přestávky pro West End hře skutečně prospělo. Lépe by fungovala jako nepřetržitý celek, aniž by se kladl takový důraz na řidší materiál v nynější druhé polovině, a přitom by zůstala nenarušena jemná fantazijní atmosféra.

Inscenační kvality jsou vynikající. Režie je plynulá a má cit pro vizuální obrazy i pohybovou energii. Choreografie je mimořádně rozmanitá a nápaditá: tanečníci přestavují scénu, pózují jako figuríny a v podstatě fungují jako nemluvící chór, který nabízí vizuální komentář k ději a tvoří s ním nedílný celek. Kostymérský tým splnil nelehký úkol odkázat na návrhářovu tvorbu, aniž by ji otrocky kopíroval, a videoprojekce v případě potřeby barvitě vykreslují atmosféru Londýna.

Stephen Wight jako Lee v McQueenovi

Wightovo ztělesnění McQueena je bezkonkurenční. Všechny manýry, kombinace neotesanosti a zranitelnosti v mluvě i pohybu, extrémy citlivosti i vulgarity, ohleduplnosti i naprostého sobectví byly na svém místě, stejně jako jemně vystižené sebeuvědomění ohledně depresí, strachu ze smrti a znepokojivé povahy vlastního talentu. Bawden si v roli Dahlie vede velmi dobře, dokáže se Wightově postavě v pravou chvíli postavit, aniž by ztratila své výstřední kouzlo, ale samotná role je stále tak trochu nedokončená. Oberman i Rees využívají své příležitosti naplno a Bertenshawův nenápadný pánský krejčí představuje vítaný moment klidu a pečlivě kontrastního odměřenosti.

Večer je neustále podnětný, vizuálně velkolepý a vysoce vynalézavý v integraci designu, hudby, tance a charakterizace postav. Výsledkem je tak detailní portrét zdrojů McQueenovy kreativity, jaký jen lze získat. Některé pasáže jsou nečekaně vtipné i upřímně dojemné. Přenést tvůrčí proces umělce na jeviště je ošemetná věc – v poslední době je snad jediným plně úspěšným příkladem Sunday in the Park with George. Nebýt muzikálového či operního zpracování McQueenova života – což by vzhledem k rozsahu tématu, který nabízí všem divadelním uměním, stále stálo za to – tato hra stojí jako odvážný a v zásadě úspěšný umělecký portrét.

Hra vítězně oživuje a potvrzuje McQueenovo krédo, že design je v nejlepším případě aktem lásky k člověku – shrnutím toho, kým ten muž nebo žena byli, jsou a kým se mohou stát – a proto paradoxně tkví v mysli stejně jako v čistě vizuálním vnímání. Právě proto si Alexander McQueen vybral Shakespearův verš v úvodu této recenze jako své tetování – jako erb pro svou dobu a jistě i pro časy budoucí.

REZERVUJTE SI VSTUPENKY NA MCQUEENA