NOVINKY
RECENZE: Romeo a Julie, Shakespearův Globe ✭✭✭✭
Publikováno
Od
markludmon
Share
Kirsty Bushell (Julie) a Edward Hogg (Romeo). Foto: Robert Workman
Romeo a Julie
The Globe
Čtyři hvězdičky
Lze u příběhu tak známého a často uváděného, jako je Romeo a Julie, ještě přijít s něčím neotřelým a novým? Daniel Kramer svou hlučnou a energickou inscenací v Shakespearově Globu dokázal, že ano. A i když se v tom vřavu občas vytratí jemnější nuance, představení přímo kypí nápady, vizuální podívanou a interaktivní zábavou, která k tomuto open-air divadlu neodmyslitelně patří.
Akademici často poukazují na to, že první polovina Romea a Julie má svou strukturou blíže ke komedii než k nadcházející tragédii. Jak už je v Globu zvykem, tvůrci využívají každou příležitost k humoru v příběhu dvou znepřátelených rodů a jejich zamilovaných potomků. Herci vypadají jako účastníci divokého maškarního bálu; obličeje mají nalíčené jako klauni z cirkusové manéže, ovšem s temnějším nádechem připomínajícím alternativní kabaret nebo „cikánskou“ kapelu The Tiger Lillies. Velkolepý večírek, kde se ti dva poprvé setkají, začíná hitovkou YMCA od Village People, kterou zpívá a tančí většina souboru v čele s Juliiným otcem, lordem Capuletem, převlečeným za dinosaura.
Harish Patel (bratr Vavřinec) a Edward Hogg (Romeo). Foto: Robert Workman
Navzdory všemu smíchu je tragédie předznamenána – ať už vracejícím se motivem dětských rakví, černými rubáši, nebo něčím, co vypadá jako letecká puma visící nad jinak strohou scénou Soutry Gilmour. První velký emocionální náraz přichází, když se Romeo a Julie konečně setkají za zvuků skvěle zvolené písně This Bitter Earth od Dinah Washington, která připomíná, že život bez lásky je „jako prach“.
Tón se rychle mění se smrtí Romeova přítele Merkucia a Juliina bratrance Tybalta. Tyto scény se prolínají s uzavřením sňatku mladého páru a Juliiným čekáním na Romeův příchod k první manželské noci. Energické tempo inscenace téměř nepoleví, což občas trochu odvádí pozornost od Shakespearova textu, přesto se najdou i klidnější momenty – zejména dojemné, intimní scény mezi oběma milenci.
Ačkoliv jsou oba představitelé hlavních rolí v dostatečném věku na to, aby sami měli dospívající děti, Edwardu Hoggovi a Kirsty Bushell se daří skvěle vystihnout náladovost a nervní intenzitu mládí. Romeo začíná jako ublížený „emo“ mladík se sluchátky na uších, zatímco Julie toužebně vyhlíží lásku a únik od dominantních rodičů. Volba herců před čtyřicítkou dává větší smysl v druhé polovině, kdy teenageři bleskově dospívají tváří v tvář tragickému konci a projevují více rozvahy a vhledu než jejich věčně bojující rodiče.
Gareth Snook je jako lord Capulet patřičně despotický a vůči své rodině až násilnický, zatímco Martina Laird jako jeho náladová žena alkoholička vzbuzuje zvláštní lítost. Tybalt v podání Rickyho Champa je rváč připomínající buldoka, ze kterého i pod klaunským líčením sálá hrozba. Poněkud zvláštně také alternuje jako Capuletův pes (v kompletním psím kostýmu), čímž nabourává tradiční spojování Tybalta s kočkami. Z dalších výkonů vyniká Blythe Duff jako chůva, jejíž rázné skotské podání dokáže z každé věty vytěžit maximum vtipu a břitkosti. Jonathan Livingstone je sympatický Benvolio, který část představení skotačí v kostýmu Goofyho.
Gareth Snook (stojící) jako lord Capulet a Ricky Champ (na zemi) jako Tybalt. Foto: Robert Workman
Při vší té vřavě na scéně fakt, že Merkucia hraje žena (a to jako ženskou postavu), nevyvolal zdaleka takové diskuse jako Malvolia v podání Tamsin Greig v Národním divadle. Vztahu s Romeem to dodává další rozměr, naznačující náklonnost na hranici romantické lásky, a možná to i ukazuje, že změny genderu u Shakespeara už přestávají být něčím neobvyklým. Golda Rosheuvel ji hraje jako odvážnou divošku, která se nebojí dát najevo svou sexualitu, a její počáteční odmítání přiznat smrtelné zranění od Tybalta činí její odchod o to dojemnějším. Rosheuvel také dominuje závěrečné scéně, kdy vede soubor v uhrančivé interpretaci In This Heart od Sinéad O'Connor, po které v hledišti nezůstane jedno oko suché.
Díky častým výbuchům rocku a housu i velmi kontaktní režii působí show chvílemi jako rocková opera, na čemž mají lví podíl hudební ředitelka Laura Moody, hudební producent Ben de Vries a zvukový designér Paul Groothuis. Kramer udělal i pár zvláštních rozhodnutí, například když nahradil jed a meče dětskými pistolemi, takže herci musí říkat „pif paf“, což do jinak smutných momentů vnáší poněkud nepatřičný komický prvek. Celkově si však Kramer i soubor zaslouží uznání za to, že vzali tak chronicky známý příběh a dali mu svěží, zajímavý a vzrušující nový kabát.
Uváděno do 9. července 2017
Dostávejte to nejlepší z britského divadla přímo do vaší schránky
Získejte jako první přístup k nejlepším vstupenkám, exkluzivním nabídkám a nejčerstvějším novinkám z West Endu.
Z odběru se můžete kdykoli odhlásit. Zásady ochrany osobních údajů